Jak to chodí v dakarském bivaku

Království za Coca-Colu! A klidně i teplou. To je už tradiční rituál pětinásobného šampiona v kategorii čtyřkolek Josefa Macháčka. Je vůbec tím prvním, co po příjezdu do bivaku požaduje. „Nevychlazenou colu nikdo vyjma mě nepije, takže se vždycky nějaká najde. Je potřeba doplnit cukry,“ usmívá se živoucí legenda Dakaru a pokračuje: „Hned pak sednu k přípravě itineráře na další den. To obvykle zabere tak dvě a půl hodiny. A pak jdu spát. Hluk kolem sebe nevnímám, jen málokdy se dá bivak rozložit na klidnějším místě.“  Na svou porci coly je po příjezdu do bivaku zvyklý i Macháčkův týmový kolega David Pabiška. „Ale musí být studená! Jsou to rychlé cukry, tělo je vyžaduje. A vedle toho piju i regenerační přípravky, které mi připraví doktor. Je to takový speciální roztok, který uvolňuje bolest z těla,“ dodává veterán mezi motorkáři.

Sotva se dá po etapě trošku dohromady, snaží se zkušený motocyklista David Pabiška usnout. „Mám speciální stan, dávám si špunty do uší, tmavé brýle na oči a na ruku hodinky s vibračním vyzváněním. Občas před spaním poslouchám muziku, pokud to přes rachot z utahovací pistole vedle stanu jde. A dojde i na prášek na spaní, i když to s nimi raději nepřeháním – většinou si dám tak čtvrtku nebo půlku,“ vysvětluje Pabiška svou strategii.

Že jsou mezi závodníky prášky na spaní populární, je dáno tím, že bivak není jen klidová, ale i servisní zóna. „Místo, kde se tým rozloží, je dané pořadatelem. Říkáte si, pohoda, klídek, jenže za chvíli se vedle vás utáboří tým s kamionem a mechanici se pustí do díla. Pak to vedle vás mlátí celou noc a vy prostě nemáte šanci vyspat se,“ říká další motocyklista BARTH Racing týmu Rudolf Lhotský. Nejhorší to podle něj bylo při prvním Dakaru, pak už si jakžtakž zvyknul. „Ale stejně se občas stane, že spíte jen dvě hodiny a ráno jste rozlámaný. Nebo máte štěstí na klidnější sousedy, ale pro změnu na vás pořádají lov komáři. Nezbytné minimum spánku je přitom dle mého názoru aspoň čtyři hodiny.“

Podle Borise Vaculíka, novice Dakaru v kategorii osobních automobilů, mají největší pohodu závodníci továrních týmů. „Zatímco my ‚soukromníci‘ kempujeme vedle servisů, přiletí pro jezdce týmu Peugeot ihned po příjezdu do bivaku helikoptéra a přesune je na hotel. To pak normální člověk nemá šanci ani na prohození pár slov. Chtěl jsem takhle pokecat se Sébem Loebem, ale bez šance. Na startu je naděje větší, před pár dny jsem dal prima řeč s další hvězdou klasické rally Mikko Hirvonenem.“ A co poslední z BARTH Racing party, quadista Zdeněk Tůma? „Já jsem asi jediný z kluků úplně v pohodě. Ty zvuky kolem mi zase až tolik nevadí, ani prášky či špunty si neberu. Prostě se dám po dojezdu trochu do kupy, zalezu do stanu a hodím se do klidu.“

„Bivakování je velice ošemetná, a pro fungování týmu důležitá věc,“ uzavírá sportovní manažer BARTH Racing týmu Miroslav Vraný. „Závodníci si potřebují odpočinout. S místem přitom nemáme na výběr, je předem dané. Stroje nám navíc přijíždějí postupně, čemuž se musíme přizpůsobit. Vždycky se snažíme rozestavit vše tak, abychom se co nejméně vzájemně rušili. Ale stejně se to ne vždy povede. Třeba ve středu vedle nás kempoval velký tým, který pracoval celou noc na autě. Vše proto řešíme operativně za pochodu a vždy se to snažíme vymyslet tak, aby to bylo pro kluky aspoň trochu únosné.“

Informace o redaktorovi

Petr Šour - (Odebírat články autora)