Moto Guzzi Griso 1200 8V (2009)

Ze stanu mě vytáhne ranní italské slunce. Včerejší chmurné myšlenky nechám spát, je krásný den. Půjdu se pohrabat v písku na pláž, co na tom, že to je kus cesty. Moře za ten kus chůze stojí. Navíc dnes dopoledne nezamknou ty dveře na pláž! Včera jsem musel obejít celý kemp, bos, po píchavých kamínkách. To je nápad zamykat jediný průchod na pláž v osm hodin večer.

Včerejšek byl náročný a ten závěr, to se zase navigace předvedla! Když mě z Raveny táhla na jinou stranu, než bych jel, bylo mi to divné, ale nechal jsem se vést, hlupák. Když mi řekla odbočit tam do těch polí, říkal jsem si, pláž může mít jednoduší přístupovou cestu. Co mi vrtalo hlavou, bylo, že když jsem byl na Danteho pláži před pár dny, tak jsem jel po krásných asfaltkách. Proč teď jedu po kamenité cestě? A navíc deset kilometrů?

Co bylo včera, to bylo. Vrátil jsem se, pláž našel. Chtěl jsem spát na pláži jen tak, ale byl jsem tak unaven, že jsem zvolil kemp. Ano odbočil jsem brzo, byl tam ještě jeden blíž u moře. Nevadí co bylo včera, bylo, dnes je krásný den. Lezu z toho stanu, podívat se co zbylo v brašnách k snídani. Jako bych nevěděl, že bude pohanková kaše a káva. Chtěl jsem se nechal po ránu překvapit: ”á, tady máme pohanku a krabičku s kávou!”.

Co mě ale opravdu překvapilo, Griso sedělo nějak moc nízko. Že by se zabořilo do zdejšího bahna vysušeného do tvrdosti betonu? Přesto, že mi je hned jasné o co jde, nechci si tu myšlenku pustit do hlavy. Je neděle, zítra mám být v Portoroži, proražený kolo se mi opravdu nehodí. Dělám, že jsem si ničeho nevšiml a vařím snídani. Jde kolem pán z vedlejšího karavanu, jako by mi chtěl něco říct, ale zřejmě nabyl přesvědčení, že to vím, tak co by mi to říkal. Já to ještě nevím, ještě jsem nesnídal. Pak si tu myšlenku velmi nerad připustím a ptám se pána, zda nemá pumpičku. Pán zavrtí hlavou a jde snídat.

Snídá sám, stejně jako já snídám sám, ale jak to tak v kempu chodí, jsme tak blízko, že vlastně snídáme spolu. Nad jedním soustem se zarazí, něco ho napadlo a zmizí v tom svém karavanu. Mě zatím hlavou běží komplikované myšlenky, co s tím budu dělat. Zavolám servis, oni přijedou a o vše se postarají. Ten úlevný nápad, jednoduché řešení mi pomůže překonat snídani. Zatlačuji plíživé myšlenky na to, že v neděli se v Itálii nepracuje. Objevuje se soused, široký úsměv, v rukou drží kompresor.

No, když jsem na tom včera dojel až sem, tak ono to třeba nebude tak hrozné. Natlačíme tam dvě a půl atmosféry a ono to drží. Přerovnávám si své možnosti pod novým poznatkem. Domluvím se se sousedem, že zabalím a za hodinu nafoukáme ještě jednou. Nadšeně kývá, mám pocit, že to jedno z mála vzrušení, co tady za týden zažil. Zabalím, připravím se na cestu, rozloučím se s mořem. Griso stále stojí jak má, ale i už na omak je zřejmé, že tlak klesá rychleji, než bych si přál. Dofoukneme kompresorem, vřele poděkuji a přemýšlím co dál.

Zeptám se na recepci kempu, to přece dá rozum. Paní povídá, “jo, jo”, ať zajedu tam dozadu ke stodolám, že tam zavolá a oni mi to opraví. Že by to bylo tak jednoduché? Jedu ke stodolám a tam čeká mladý Ital s kompresorem, ehh, něco se ztratilo v překladu. Jeho úsměv mizí, když nad nabídkou jeho služby prezentované jednoznačně mimicky neprojevuji žádnou radost. K domluvě nedochází, mimika nestačí na vysvětlení, že potřebuji víc než jen kompresor.

Vracím se zpět na recepci, pokouším se eliminovat ztráty informací v překladu. Slečna opět telefonuje, že prý přijede sám pan majitel kempu. Na co potřebuji majitele kempu na opravu kola? Vše se ale dalo do pohybu, už z toho vlaku nemůžu vystoupit, i když mi něco říká, že bych rychle měl. Přijíždí majitel kempu v golfovém vozíku, zavalitý bodrý Ital, takový typ, co když jednou začne něco ovládat, staneme se loutkami v jeho divadle. Říká, ať jedu dozadu ke stodolám, že to opravíme. Ehh, to tady už jednou bylo.

Zaparkuji před stejnou stodolou u stejného mladého Itala, který se však za přítomnosti šéfa pohybuje rychleji. Šéf povídá: “jestli tam je díra, tak to opravíme!” a ukazuje mi pekelně vypadající píchadlo. Je mi představena sada na opravu kol golfových vozíků. Stačí propíchnout a potom do té díry takovým šídlem vrazit vulkanizující provaz. Potom něco říká o tom, že to je profesionální sada, kterou není až tak snadné koupit. Jako důkaz mi ukazuje nedávno opravená kola na travních sekačkách, ze kterých kouká zbytek vulkanizujícího provazu. Když váhám, řekne, že stejně jinou možnost nemám, chci-li dnes odjet. Na to není co dodat. Nechám je pracovat. Třeba nenajdou díru a k žádnému píchání nedojde.

Sundat zadní kolo z Grisa není až tak složité, je na čtyřech šroubech na letmém rameni. Co je však oříšek, jak bez specializovaného zvedáku motorku zvednout. Chodíme kolem, na nic kloudného nemůžeme přijít. Potom Ital přinese pár trámků a že je mám dát dolu pod rameno, že to prostě zvedne. Navrhuji, že aspoň sundám bagáž, ale on jen mávne rukou. Kolik to může vážit? Ten pytel co tam mám, sotva unesu. Zvedne to, podložím a je to. Rovnováhu vyřešíme, jak jinak, než golfovým vozíkem. Zaparkuje ho těsně vedle a já k němu Griso přivážu.

Sundané zadní kolo je máčeno v dětské vaničce, té co je za příplatek u chatiček pro rodiny s dětmi. Nevím zda chci, aby tu díru našel. A pak ji vidím, krásná, bublinky jak korálky se řadí do řady a utíkají z místa proražené pneumatiky. Ital je štěstím bez sebe. Volá šéfa, to on bude píchat do mého kola. Vezme do ruky tu strašnou věc a kolo nemilosrdně propíchne, pak tam šídlem vrazí vulkanizující provaz. Na kole zůstane taková jako zatočená žížala, která je oříznuta až k plášti. Celé to zabralo to asi deset vteřin.

Šéf se směje mému nevěřícnému výrazu, chytne mě za rameno, “pojď, něco ti ukážu”, a vede mě pryč, zatímco mladý Ital montuje kolo zpět. Ve stodole pod plachtou odpočívá Ural se sajdkou. Šéf se dme pýchou a má proč, to provedení je dokonalé. Takto repasovaných motorek se moc nevidí. V sajdce je krásné kožené čalounění v krémové barvě, každý chrom je nový. Tuším, že to není vše co uvidím. Vede mě do další stodoly, tam je repasovaná Guzzi, model pro hasiče říká. Ta tam má dokonce i pumpičku s logem “Moto Guzzi”. Je to ten model, kde i spolujezdec má řídítka, je to moc krásný kus. Prý má celou sbírku, snad dvacet kusů. Už mu věřím, věděl, že na píchlém kole dál jet nemůžu, pomohl kolegovi motorkáři.

Když se vrátíme ke Grisu, už zase stojí na svých. Ptám se co jsem dlužen, prý ať dám mladýmu na kafe, plácá mě po rameni, má radost. Odchází vozit VIP hosty golfovým vozíkem. Když odjíždím, mladej na mě gestikuluje, ať ještě vyzkouším brzdu, kterou museli při sundání kola demontovat. To se mi líbí. Odjíždím, mávám, nakonec to byl dobrej kemp. Přemýšlím, jak ty náhody řídí osud, to nemohla být náhoda.