Rozhovor s Davidem Pabiškou

Měl jsem nedávno možnost udělat menší rozhovor s Davidem Pabiškou, který absolvoval tento rok nejtěžší etapový závod Lisabon - Dakar. Více naleznete uvnitř článku.

Rozhovor s Davidem Pabiškou

Trochu se vrátíme do minulosti, kdy jsi začal a jak?
Začal jsem jezdit ve čtrnácti letech. Motorky máme v rodině a jezdí na nich strejda a bratranci. Já jezdím 17 let, začínal jsem na motokrosu. Od roku 1992 jsem začal jezdit enduro s tím, že jednou chci jet Dakar. Doma jsme měli s bráchou plakáty Tatrovek a snil jsem o tom, že to jednou dokážu.
A kdy jsi vlastně začal s reálnou přípravou na Dakar?
První pokusy začaly před pěti lety. Nejdříve se mně nepodařilo sehnat peníze a když byly peníze, tak mě nepřijali, protože bylo moc přihlášek, navíc jsem neměl žádné jméno, tak jsem měl smůlu. V roce 2005 jsem znova neměl šanci se dostat na Dakar, a tak jsem se rozhodl jet závod v Dubai, což je jeden z nejtěžších závodů, který se jede celý v písku. Byla to pro mě hodně důležitá část přípravy, protože jsem si vyzkoušel, jak se v takových podmínkách motorka řídí a jak se chová a poznal jsem, jak závodí ti kluci, co pravidelně jezdí Dakar.





Jak začala tvoje příprava a co všechno jsi musel sehnat?
Největší problém byly asi peníze. Ta příprava včetně sehnání peněz mě stálo kus života a před odjezdem jsem měl o deset kilo méně.
Motorku jsem si připravoval celou sám a rozebral ji do šroubku. Zůstal jenom rám a začal jsem vše navěšovat postupně buď nové, nebo zrepasované. Nový byl motor, protože to bylo to nejdůležitější i když - jak se ukázalo na začátku závodů, odešly mi úplně jiný věci, které mě ani nenapadly, že by mě mohly dostat.


Co cesta na start do Lisabonu?
Neměl jsem peníze na letenku a přepravu motorky, tak mi pomohli kamarádi, táta a brácha. Vzali dodávku, připojili jsme vlek, naložili motorku a hurá po ose na start do Lisabonu.
Nakonec se mnou jeli dvě etapy až na trajekt. Přejímky motorek do takového závodu jsou prý hodně náročné. Je to pravda?
Jo, přejímka trvala dvanáct hodin. Vjedeš do baráku, který je pro tento účel postavený a jdeš od okýnka k okýnku. Dostáváš razítka od jednotlivých inspektorů. Na konci mi označili motor, přední vidlice, zadní kývačku, náboje kol, tlumič výfuku. Značení jednotlivých dílů je proto, aby bylo jasné, pokud dojedu do cíle, že nedošlo k jejich výměně. Proč to?
Byl jsem přihlášen do kategorie „MARATON“, což je kategorie sériových motocyklů, kdy je zakázána asistence a kdy se závod musí dojet s původním strojem bez výměny označených dílů. V této kategorii se mi podařilo obsadit 11 místo ze 70 mašin zařazených do této kategorie. No a co evropské etapy?
Startovalo se bez prologu. Podle startovních čísel a tak jsem startoval mezi prvními. Bylo to hodně rychlé. A hned po startu začal můj souboj s technikou, který trval až do osmé etapy.
Ihned v první etapě po desátém kilometru mi odešel tlumič zadního kola. Byla to hrozná jízda. Motorka si se mnou dělala co chtěla. Hlavně na trati bylo neskutečně diváků, kteří obsadili trať a rozestupovali se, jak je zvykem na automobilových rallly. Měl jsem velké problémy, abych opravdu někoho nepřejel, jak byla motorka špatně ovladatelná.



Jsou nějaká specifika evropské části?
Asi největší překvapení je, že celou evropskou část až do Maroka jedeš za svoje.Takže máš v itineráři nakresleno, kde jsou benzinová čerpadla, najedeš a tankuješ. Je to docela legrace, když na dálniční pumpě vedle tebe zastaví Mitsubishi EVO 2. Naštěstí jsem měl u sebe hotovost. Projel jsem pomalu padesát tisíc, jen to fiklo.
Pak již začala africká část?
Odpočinul jsem si osm hodin na trajektu a pak to vypuklo. Bohužel stále mě provázelo spousta technických problémů. Nejvíc jsem byl asi na dně, když jsem jednu etapu v Maroku jel na prázdným zadním kole. A to jsem opravdu byl už totálně na dně a říkal si, že to zabalím. A jak vypadá DEN NA DAKARU?
Motorkáři startují první průměrně kolem páté hodiny ranní. Vstáváš ve tři, honem dojít na snídani, dotankovat vodu, vzít si pár tyček do kapsy a na start. Každý motorkář má bednu, do které si dá osobní věci. Bedna letí letadlem a v cíli každé etapy ji najdeš ve stanech. Ostatní věci jsem měl na kamionu u Macíka. Ono toho zase moc nebylo. Pár pneumatik, filtry, olej. Nářadí jsem měl jenom pár klíčů vzadu za sedlem. Přijedeš do cíle, uděláš základní kontrolu, vyklepeš filtry, najíst a jdeš spát.Vyndáš spacák a honem co nejdřív usnout. Spali jsem venku na koberci se slovenským kamarádem Jardou Katriňákem. V noci bylo hodně zima a tak jsem většinou zalezl v tom, co měl na sobě.


Když to slyším, tak asi žádná večerní lázeň s horkou vanou nehrozila..
No to teda určitě ne. Člověk byl rád, že si opláchl obličej a za pár dní vyměnil tričko co měl v bedně. Pořádná koupel byla až v Dakaru. Davide, co pády a zranění?
Pádů bylo hodně ale, naštěstí nic nebezpečného. Takové normální vystoupení ve sto dvaceti (smích) Ty pády se nepočítají...ty k tomu patří. Nejhorší zážitek....
Jízda v písečné bouři. Podle itineráře jsem měl kopec objet zleva, když se proti mně najednou motorka zvedla do vzduchu, tak jsem zjistil, že asi něco není v pořádku. Vůbec nic jsem neviděl....hrůza.
Jízda minovým polem na mauretánské hranici, cesta vymezená kameny a nesmíš ani metr vedle.
No a smrt, která k těmto závodům bohužel patří. Nejhorší bylo, když jsem míjel patnáct minut před cílem mrtvého motorkáře, na kterého v cíli čekala manželka s dětmi a marně. Selhalo mu srdce. Kamarádi a pomoc na trati.
Asi nejvíc mi pomohl jak technicky, tak psychicky Jarda KATRIŇAK. S ostatníma klukama jsme si samozřejmě pomáhali jak na trati, tak v cíli jednotlivých etap. Co vaše vztahy z Mackem?
Vše jsme si vyjasnili již před odjezdem na Dakar. A při závodě jsme si navzájem pomáhali, tak jak bylo třeba ....takže pohoda. Existuje spousty historek, kdy jsou problémy s místním obyvatelstvem.
Neměli jsme žádný problém, ale tolik chudoby jsem nikdy neviděl. A nejhorší zážitek potkat uprostřed pouště hubenou Masajku. Říkali jsme “šáhla na mě smrt“.


A co závěr?
Bylo to nádherný. Vůbec jsem tomu nemohl věřit, že se to povedlo a že přes všechny problémy, které mně provázely na začátku, jsem dojel až na cílovou rampu a zapařil si z Katrošem a ostatníma na závěrečném večírku.


A co příště?
No určitě jooo. Jenom je to o penězích. Holt tři a půl milionu nenajdeš na chodníku. Davide díky za rozhovor pro náš server Motorkáři.cz a doufám, že ten příští ročník bude.
Taky díky, budu se snažit.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 0.00
Známkováno: 0x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist