Kawasaki ZXR 750 (1993)

,,Dyť je to taková babička“ slyší člověk ze všech stran. No jo, babička, možná, ale tahle babička rozhodně nesedí v proutěném křesle a neplete vnoučatům ponožky. A buchty od ní taky nelze očekávat...

Více fotografii

Výška jezdce: 176 cm

První dojmy - Tahle babka bydlí na konci vesnice v chatrči obehnaný ostnatý drátem, má dva metry a ruce jak lopaty. Vstává ráno na jedenáctou, ještě v posteli za ohlušujícího doprovodu Iron Maiden vytáhne pár startek bez filtru, decku rumu aby si srovnala zrak. Pak vyrazí do chlívka a tam holýma rukama porazí bejka, protože zrovna dostala chuť na krvavej stejk k snídani. Má cesta k tomuhle stroji jednou prostě musela přijít. Začalo to v době, kdy mi byly asi tak čtyři roky a po čechách začaly obíhat z tehdejšího čerstvě legálního západu katalogy motorek. Jistě si je všichni dobře pamatujete, jak jste u nich slintali stejně jako my s bráchou. (kdo zapírá, slintá dodnes) vzpomínám na to, jak člověk listoval těmi stránkami, hltal ty kilowatty, neuvěřitelné maximálky daleko přes dvě kila a taky ceny v desítkách tisíc marek a neuměl si to ani představit. Rodiče snili v příští pětiletce tak možná o ojetý stodváce a v garáži stál jako vrchol technický dokonalosti nepojízdnej fichtl. Vlastnictví takovýho západního stroje bylo ekvivalentem cesty na mars na létajícím kole. Míjela léta a přišla doba, kdy jsem i já pomalu začínal sedlat fichtla a brázdit okolní vsi. Tou dobou už pomalu začínala západem značně opotřebovaná japonská technika vstupovat i na naše silnice. A tak se stalo, že jednou v létě se i mně naskytla možnost zachránit takového dobrodruha a mít tu čest dojet na fichtlu pro 2litrovou petku Naturálu, když mu na cestě došel. A ještě lepší bylo, že nás nechal motorku taky pomáhat tlačit! Dodnes ten stroj vidím před očima. Modrobílá GSXR 750, ošuntělá, orvaný plasty, dobitej rám, vejfuk, sjetý gumy, ale stejně nám tenkrát přišlo, jakoby před náma zrovna přistál Concorde. Obrovská nádrž, na tachometru neskutečný cifry, elektrický startování a na zalomených řídítkách víc tlačítek, než jsme měli doma na televizi! A ten pocit, když to nakonec před náma ožilo, to se nedá popsat! Burácení z rezavýho vejfuku nám rezonovalo v uších jako rajská hudba a ten smrad spálenýho oleje kterej z toho všude tekl nám voněl jak Channel. No nebudu lhát když napíšu, ze na druhý den dostal fichtl taky zalomená řídítka (ve svěráku) a laděný výfuk (všechno z něj ven). Okamžitě jsem taky vyhrabal značně opotřebovaný katalog a jal se študovat, s čím jsem to vlastně měl tu čest se setkat. A už tehdy jsem si řekl, že takovou motorku prostě jednou budu mít, i kdyby na chleba nebylo. Zároveň jsem totiž hltal i závody silničních motorek, kde v těch letech dominoval Mick Doohan. Dodnes mám knedlík v krku, když si vzpomenu na dobu, kdy okruhy brázdila další jména jako Alex Crivillé, Loris Capirossi, nebo Regis Laconi. Každou neděli u toho člověk proseděl, záviděl těm jižanským šťastlivcům a představoval si, jaký to asi je, na něčem takovým sedět. A musela uplynout další fůra let, než jsem se odhodlal si tyhle dětský sny splnit. Koupí VFRa jsem uklidnil duši z hlediska cestovatelského, něco už jsme spolu najezdili a nedám na něj dopustit, ovšem ve skrytu duše mi poslední rok vrtala myšlenka na ten zpropadený katalog a ty poklady v něm. Až jsem si nakonec řekl ,,a kurva proč ne? Budu si donekonečna jen slibovat že snad někdy, až do tý doby, než budeme o benzínu číst jen v kronikách, nebo až se páni evropští ekologové usnesou, že je pro nás svezení na motorce jen tak, pro zábavu, nevhodné?“ Hovno!!! Doma praštím do stolu, otevírám inzeráty a hledám levnou starou vránu, co bude vypadat jako z katalogu z roku 1992. Ámen! A není to náhoda, že hned jako první cílím na Kawasaki ZXR 750. Dvě kulatá světla v masce a začátek 90. let k sobě patří jak utopenec ke dvanáctce Plzni. Mimoto ze zmíněného katalogu mrká zelenomodrobílá ZXR na člověka tím svým vykuleným kukučem už z titulní stránky. A taky prostě proto, že ač jsem fanoušek Hondy, byla to právě ZXR, která na mně po celé mládí shlížela ze všech plakátů. ZXR 750 byla ve své době nejlevnější variantou sportovně založeného jezdce, toužícího po pocitech závodníka WSBK. V konkurenci Suzuki GSXR a Yamahy FZR se ale neztratila, naopak, prodejně byla velice úspěšná, takže se v několika modifikacích vyráběla skoro až do roku 1996, kdy jí nahradila Ninja kompletně nová. Na začátku výroby od roku 1989 byl k mání model H, známý svými hranatými tvary kapotáže a proslulými hadicemi, vedoucími z masky do nádrže (které ovšem mimo kůl rejsr vzhledu neposkytují žádný další užitek). V roce 1991 následoval model J, ještě stále s hadicemi, ovšem už s přepracovaným (a výkonnějším) motorem, karburátory i podvozkem a v novém, zaoblenějším kabátku. Model J byl pak dále modifikován na vyloženě závodní a dnes velmi ceněný model K, který neměl zadní sedadlo ale například nechyběla lehčí, hliníková palivová nádrž. Dnešní ceny jsou vyšroubované právě závodní historií, jen málo Káček totiž závody přežilo, a většina přeživších stojí po muzeích. V roce 1993 pak následovala modifikace poslední, model L. Ten už bohužel definitivně přišel o proslulé hadice, které nahradilo náporové sání, jež ústí na levé straně přední masky vedle světla. Jako omluvu za odstranění hadic má eLko alespoň kompletně přepracovaný podvozek. Stejně jako předchůdci má také svojí závodní variantu pro závody WSBK a to model M. Bohužel dnes také již prakticky nesehnatelný. (Babiš by to možná viděl jinak) Nabytý těmito informacemi se pouštím do shánění. Malým zklamáním je nabídka ojetin. V čechách se sice dají sehnat motorky třeba i za 15.000, ale už podle fotek je většinou jasné, že na nich po ose člověk neodjede ani zkušební jízdu. Na druhou stranu opačným extrémem jsou motorky po ,,náročné renovaci“. Jak provedu renovaci včetně laku na motorce, kde jen základní servis motoru vyjde na 50.000, a nakonec jí prodávám za 70 klacků a ještě na tom vydělám, to je mi záhadou. Já osobně netoužím ani po jedné variantě, takže se po krátkém hledání domlouvám s německým sedlákem, nabízejícím motorku v původní barevné kombinaci a údajně nebouranou. Netrpím iluzí, že 30 let starý superbike má opravdu najeto to, co nabízí na číselníku, ani to, že pod plasty kromě slušně zabydlených pavouků neskrývá nějaký ten neduh, ale na druhou stranu celkem solidně startuje, řadí, jede rovně a vlastně i docela pěkně. Nějakých pár šrámečků a oloupaných polepů se taky nashromáždilo, ale zase nejsem magor, abych tohle řešil u stroje, který sbíral své první ostré kilometry na Norsdschleife v době, kdy jsem doma měl na práci akorát dilema, jestli už nočník, nebo ještě hadrovou plínku. Takže se v klidu domlouváme a já přivazuju k přívěsnému vozíku svou první supersportovní babku. Ještě než se poprvé pořádně svezu ve své domovině, vychčije mi spojkový váleček. Ale vzhledem k tomu, že zrovna na divný chod spojkové páčky jsem z němce vydyndal slevu, se 200 korun za gumové těsnění pístku nezdá tak strašné. Záhadou mi jen zůstává, že při posledním servisu v Kawasaki v Hamburku vyměnili vzduchový filtr, desky, brzdovku, ale olej nechali starej. Asi jinej gang, no… Každopádně jsem ani po důkladném domácím servisu mimo prasklé žárovky osvětlení SPZ nenašel nic, co by nám mělo nějak zvlášť pokazit těch pár následujících kilometrů.

Motorku bych doporučil pro - Doporučuji všem s láskou, respektem a trpělivostí ke staré technice. Naopak nedoporučuji mladým puškám na ničení na letištích a různých srazech, ke zkurvení jsou k mání mraky levnějších a novějších strojů. Dále také nedoporučuji žádnému leštičovi. Tyhle motorky vznikly pro zážitek z jízdy a mít jí zasyslenou doma pod kobercem je stejná zhovadilost, jako sbalit nádhernou modelku, dovést si jí domů, svlíknout z ní sexy pradélko a odejít si honit do vedlejšího pokoje... (za tento můj čistě subjektivní a osobní názor se dotčeným leštičům neomlouvám)

Doplňky na motorce - Modré plexi, které ale naštěstí a na moji obranu není mou prací

Recenze

Jak to startuje

Jednoduše blbě. Dnešním moderním jezdcům, navyklým na zapíchnutí klíčku do zapalování zmáčknutí startéru a odjezd na projížďku to bude připadat jako cesta do pravěku. Na těchto starých bestiích nejde nic jen tak a svezení si člověk prostě musí zasloužit. Po zapnutí benzínu (!) a vytažení sytiče sice motor krásně naskočí, po pěti vteřinách se ale otáčky vydají do nebes. Rozum volí sytič trochu stáhnout, jenže to potvora zase hned chcípne. Tak člověk zkouší dál, než se na třetí pokus otáčky konečně ustálí na nějaké rozumné hodnotě. Pokud ne, pomůžeme si i kolečkem volnoběhu, které na nás vykukuje pod nádrží na pravé straně. U mě to naštěstí stačilo jen poprvé po koupi, teď už je vše v seřízeno a funguje. V průběhu volnoběhu na sytič nedoporučuji vzdalovat se nějak moc daleko od motorky, protože hrozba výletu do otáček, nebo naopak zhasnutí motoru stále visí ve vzduchu. Až po zahřátí alespoň na nějakou teplotu (ručka teploměru se mírně pohne vzhůru) a stažení sytiče se dá říct, ze máte vyhráno a výlet bude!

Jak se na tom sedí

Pokud se nám tedy povedlo nastartovat, pokoušíme se pohodlně se usadit za řídítky. Akorát brzo zjistíme, že to nejde. Jako každý správný superbike to má totiž dost vysoko sedačku. To by nakonec samo o sobě nebyl zase až takový problém, jenže řídítka jsou nyní v dálce vepředu a hluboko dole a když se k nim člověk konečně přes dlouhou a širokou nádrž natáhne, má záda skoro vodorovně. Při jízdě v džínách mám neustále pocit, ze mi musí zákonitě půlka prdele čouhat z kalhot ven (i když se samozřejmě snažím, aby tomu tak nebylo, shazuje to umělecký dojem). Na přístrojovou desku koukám dolů a do dáli, jako do tunelu. Naštěstí jsou v téhle poloze velmi příhodně umístěné stupačky, jsou taky dost vysoko a daleko vzadu, nohám to tak nakonec docela vyhovuje. Se spolujezdcem na tomhle nikdy nepojedou, takže mně jeho pocity fááákt nezajímají. Určitě ale nepůjde o žádný extra zážitek.

Jak to jede

Zjednodušeně řečeno, jak člověk chce. Když vyjdeme krátce po startu, ještě se studeným motorem, zařazení jedničky je jako když hodíš kilový kladivo na hromadu nářadí. Rozjezd je nic moc, chvílema to vypadá, že to každou chvíli zhasne. Cuká, nechce se jí do otáček, chrchlá, protestuje. Ale jsem milovník staré techniky, takže po ní nechci zázraky na počkání. V klidu se prořadím na šestku, šudlám to kolem 4 tisíc a prvních pár minut jí dopřeju klid. Odvděčí se tím, že po chvíli s rostoucí teplotou oleje řazení změkne, reakce na plyn se stanou citlivějšími a začne ta pravá devadesátková zábava, jako když na diskošce po Míšovi Davidovi a jeho Céčkách najednou spustí Dj Bobo. Táhlé zatáčky kolem řeky, silnice poměrně kvalitní, každou chvíli se po ní devadesátkou plazí kamion. Nevadí, řadíme za ním za dva a když je na chvilku výhled a kousek rovinky, povolíme uzdu čisté radosti. Chrchlání je pryč a nastupuje jekot, ale né ten moderní, šestkový, který slýcháme doma, když paní zapne při fotbale vysavač. Tenhle jakoby nám v tom jeho hrozivém tuberáckém podtónu říkal ,,bacha kamaráde, umím hodně, ale taky jsem někdy pěkná svině.“ A ví o čem mluví, při prudké brzdě umí krásně odlehčit zadní kolo, které nám ve svém bujarém tanci ze strany na stranu totálně kazí představu klidného nájezdu do další zatáčky. No jo, letmým pohledem po budíkách člověk záhy zjistí, že mezi kamiónem, který je ještě rozmazaný v zrcátku a zatáčkou, aniž by to nějak zvlášť poznal, nabral na trojku o 100 kiláků v hodině víc, a teď se snaží tu 240 kilovou bestii narvat mezi svodidla, pokud možno z té asfaltované strany. A ono to ve dvou kilech zrovna moc nejde. A strojovna ti s tímhle dvakrát nepomůže. ,,ABS? A to je kurva co? CBS? Cože? Co sis nadrobil, to si taky vyžer kamaráde, já tě varovala.“ Poslední metry uběhnou neskutečně rychle a nezbývá, než to tam prostě pěkně zeširoka poslat. Řídítka kontra, plyn, a už to vypadá dobře. Zadní kolo se chytá, a najednou se ta bestie uklidní, tuhý rám a superbajkový podvozek vykonají svoji práci naprosto dokonale a člověk si řekne, že to ta mrcha snad má takhle ráda. A je to pravda, ona se přesně k tomuhle skoro před třiceti lety narodila...
Někdo normální by si jistě řekl, že takový intenzívní prožitek musí člověka napříště od kravin odradit, ale my dobře víme, že právě proto nás to tak baví a další zatáčky proto proběhnou naprosto stejně. Domů pak dojíždím v poklidu, dochlazuju ,,turbo“ jako v STIčku. Mám toho taky tak akorát. Studenej pot na zádech, křeče v prstech, bolest zápěstí, loktů, zad, ale zároveň taky endorfinová lázeň… Posledních pár kilometrů domů přemýšlím, kdo mě z toho sundá. Manželka? Ta tak maximálně válečkem…
Po zhasnutí motoru ve výfuku stále lupe a kolem se line ta samá vůně, kterou jsme s klukama hltali jednoho krásného dne uprostřed parného léta. Sednu si vedle a tiše nasávám... jsem v euforii…
I když jsou zážitky s ní něco výjimečného, už teď bohužel vím, ze se u mě dlouho neohřeje. Za hranicemi totiž čeká několik dalších pokladů z katalogu snů a z doby, kdy byly motorky šité na míru zarytým srdcařům a ne pro zhýčkanou omladinu, která by si dneska bez dementních asistenčních systémů a návodu z fejsbuku na ajpedu ani nezavázala boty. Vzhledem k rychlosti, jakou je nám v současné době pod různými záminkami poroučeno, čím, na co, jak a kde smíme jezdit, mám obavu, že jsme jednou z posledních generací, která si může na těchto starých vránách zajezdit kdy a kde se nám zlíbí. Dostaly do vínku jednu nevýhodu. Postrádají totiž katalyzátory, start-stopy, rekuperace, přídavné elektromotory, nemají automat, aktivní lane assist, ani adaptivní tempomat. Jejich řidič musí přemýšlet vlastní hlavou, což bude do budoucna nejen ve společnosti, ale i v provozu čím dál tím méně vítáno. Nechci ani čekat na dobu, kdy se stát rozhodne zbavit se starých strojů pomocí hurá akce typu ,,pryč s polopřevody“ a poslat další várku potencionálně cenných strojů na šrotiště. Příště to může být akce ,,od 1.1. nic pod EURO5 neregistrujeme“, nebo ,,kdo nejezdí na baterky nebo E85, smí na silnici jen 29.2.“ Z toho mám, zatím doufejme neoprávněný, strach, a do té doby, než se to stane smutnou realitou, chci tyhle stroje zkusit všechny…