Ducati 500 SL Pantah (1979)

Konečně Ducati. Nová ve sbírce Italských klasiků. Model Pantah 500 SL z roku 1979.

Více fotografii

Motorka koupena od FIRMA:Zbyněk Soukup - Motosport (Jičíněv

Výška jezdce: 186 cm

První dojmy - Je to první model, který pohání desmo vačkové hřídele pomocí ozubeného řemenu, který nahradil drahý a krásný královský hřídel. Nová koncepce položila základ moderních Ducati od Passo, přes 916 po V2 Panigale.

Recenze

POZOR, POZOR, NOVINKA.
Od letošního roku máte i vy možnost vyzkoušet si jízdu na italských klasických motocyklech z mojí sbírky.
Více na webu projektu Meccanicatricolore

Měl jsem štěstí. Ducati Pantah se začal seriově vyrábět na konci roku 1979. Masová výroba začala od roku 1980. V roce 1979 se vyrobilo jen 163 kusů! Můj má výrobní číslo 14!!!.
Nejdříve patřil jednomu z továrních jezdců Ducati, který bohužel předčasně zemřel na infarkt. Vdova prodala motocykl jeho příteli z okolí Benátek. Z přítele je dnes též starý pán, který se rozhodl motocykl prodat. Mě
Je to úplně první model na kterém je možné najít drobné nedokonalosti vycházející z faktu, že se ve fabrice teprve učili tohle vyrábět. Například lak je dělaný hodně na rychlo a nedá se říci, že technologii lakování laminátu měli tehdy v malíčku.
Motorku jsem koupil seřízenou ještě v Itálii. Stačilo vyměnit baterku, umýt motor benzínem, vyčistit lamináty, zkontrolovat brzdy a elektriku a hurá na silnici.
S nabitou baterkou motorka chytá velice spolehlivě a motor vrčí rovnoměrně i za studena na volnoběh, jen bohatost směsi se mi trochu nezdá. Budu se na to muset podívat.
Posez je v porovnání s dnešními stroji dost radikální. Je třeba se natáhnout přes dlouhou velikou asi tak 20l nádrž a chytit nízko umístěná řidítka. Řazení je po Evropsku normálně vlevo. Spojka jde dost ztěžka, ale to se zlepší až pořádně promažu lanko.
Motůrek krmí dva poměrně velké karburátory Delorto PHF 36 s akcelerační pumpou a s otevřenými sacími hrdly. Stejné karburátory krmí obvykle válce o dvojnásobném objemu.
Desmo motůrek má papírově 45 koní a potřebuje ke svižné jízdě otáčky, do kterých se s chutí vrhá. Nejlépe se cítí mezi 5ti a 8mi tisíci, kde zčíná červené pole.
K mému údivu měla motorka dobře fungující brzdy, které kromě vyčištění nepotřebovaly žádnou renovaci.
Podvozek je taky klasika. Přední vidle i zadní tlumiče Marzzochi, které se na dnešní poměry vlní a pohupují.
Na palubovce schované za rozklepanými lamináty najdeme kromě klasického kulatého tachometru a otáčkoměru plno elektronických asistentů jak kontrolka tlumených i dálkových světel, blinkrů, neutrálu, dobíjení i mazání.
Jízda na takový motorce je z dnešního pohledu docela dřina. Rychlost, změnu směru, přeřazení a já nevím co ještě je třeba si zasloužit. Už jenom ten studený start s otevřením benzínových kohoutků, manuálním sytičem a maličkým tlačítkem startéru je vlastně obřad.
Klasický motorky jesou prostě super.