“Co tam dělaj?” ptá se žena a s nevěřícím výrazem se ke mně přiklání jako na mši v kostele. “Vždyť jich musí být aspoň deset a vůbec nejsou slyšet!” pokračuje s notnou dávkou ... zájmu? Sedíme v restauraci Na Krásné vyhlídce u Drábských světniček. Sedíme u stolu s výhledem do kraje, krásným výhledem, děti sedí po stranách. Syn staví věže z pivních pod-tácků a dcera se dívá co se kde hýbe. “Jezdili někde bahnem”, komentuje dcera, která na ně má dobrý výhled, “mají špinavé boty”.
Před chvílí sem přišli, taková motorkářská horda, kolem deseti. Usadili se u prostředního stolu, hned za našimi zády. Když ustalo šustění vysvlékaných vrstev, do restaurace se vrátilo ticho. “To přece není možné!”, hučí mě zase do ucha žena, “to já s pár kámoškama naděláme podstatně větší hluk!” Hmm, ano vím, “možná čtou jídelní lístky”, snažím se vysvětlit situaci z pozice znalce. “Nečtou”, kontruje dcera, která na ně má dobrý výhled. Má pozice znalce motorkářů mě začíná tížit.
K vedlejšímu stolu přisedne starší pár a studuje jídelní lístek. Paní je z té hordy vedle nervózní. Horda ve svém tichu vytváří hmatatelný hluk svou přítomností. “Tady se jídla nedočkáme”, hučí madam do ucha postaršímu pánovi, “oni si ještě neobjednali!”, posunkem hlavy ukazuje k hordě, jakoby snad mohla myslet někoho jiného. Pán se loučí s vidinou dobrého oběda a oba odcházejí.
“Mají helmy s kšiltem?” ptám se dcery, “takové ty co jsi zkoušela na výstavě, ty jediné co měli na tvou malou hlavičku”, ptám se hladím ji s úsměvem po hlavě. Dcera zkoumá co to všechno leží na stolech kolem, “ano, dvě tam jsou”. “No tak to oni jezdí terénem”, dobírám se k znaleckému závěru. Syn staví další věž z tácků pod pivo a zkouší zda unese láhev se sodovkou. “A proč nemluví?”, ptá se zase žena. “Ale oni mluví, poslouchej!”. “No to je takové mluvení!”, říká z despektem. “Možná měli pěknou cestu a teď si o ní přemýšlejí... každý sám”, snažím se zachránit situaci kolegů motorkářů. Je to opravdu to, co mají motoráři společné? Rozumím tomu, ale kde jsou ty hlučné skupiny motorkářských svalovců?
Dojíme, zaplatíme a při oblékání si je tak trochu prohlížím. Tuším že venku budou samá endura, na nic jiného tady ty silnice ani nejsou. Jdeme ven, dcera mě táhne k ohradě za kterou se pasou kozy a jiná domácí zvířata. “Pojď! Podíváme se na ně!”, křičí s nadšením. Před ohradou je stádo endur, “jasně jdeme se podívat na ty kozy!”, společně běžíme k ohradám.
| Vlastník | Grisoroad | |
|---|---|---|
| Vloženo | 6.10.2012 | |
| Aktualizováno | 10.3.2014 | |
| Zobrazeno | 14 028x |
HODNOCENÍ PROFILU OD 59 UŽIVATELŮ
Možná se podaří a budem mít zmiňované masivy z textu na dohled, to by šlo zajít do té hospody, trochu se ponořit do myšlenek
.J.
Zní to neuvěřitelně. Už když se sejdem dva tak na sebe hulákáme... a to i když se potkáme v zimě a bez motorek. Asi to bude všeobecným nadšením ze setkání nadšených. A jsou v našich řadách i tací, že když je vidíme přicházet, raději dokončíme myšlenku. Dokonce si to nahlas doporučujeme navzájem: „Hele, Karel de, rychle mi to dopověz, za chvíli neuslyšíme vlastní myšlenky!“
Tihle tvoji byli asi nějací... jiní? Nebo cizinci ze země, kde mít motorku a jezdit na ní je tak normální a rozšířené, že to ani nestojí za řeč, natož hlasitou. V každém případě je to následováníhodné.