Dakarský fotograf: Za hranu duny bych si nestoupl!

Chytka je šéfem desetičlenného týmu MCH Photo, který se na Dakaru staral o hvězdné jezdce Audi, Toyoty či Hondy. Na prestižní závod se vypravil ve třech vozech. Hned první metry nevěstily nic dobrého. „Jakmile jsme vyjeli z lodi, v jednom z aut přestal fungovat otáčkoměr a začala svítit kontrolka turba. Naštěstí máme ještě samostatný budík na turbo. Takže jsme věděli, že je všechno v pořádku. Nicméně to nebyl příjemný pocit na začátek,“ usmívá se fotograf, který jinak nedá na své toyoty dopustit. „Všechno zvládly. V minulosti jsme měli nějaké problémy s tamním palivem a vím, že i letos měli někteří účastníci obdobné potíže, někdo v něm například našel vodu. My jsme většinou tankovali v bivaku, což by mělo být bezpečnější,“ líčí.

Stejně tak se nesnažili zdolávat nejnáročnější překážky. „V terénu jsme najeli určitě hodně kilometrů, první týden byl i skrze mokrý písek jednodušší na zdolávání dun, ale když došlo na měkký písek v Empty Quarter, tam je rozumnější se nepouštět do extra velkých dobrodružství. Před větší dunou je nejlepší zastavit a raději sto metrů dojít, než se tam na půldne zakopat,“ argumentuje.
33letý fotograf se na Dakar připravuje celý rok. A pečlivě. Jsou však věci, které neovlivní. „Hezké fotky potřebují správné světlo. Toho moc nebylo a krajina působila zašedle. Duny byly po dešti mokré, neprášilo se z nich, což dodá snímku na atraktivnosti,“ popisuje Chytka, který více než obvykle bojoval s organizátory. „Na informacích od nich jsme závislí a spoustu hezkých míst si nechávají pro sebe. Teoreticky se sice můžeme pohybovat po celé trati, ale trasu se dovíme tak pozdě, že na ni přijedeme, jen několik minut před první motorkou. Pak stojíme v kamenitém řečišti a večer vidíme parádní záběry z obrovských dun,“ stěžuje si a nikoli poprvé. „Mluvil jsem s nimi každý den, oni mě vyslechli a slíbili nápravu. Nejspíše příští rok, a pak zase řeknou, že až ten další,“ směje se.

Lepší podmínky čekaly na fotografy v poušti Rub al-Chálí, do níž vedla trať poprvé v historii. „Určitě je to tam hodně fotogenické. I vzhledem k tomu, že tam vůbec neprší. Moc zajímavé světlo, takže se fotilo mnohem lépe,“ oceňuje Chytka, kterého v tu dobu pro změnu zchvátila nemoc. „Odpadávali jsme jeden po druhém. Kolega Jirka musel dokonce na několik hodin na kapačky. Poprvé po dvanácti účastech jsem jeden den nejel na trať,“ prozrazuje s dovětkem, že o covid nešlo a téměř všichni postupně skončili na antibiotikách. „Trochu se nám to zkomplikovalo a zrovna v hezkých etapách. I od toho nás jezdí celý tým a žádný z klientů nic nepoznal,“ sděluje.

Pozitivem letošního Dakaru byla atmosféra. Restrikce spojené s pandemií pominuly a z celého světa proudili do Saúdské Arábie turisté. Co se týče domorodců, situace se prý nezměnila. „U trati jsme potkávali vždy maximálně dvojice. Jsou nesmírně přívětiví. Kdykoli na ně narazíte, nabízejí vám datle a čaj, který připravují přímo v poušti,“ oceňuje pohostinnost vyhlášený fotograf. Za návratem fanoušků stojí i nejtragičtější moment Dakaru. Během deváté etapy došlo k nehodě, při níž zemřel italský divák po střetu s kamionem. Pilotoval Aleš Loprais, který se o neštěstí dozvěděl až v cíli a druhý den ze závodu odstoupil.

„Samozřejmě je mi líto lidského života, ale i Aleše, který s tím bude muset žít a přišel o šanci na životní výsledek a přitom nic neudělal špatně. Za nic nemůže, nemohl ho vidět. I když sám často stojím blízko trati, nikdy bych si nestoupl za hranu duny, kde bych se pro řidiče stal neviditelným, a ještě přímo do vyjeté stopy,“ zdůrazňuje fotograf. Na tento okamžik vzpomínat nechce, raději na krásné sportovní chvíle - na šesté místo Martina Prokopa, jehož do cíle dovedl jeho starší bratr Viktor. Nebo na soutěž motorek, kterou vyhrál jeho kamarád Argentinec Kevin Benavides o pouhých 43 sekund před Australanem Tobym Pricem. Kategorii SSV zase ovládl osmnáctiletý Polák Eryk Goczal, jenž měl řidičák starý jen dva měsíce. „Proto mám rád Dakar. Nabízí spoustu skvělých příběhů.“

Informace o redaktorovi

Petr Šour - (Odebírat články autora)