BMW R 850 GS (1999)

Po loňském vydařeném Rumunsku jsme se s klukama domluvili, že letos zkusíme víc offroadu a pojedem podle knížky Bosenské šotolinky do Bosny a Hercegoviny. Za tímto účelem jsem prodal svoje žluté TDMko a pořídil BMW R850GS. To jsem vybavil výztuhou převodovky a dorazem řízení, abych předešel možným škodám při pádech, obul velký špalky TKC80 a domluvil si dovolenou v práci. Počasí člověk neporučí, ale doufal jsem, že v druhý půlce května už sněžit nebude.
Den 0
V pátek 12. května večer ke mně do chalupy postupně dorazili další účastníci zájezdu. Jirka (GS 1150 Adventure), Honza (XL600V TransAlp) a později večer i Vašek na historickém R80GS. Všichni s bočníma kuframa v plný náloži, ačkoliv jsem je varoval, že se pojede často mimo asfalt a asi dost vysoko. Kluci měli obutý Shinko 804 / 805, Vašek zvolil kombinaci Metzeler Sahara a Michelin Anakee Wild. Michal na F800GS se měl připojit druhý den někde po cestě v Rakousku.
Den 1
V sobotu ráno jsme vyrazili a jako první test jsem zvolil zkratku polní cestou přes brod. To se ukázalo po včerejší bouřce jako velká chyba. Jel jsem jako první a málem jsem vykrysil hned na brodu. Po něm bylo asi 30m bahna, kde si bohužel ustlal Jirka s Advíkem a to tak nešťastně, že praskl blinkr, ohnul páku nožní brzdy a urval zámek kufru. Oprava nám zabrala hodinu, protože ABS dual mu vytrvale hlásil chybu, než jsme přišli na ohnutej plíšek spínače zadní brzdy. Navíc si při pádu natáhnul sval na stehnu, takže fakt pešek hned na startu. Prostě sobota třináctýho…
V poledne jsme byli v Rakousku a jeli po 119 silnici směr Ybbs a dál na Mariazell. Perfektní trasa, doporučuju. Dál na Graz, koupili jsme si za 5 EUR dálniční známku a v sedm jsme byli v kempu Route 69. Jirka zjistil, že se mu na duálu hrozně hřeje zadní kotouč a identifikoval to jako problém v uložení ložiska hrušky kardanu, který mu loni měnili. S tím se bohužel nedalo nic dělat, protože tohle na cestě neopravíte a tak se rozhodl se raději vrátit, aby nenapáchal více škody a nezůstal viset někde uprostřed Bosny. Prostě dvojitej pecháček. V devět přijel Michal jeho typickým stylem (buď plnej knedlík a nebo brzda na fest), takže jeho přední E-10 už vypadala jako pila po necelých 2 tisících km. Zadní E-09ka byla slušná, ale i tak se bál, že celou cestu nedají (nakonec v pohodě). Vzali jsme pokoje za 25 EUR se snídaní, protože mělo pršet (samozřejmě ani nekáplo). Noc nestála za nic, do 2 do rána hrálo naproti disko a navíc netekla teplá voda.
Den 2
Snídaně taky nebyla valná, takže tento kemp doporučit nemůžu. Jirka odjel směr domů a my hned po 3km doleva přes Hardegg zkratkou a krátkou šotolinkou do Slovinska. Takže jsme byli už jen 4. Jelo se na Lovrenc na Pohorju, pak po krásný šotolině na Roglu, Zreče a centrálním Slovinskem jsme jeli po neuvěřitelných šoustkách na Celje a pak na Novo Mesto až do Chorvatska. Slanili jsme k Jadranu a pak kousek po magistrále až do Senje, kde nás odlovil důchodce na skůtru a za 50 EUR na noc nám pronajal třípokojovej apartmám s výhledem na hrad a moře. Důvod naší změny trasy na jihozápad byl ten, že podle radarů až do pondělka mělo v Chorvatským vnitrozemí a Bosně chcát maximálně. Moře mělo pěticentimetrových 16 stupňů.
Den 3
V pondělí ráno fučela Bora jako blázen, skoro se nedalo jet. Vítr měl tendenci shazovat motorky ze stojanu. Asi v 11 jsme si dali kafe v Karlobagu, kde nám místní aktivní fízl vysolil 150 Kuna pokutu za údajný stání na místě vyhrazeným pro autobusy (zájezďáky v půlce května – to víš že jo). Já s Vaškem jsme se s ním pohádali a potom co jsem si udělal fotku mi vrátil řidičák, že teda já a Vašek stojíme mimo žlutou čáru a že můžeme jet. Ale kluci museli do bankomatu a zaplatit. No, kdo byl v Chorvatsku a neplatil tam pokutu, jako by tam nebyl, že?
Z Karlobagu jsme nádhernou silničkou vystoupali pohořím Velebit do Gospiče. Vichr se po přejetí vrcholu uklidnil a za drobného deště jsme dorazili stále rozstříleným vnitrozemím až do obce Sveti Rok, kde je odobočka doprava na Mali Alan. Tento průsmyk je celý krásná šotolina a protože se tam točil Vinnetou, má tam Pierre Brice pamětní desku. Výhledy jsou překrásný, akorát nesmíte chodit mimo cestu, protože všude jsou cedule varující před minama, kterých jsou v Chorvatsku stále tisíce. Michalovi se podařil parádní highsider a narazil si hnátu o kufr, takže od té chvíle měl přezdívku hrabě De Pejrak.
Jen náhodou jsme u Benkovace minuli obrovskou bouřku, která tam zaplavila podjezd (přes metr vody), takže jsme museli protisměrem. Skoro jsem čekal dalšího aktivního fízla, kterej by tam vybíral pokuty, ale asi měli jiný starosti.
V sedm jsme se ubytovali v Trogiru v kempu Rožac – bungalov vyšel na 50EUR pro všechny, protože nám bůhvíproč ráno nepočítali úklid. Asi jsme byli mimořádně pořádný, nebo jsme na slečnu na recepci nějak hormonálně zapůsobili.
Den 4
Vnitrozemím Chorvatska jsme se vydali severně po nádherný zakroucený silnici 6098 na Put Malačke, kde je památník padlých ve válce z let 1991 – 95. Tahle část historie bývalé Jugoslávie je dost pohnutá a lidi se o ní odmítají bavit. Není divu, většina z mých vrstevníků nebo jejich známých musela bojovat a spousta z nich zabíjela ať už chtěli nebo museli. Tahle pachuť se v Bosně objevovala ještě ve větším měřítku a v plný syrovosti, jelikož pozůstatky války jsou vidět úplně všude i po 20 letech. Na vrcholu je směrem doleva šotolinová hřebenovka s krásnýma výhledama a bunkrama, ale na tu jsme neměli čas.
Ve městě Vrlika jsme si chtěli dát oběd, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme dostali kafe. Ochota personálu v tamních hospodách byla mizivá. Tak jsme vyrazili k jezeru Peruča, kde podle desky sponzorované EU měl být kemp, restaurace a ubytování. Bylo tam leda velký kulový, kemp byl 10 let zrušenej a restauraci jsme ani nenašli. Takže jsme si zajeli k vodě a uvařili si sami.
Dál jsem chtěl vidět řeku Cetina a stejnojmennou obec s románskými památkami. Místo očekávané šotoliny jsme našli úplně novou asfaltovou cyklostezku a jediná zajímavost byly zbytky památek z devátého století. Pro mě jedno z největších zklamání výletu, a navíc jsem si nevyfotil pramen řeky Cetina – oko, což je hlavní turistická atrakce (naštěstí Vašek na to nezapomněl). Pak jsme po silnici č. 1 jeli na Knin, a tam jsem minul odbočku na zkratku podél řeky Krka a vracet jsem se nechtěl. Škoda, asi do tohoto kraje budu muset jet ještě jednou, kdyžtak mi napište, jestli to za to stojí.
V Kninu jsme nakoupili a vydali se na hraniční přechod směr Bosansko Grahovo s tím, že tam někde najdeme ubytování, k čemuž jsem byl dost skeptický a chtěl jsem dojet až na Šatorsko jezero. U benzínky na křižovatce v Bosansko Grahovo jsme koukali na hory, kde v tu dobu nádherně lilo. Na benzínce nám zavolali majitele 15 let opuštěnýho motelu Prenociště hned vedle, že prej přijede za půl hodiny. Opravdu přijel, borec (jmenoval se Rade) v černým báwu, odemknul nám motel, zapnul bojler, vyinkasoval 10 EUR za kus s tím, že klíče máme ráno nechat na benzínce a odjel. Motel byl teda dost dům hrůzy, byli jsme tam úplně sami a navíc jsme zjistili, že od bojleru hoří v pojistkový skříni kabely. Tak jsme se osprchovali ve studený vodě, ještě že tak, protože ráno netekla ani ta.
Den 5
Noc proběhla v klidu, ráno jsme se museli umejt na benzínce, protože v motelu už voda netekla a po snídani jsme vyrazili na Šatorsko Jezero (1488m) přes Mali Obljaj. Odbočka je značená, hned za Grahovo doleva, pár km je asfalt a ten přejde do krásný šotolinky. Za pár kilometrů se na počitadle mého R850GS ukázalo magických 99999 najetých km a hned poté samozřejmě prvních sto tisíc. Gratulace, šampáňo bude později. Po 14 km od odbočky se zahne doprava a za hodinu a půl jsme byli nahoře i s pár blouděním. Cesta celkem pohodová šotolina, v lese bylo mokro po včerejším dešti. Nahoře je krásný jezero, chata (bez obyvatel) a pár zbořených chatiček. Pokud by byl čas, vyšlápl bych si to po stezce nahoru na Veliky Šátor (v překladu znamená „stan“, výška 1872m).
Pak jsme to vzali zkratkou na průsmyk Rore, tam jsme lehce zakufrovali a dostali se na konec cesty, kde byla scéna jak z pohádky. Vpravo nová malá roubenka a vlevo stará kúča s ještě staršími obyvateli. Stařeček a stařenka, oba malinký, celý v černým, vykotlaný zuby, ale zvali nás dál na kafe a hrozně se smáli. Pak jsme zjistili, že pár hodin před náma tam už byla jiná parta Čechů na endurech (jeli jsme po jejich stopách od pneumatik, tak jsme mysleli, že jedem dobře). Říkal jsem si, že tam musí být drsnej život, patnáct kiláků od nejbližší civilizace, uprostřed lesa a samozřejmě bez elektřiny.
Pak jsme už trefili správnou cestu a dorazili do vesnice Rore, ze který zbylo jen několik obydlených baráků. Ostatní jsou zbořený, vypálený, rozstřílený a hlavně některý i zaminovaný, takže nedoporučuju do nich chodit. Z Rore vede krásná prašná šotolina mezi krasovýma kráterama – ze silnice jsou ale blbě vidět. Povrch silnice je samá díra, je lepší jet ve stupačkách rychleji, než pomalu a vyhýbat se. Dojeli jsme až do Glamoč, natankovali, dali si oběd a vyrazili na Veliky Vitorog (bývalá radarová základna 1906m). Z Glamoče na sever, po pár km doprava před letištní základnou na Biličič a pak už to každej musí najít. Tam jsme se potkali s partičkou Čechů na endurech, tak jsme chvíli pokecali a jeli dál. Varovali nás, že v 1700m je sníh a dál to nejde, no zkusit jsme to museli sami. Fakt to nešlo a až potom jsem se dozvěděl, že nahoru existuje i druhá nová cesta z východu. Takže příště tam pojedeme buď později, nebo z druhé strany.
Po nezdolání Vitorogu jsme jeli na západ směr Mliniště, kde jsme doufali sehnat ubytování - Honza se bál spát ve stanu v horách, asi že by ho sežral Brumík Myšo 
Sice jsme byli varování od druhý party, že je tam kousek bahnitej úsek rozbitej od dřevařů, ale nebylo to tak strašný, přestože kluci měli trochu nahnáno (bláto na hřišti zůstalo nakonec jen v jejich botech). Jedinej kdo si ustlal byl Vašek na dvouventilu a získal tak titul Zlatýho vozemboucha.
V Mliništi v hospodě nám udělali kafe, ale ubytování neměli a posílali nás zpátky do Glamoče do hotelu Volga (nebo jak). Až asi po 20 minutách pochopili, že komunistickej hotel fakt ne a zavolali do hostelu Pecka Visitor center https://www.facebook.com/visitpecka/ Správce Boro nás ubytoval v krásně zrekonstruovaný škole za 10 EUR za noc, udělali nám rybu k večeři a nabídnul pivo a víno. Super, fakt doporučuju! Krom jiného tam půjčujou kola, vytváření cyklomapy Bosny a pořádají koncerty a různý akce.
Den 6
Ráno jsme se sbalili a vydali se zpět na Mliniště a pak doprava na Rore cestou, kterou jsme včera jeli ke Glamoči. Vašek si chtěl něco vyfotit a my jsme na něj čekali na odbočce. Když už to trvalo pár minut, vydal jsem se pro něj a samozřejmě v tu chvíli přijel. Jak tak fotil, zapomněl držet motorku, když na ní přitom seděl a ta mu upadla. Bohužel nebyl okolo nikdo, kdo by mu pomohl ji zvednout a první auto jelo až za těch 5 minut. A my si mysleli, že si jen potřeboval vyprášit měchýř. Cesta přes Rore je šotolinka, a přestože mi včera připadala samá díra, tak teď jsem jí valil kilo ve stupačkách a byla to pohoda.
Šotolina R1001 se pak střídala s asfaltem a tak jsme dojeli až do Drvaru. Za celých 60 kiláků jsme potkali asi 2 auta a jeden traktor. Po krátkým odpočinku a nákupu v Drvaru jsme vyrazili hlavnímu cíli dne – bývalé základně na Velika Klekovača (1962 mnm). Cesta nahoru je dost kamenitá a určitě bych jí doporučoval jet na chlupatých gumách a sólo – bez spolujezdce. Asi 300m před základnou byl v zatáčce sníh! Michal se nas*ar, vzal za plyn a proste s nejlehčí motorkou a nejvíc zkušenostma závěj po straně projel. Ale kluci to chtěli vzdát, nicméně já jsem se řídil heslem (který jsem někde četl), že buď nějakou cestu najdeme, nebo si ji uděláme. Tak jsem rukama a botama odkopal sníh a naházel na něj vrstvu šutrů. Tím vznikla půlmetr široká cestička, akorát byla dost prudká. Kluci mě jistili a já na jedničku vyjel nahoru jako knížepán. Když to viděli, zkusili to a všichni jsme projeli. Pak už to bylo jen pár minut až na vytouženej vrchol. Samozřejmě kameře došla baterie 100m před koncem, protože jsem jí při zdolávání závěje zapomněl vypnout a tak mám několik desítek minut záznamu nehybný skály. Ale ty panorámata!!! Nahoře jsme uvařili oběd, prozkoumali bunkry, našli nějaký suvenýry a hurá dolů.
Původně plánovanou zkratku z Drvaru do Martin Brodu si necháme na jindy, silnice byla luxusní, samej zájezdovej autobus. Z jednoho místa byl úžasnej výhled do kaňonu řeky Una. A těsně před Martin Brodem nás za zatáčkou překvapil asi metrovej tunu vážící balvan uprostřed silnice. Michal si ho šel fotit a jen tak tak nedostal dalším (malým) šutrem do hlavy.
Asfalt se opět mění v šotolinu a v Orašaci odbočujem doleva k vodopádu Štrbački Buk. Sice je tu dost lidí a vstup – vjezd do národního parku se platí, ale je to opravdu nádhera. K vodopádu jsme přijeli náhodou asi v 5 odpoledne, kdy do něj zasvítilo slunce a vykouzlilo krásnou scenérii. Strávili jsme tu asi hodinu.
Pak jsme pokračovali šotolinou přes les až na silnici E761 za město Gorjevac a odtud do Bihače, kde jsme někde chtěli sehnat ubytování. Nakonec jsme to natáhli až na Plitvička a sehnali asi po hodině doptávání krásnej penzion Veronika v Drežnik Grad za 15 EUR na osobu. Paní domácí nám ještě dala pár vychlazených lahváčů a dvě lahve vínka a o půlnoci se šlo spát.
Den 7
Poslední den jsem si chtěl ještě trochu zajezdit, ale kluci už chtěli mocí mermo jet domů. Takže jsme vyjeli ráno v půl osmé po chorvatské D1 směrem na Karlovac, kde jsme se napojili na dálnici – sice placenou, ale pro motorky ne nějak zvlášť drahou. Společně jsme minuli placenou dálnici ve Slovinsku přes Ptuj a Lenart do Mureck – tam kde „uprchlíci“ přetlačili Rakouskou policii na mostě přes řeku Mur. Na benzínce těsně před nájezdem na A9 jsme si dali kafe a vyrazili k domovům.
Tesně před Grazem jsme si naposled zamávali a definitivně se rozdělili. Kluci i přes moje varování jeli v pátek odpoledne po A2 na Vídeň (samozřejmě vytuhli ve třech proudech stojící dálnice v úmorným vedru) a já jel opět si užít nádhernou trasu přes Mariazell po B20 a B28 na Ybbs a pak už domů (v případě hnusnýho počasí jsem měl v záloze trasu po B71, která je stejně dlouhá, ale je výrazně míň zatáčkovitá). V půl šestý už jsem byl ve Velenicích na hřišti hrát volejbal.
Závěr
Chorvatsko a Bosna jsou úplně jiný země. Chorvatsko má obnažený kopce, vyprahlo a mraky turistů u pobřeží. V Bosně je zatím turistickej ruch s výjimkou center jako Mostar docela v plenkách. Hory jsou zelený, porost je i ve vysokých nadmořských výškách. Ve vnitrozemí nepotkáte mnoho kilometrů ani nohu – kromě Čechů na motorkách nebo v offroadech. Infrastruktura a vybavení pro turisty je tedy řídké, doporučuju si vzít stan pro jistotu. Na stránkách www.bmwgs.cz děláme seznam tras a míst pro ubytování a navíc Bosňáci objevili mapy na Googlu a Facebook a začínají se prezentovat. Potenciál k turismu má tahle země obrovskej. K cenám – obecně je asi o třetinu levněji než u nás, platidlo je Bosenská Marka (fixní kurz k Euru je 2BM = 1EUR). Skoro všude se dalo platit i Eurama – papírovejma, mince nechtěli. Vemte si zásobu pěti a desetieurovek. Na všech benzínkách se dalo platit kartou a na všech co jsme tankovali byl Internet zdarma. Domluvíte se anglicky nebo i česky, Bosenština je varianta Srbochorvatštiny a docela jim bylo rozumět. Pokud jste v Bosně ještě nebyli, doporučuju. Dá se projet i na silniční motorce, pokud se budete držet hlavních silnic. Jelikož Bosna je převážně hornatá, je i tak na co koukat. Já tam teda příští rok zase vyrazím.
Více fotek je zde:
https://goo.gl/photos/ygPKNF4vu8hMAj1n8