Popsat RS 250? Inu, co na to jenom říct. Tak třeba, že i po 16 letech jde o pohodlný, svižný, spolehlivý a nezáludný středně velký skútr, který se stále může - i přes svůj věk - pochlubit elegantním a mladistvě působícím vzhledem? 
Motorka koupena od FIRMA:Miloslav Kubálek - Motosalon Beneš - Pan Miloslav Kubálek je ochotný, vstřícný a celkově působí jako pohodový, férový prodejce. Už 2x jsem během roku 2015 potřeboval sehnat pro mě nesehnatelný dílec (část kapotáže) a on mi po domluvě požadovaný části z Itálie vždy dovezl a poslal, což není v dnešní době jev častý a o to víc se cení. Na nový motocykly nebo automobily v cenách statisíců Kč skutečně nemám a s velkou pravděpodobností mít nebudu, takže jsem za bazarový prodej zajetých strojů opravdu rád a především jsem rád za každýho dobrýho i poctivýho prodejce. Nevím jak jiní zákazníci, ale jde-li o mě, tak tenhle motobazar v Benešově hodnotím kladně a můžu ho ostatním bez větších výhrad doporučit :)
Výška jezdce: 178 cm
Vybíráno z těchto modelů (a proč jsem nekoupil):
Aprilia Atlantic 500: Známý větší skútr, dobře kapotovaný a tentokrát ještě o 100 ccm silnější než Suzuki. Tady byly hlavním důvodem "proti" obavy z vyššího výkonu a po designový stránce mě tenhle stroj tolik nezaujal, především zadní partií..
Suzuki AN 400 Burgman: Designově pěkný mohutnější skútr a zřejmě jedna z nejznámějších ikon větších skútrů, od kterýho mě odrazovala případná závadovost a cena dílů, na kterou jsem byl upozorňovaný. Navíc vídám Buráků víc než dost a já si přál něco "nevšedního"..
Aprilia Scarabeo 150: Vtipný retro design, velký cestovní plexi a navíc ve verzi se třemi kufry v barvě stroje, pro delší cesty příjemný. Ale obsah motoru byl přece jen slabší než bylo moje minimum, tj. 250 ccm a více. Navíc sedlo si s mým pozadím moc nerozumělo :)
Piaggio Beverly 250: Obsahově příjemná zlatá střední cesta, retro-moderní design je koukatelný a to i přes to, že nepatřím k největším příznivcům rozdělování přední části stroje na kapotu se světlama a na kapotu s řidítkama. Nelíbil se tehdy přítelkyni, za což jsem dnes rád..
Piaggio X9: Další známá modelová řada velkých skútrů, kterou si jejich majitelé většinou chválí. Design mě opět nezaujal, především při pohledu z boku a já toužil po něčem...nejvhodnější výraz by byl asi "exotičtějším" :)
Honda FJS 600 Silver Wing: Veliký, designově usedlejší, výkonově "šílený", prostě maxiskútr. Podle ohlasů celkem bezproblémový stroj. Silver Wing mě docela zaujal a v budoucnu to bude možná jeden z kandidátů "na změnu"..
Yamaha T-max: Středně velký skútr, který s trochou snahy i asfalt trhá. Pud sebezáchovy klasicky zavelel "Kájo, zapomeň" a já na tuhle japonskou stíhačku, která dokáže z 0 na 100 km/h vystřelit za obdivuhodných 5 vteřin, raději zapoměl. Ale do budoucna, kdoví...
První dojmy - První dojem z tohohle italskýho skútru, poté co s ním prodejce motobazaru vycouval z garáže a předal mi klíčky se slovy "Projeď se a nezapomeň se vrátit", byl rozhodně pozitivní. Design mě okouzlil na první pohled, naživo je stroj ještě o chlup hezčí než na fotkách a musím uznat, že se designérům z italský společnosti Malaguti tenhle sympatický, sportovně se tvářící sršeň rozhodně povedl. Následně jsem zjistil, že si i vcelku slušně poletuje..
Motorku bych doporučil pro - Nejspíš pro všechny normální lidi, kteří si nepotrpí na předsudky a kteří nemají sklony k pubertálním výlevům a úsměvným myšlenkovým průjmům, který člověk slýchá z úst zarytých moto-podivínů. Ale členové týhle srandovní sekty "Pravých motorkářů" články o skútrech určitě nečtou, takže otáčíme zvesela pravým zápěstím a jedeme s úsměvem dál :-)
Doplňky na motorce - Několik by se jich našlo, ale protože zabírají trochu víc místa, tak jsou popsané až v "recenzi"...
Recenze
Původně jsem žádnou recenzi, respektive popis mojí oblíbený "mašiny" psát nechtěl, ale jelikož koukám, že nás tady s Madisonem RS moc není, tak mi to nakonec nedalo, sedl jsem si k notebooku a pustil se do datlování 
Kdoví, možná si z mýho popisu (jde o trochu delší čtení) někteří čtenáři odnesou pár zajímavých poznatků a do budoucna rozšíří řady spokojených majitelů povedených strojů od italský společnosti Malaguti, v dnešní době už bohužel společnosti zaniklý...
Nezáleží na tom jestli případní zájemci touží jenom po přesunech do zaměstnání, po jízdách na chatu nebo se hodlají vydávat na výlety po Česko-Slovensku či do zahraničí, kde se jezdí po kvalitnějším asfaltu, nikoliv po polních cestách. Tenhle mladistvě vyhlížející a překvapivě mrštný Ital svýho majitele / majitelku odveze asi kamkoliv si jen bude přát a to dostatečně pohodlně, svižně a za snesitelný peníz, tak jako většina známých velkých skútrů. Malaguti Madison RS 250 je povedený stroj, který si svoje zájemce i obdivovatele určitě najde...
Jde o středně velký skútr, který jsem si vybral především z důvodu, že mě okouzlil svým vzezřením a bylo jedno z jakýho směru jsem se na něj díval. Ze všech úhlů se mi jeho ladný a štíhlý proporce velice zamlouvaly. Pokud jsou dvě věci, které naši italští přátelé opravdu umí, tak je to pizza a design. A jelikož se spoustě lidí při pohledu na některý modely od FERRARI, DUCATI, LAMBORGINI, APRILIA, ALFA ROMEO, MALAGUTI a jiné, doslova "rozbuší srdce" radostí, tak musí být na tomhle tvrzení něco pravdy. Ani parametrama na tom není Madison RS nijak špatně (250 ccm, 22 koníků, 165 kg), cenovka byla v době koupě snesitelná a splňoval tak i v tomhle směru moje zadání...
Nepočítám-li desetimetrový úprk na tátovo "babče" v raným dětství, špatně startujícího "pincka", na kterým jsem v mládí nenajel ani 20 kilometrů nebo armádní Jawu 350, kterou jsem v roce 1999, během základní vojenský služby, prohnal po chráněným prostoru, tak je MALAGUTI MADISON RS 250 mým prvním velkým jednostopým strojem v životě...
Omluvte prosím moje případný nadšenější reakce, který možná působí trochu klukovsky, ale nemůžu si pomoci. Ani po 8.sezóně mě moje nadšení z pohodový jízdy nepřešlo a nejspíš jen tak nepřejde ani do budoucna. Ale zpět k popisu stroje. Druhou sezónu (2016) jsem odstartoval v novým kabátě a těšil jsem se na ní jako malý kluk, který se nemůže dočkat prvních slunečních paprsků, kdy se konečně projede na svým prvním kole
Díky tomu, že patřím k těm "šťastnějším", kteří mají řidičský oprávnění na všechno, co má dvě kola, tak jsem se nemusel při výběru téměř ničím omezovat, snad jenom chutí a financema. Klasický motocykly se mi samozřejmě líbí, ale ke koupi mě nelákají a to především z důvodu, že mě na těhle strojích nikdy nebavilo řazení. Takže jsem se začal rozhlížet po něčem, kde se nemusí "kopat nohou ve vzduchu" a jenom si vychutnávat jízdu samotnou. Právě kvůli tomuhle specifickýmu požadavku se můj zrak stočil k zajímavý motocyklový kategorii, kterou jsou skútry, respektive jejich větší příbuzní tzv. maxiskútry...
Ty mě zaujaly svojí velikostí, ochranou před protivětrem, přirozeným vzpřímeným posezem, obratností, slušným úložným prostorem, relativně nízkou spotřebou a především geniálně jednoduchou, ale naprosto funkční automatickou převodovkou, alias variátorem. Pro mě osobně je skútr motocyklovou kategorií, která mě naplňuje radostí, parádním relaxem a díky těmhle strojům jsem si tolik zamiloval "jednu stopu", která mě donedávna vlastně vůbec, ale vůbec nelákala...
Jelikož jsem hodlal jezdit i ve dvojici (nikdy nevíte jaký odvážný děvče si za vás sedne), navíc delší trasy a nechtěl jsem se nechat ohrožovat na životě předjíždějícími kamiony / autobusy, tak jsem ze seznamu vypustil cokoliv s obsahem 50, 125 i 150 ccm a soustředil se na obsahy 250, 400 a 500 ccm. Nakonec jsem i "pětikila" vypustil ze seznamu a to především proto, že jsem se na tak velký obsah, s téměř nulovou zkušeností, necítil. Co si budeme povídat, na zmrzačení postačí i obsah poloviční. Zhruba 2 - 3 měsíce jsem si zjišťoval informace o těhle zajímavých strojích, prohlížel inzeráty, občas někam napsal, zavolal nebo zajel, v hlavě si skládal "pro i proti" a nakonec jsem dospěl k závěru, že moje požadavky (ochrana, pohodlí, výkon, cena, originalita a především design) splní asi jediný skútr. Skútr od italský společnosti Malaguti...
Takže jsem se někdy z kraje jara vydal do jednoho z motobazarů v Benešově u Prahy. Protože jsem už skoro dvě desítky let na "jedný stopě" neseděl, tak jsem se na první seznamovací projížďku vydal s opravdovým respektem a se srdcem až v krku. Chvilku jsem při manipulaci na místě bojoval s nečekanou váhou (horský kolo to holt nebylo), ale netrvalo dlouho a na těch zhruba 170 kilogramů živý váhy jsem si zvykl . Dneska už na mýho sršně nasedám / sesedám s lehkostí, s jakou skvělý Terence Hill ve westernových filmech "sedlal" svýho bujnýho oře
Nadšení bylo po otočení "plynem" veliký, dočkal jsem se velmi překvapivýho zrychlení, řídítka bez ohledu na zvolenou rychlost držela svůj směr, nikde žádný vibrace ani rány, žádný nepříjemný pazvuky, motor za studena naskočil na první zmáčknutí startéru a ta pohoda, když se člověk nemusí zabývat řazením / podřazováním a jenom si vychutnává jízdu samotnou...prostě balada. Snad jen z vlažnějšího nástupu brzd jsem byl tehdy trochu v rozpacích, přišlo mi, že se ten "talián" nechce moc zastavovat. No, nebudu to prodlužovat, vrátil jsem se s veskrze dobrou náladou a s těžce skrývanou radostí k prodejci a při pohledu na usmívajícího se Madisona jsem nakonec nemohl udělat nic jinýho, než si s panem prodejcem plácnout, vysázet na dřevo hromádku modrých papírků a hurá domů, jakýpak copak...
Před prvním ostrým výjezdem do světa strávil můj RS 250 nějaký čas v nedalekým skútrservisu v Malšicích u Tábora, kde jsem ho nechal prohlídnout, vyměnit provozní náplně, taky odstranit vadný ukazatel teploty motoru a vyslechl si nejednu radu i odpovědi na záplavu mých otázek. A že hlavní mechanik Jirka, i když je zavalený prací, dokáže skutečně trpělivě a takříkajíc "polopatě" všechno vysvětlit, to je fakt, za který mu patří veliký dík...
Od dubna 2015 do dnešního dne přibylo na tachometru stroje kolem 45 tisíc kilometrů (při koupi ukazoval tachometr zhruba 30 tisíc) a to snad není tak nejhorší skóre. S přihlédnutím k tomuhle faktu, ať nám někteří prodejci v bazarech vypráví pohádky o tom, že ta nebo ta motorka z roku 1999, 2002 nebo 2005 má najeto poctivých 15 tisíc kilometrů
MOTOR
Během předchozích let jsem si užil řadu hezkých výletů po ČR a v roce 2017 jsem přidal i svojí první dovolenou u moře v Chorvatsku. A musím říct, že to byly většinou příjemný zkušenosti a chvíle za řídítky. Ať už sám v sedle nebo ve dvou, tak musím poznamenat, že k větším změnám v chování u Madisona RS 250 nedochází. Pořád si peláší obstojně svižně i hbitě, snad jenom ve strmých stoupáních je potřeba počítat s menším zpomalením. Jinak jízda do prudkých českých kopců v jednom člověku a udržení si předpisových 90 km/h je pro motor vcelku snadným úkolem. No, ještě aby tohohle sršně rozhodil osmdesátikilový "pilot"...
Jednoválec pochází od společnosti PIAGGIO (možná menší výkonová úprava) a nejspíš ho zná řada majitelů italských dvěstěpadesátkových skútrů, takže popisovat tady nějak sálodlouze tenhle motor, to je asi jako nosit to dříví do lesa. Pokud jsem si krajinou svištěl svižnějším tempem a ve městech to byla brzda / plyn / brzda / plyn, tak si motor z nádrže "vycucnul" maximálně do 4 litrů benzínu V-Power na 100 kilometrů. Nádrž by měla pojmout až 12 litrů paliva (papírově), takže si asi každý spočítá teoretický dojezd na jedno natankování..
Někdy si dám možná tu práci a pro zajímavost spočítám co nejpřesnější spotřebu i nájezd na jednu nádrž (svižným i šetrným tempem), abych jenom neodhadoval, ale kdy to bude, kdoví. Ano, rozdílem mezi 5 a 10 litry na 100 km se má smysl zabývat, ale rozdíl mezi 3 a 4 litry na 100 km je tak zanedbatelný, že je nějaký hlubší "zkoumání" spíše ztrátou drahocennýho času. Veškerý oleje, filtry a náplně jsem minulý rok měnil každých 3000 km, ale jelikož se mi donesly informace, že se u Madisonu výměny provádí po 6000 km, tak servisní intervaly zřejmě protáhnu. Zátah motoru je i v základu velice příjemný a nyní navíc s převodovkou Malossi Multivar 2000 je každý rozjezd doprovázený širokým úsměvem. Při rozjezdu z křižovatek se z většiny běžných automobilů stávají jen rychle se vzdalující objekty ve zpětných zrcátkách a "stovka" je na tachometru během chvíle. Rafička se zastavuje u hranice 140 km/h (vyzkoušeno na dálnici), která je zároveň maximální rychlostí tohohle italskýho šviháka. Samozřejmě jde už spíše o "trápení" motoru, takže příjemná, dlouhodobě udržitelná cestovní rychlost je 90 km/h na okresních silnicích a 110 km/h na dálnicích. Většinu řidičskýho života jezdím zásadně podle předpisů daných zemí a tak považuju velký obsah i výkon automobilových i motocyklových motorů za Achillou patu silničního provozu. Zbytečně vysoký výkon jen a pouze láká všechny nezodpovědný řidiče k absolutnímu porušování pravidel a k ohrožování slušných a zodpovědných lidí na silnicích. Takže těch 22 koníků v mým italským stroji považuju za dostatečný stádo a jsem s jeho projevem nadmíru spokojený
STARTOVÁNÍ
To po většinu času probíhalo na první ťuknutí do startéru, i když jedno "ale" by se našlo. Jednalo se zároveň o jedinou zjištěnou závadu během prvního roku ježdění, ovšem závadu o to nepříjemnější. Od poloviny roku mě zlobilo startování a to nervy drásajícím stylem. Během zimy jsem stroj rozebral, prošel kabeláž jestli někde něco nekratuje a udělal i nový napojení na regulátor. Možná pořídím i nový alternátor a uvidíme v letošním roce, v nové sezóně. Však já to doladím
PODVOZEK
Podvozek je slušný a je-li před člověkem solidní silnice, je to hodně příjemný svezení, především teď po výměně zadních tlumičů a přetěsnění předních. Tak jako většina jiných (maxi)skútrů s menším průměrem kol, tak se i Malaguti Madison RS 250 cítí nejlíp na kvalitním asfaltu, kde je jako ta ryba ve vodě. S klesající kvalitou silnice ovšem klesá i pohodlí posádky a podvozek začíná mít tendence od povrchu "odskakovat" a je třeba znatelně zpomalit jízdu. Co naplat, 13 palcový kola jednoduše nedovedou "filtrovat" tu občasnou prasárnu (záplata vedle záplaty, hluboko zapuštěná kanalizace, koleje od kamionů, zvlněný asfalt), kterou i přes naše nemalý daňový příspěvky na českých silnicích všichni potkáváme. Ale zpátky na kvalitní silnice a k Madisonu RS...
BRZDY
Brzdy jsou standartní, vpředu i vzadu po jednom koutoulči, každý o průměru nějakých 220 milimetrů a brzdiče podle všeho obstarala známá společnost Brembo. Brzdná dráha se po výměně kapalin, kotoulčů a destiček rapidně zmenšila a i když bych se nebránil dalšímu zlepšení, tak nyní už je brzdění velice slušný. Při brzdění využívám obě brzdy a nezatěžuju zbytečně jenom jednu z nich, jak občas bývá zvykem. Kvalitu brzd jsem ověřil v létě 2018, když jsem navštívil slavný, serpentýnama propletený horský masív Grossglockner...ehm, nebudu lhát, při sjezdu jsem "zavařil" zadní brzdu, jelikož jsem hroznej kopáč
ÚLOŽNÝ PROSTOR
Díky štíhlýmu designu "Malagutiho sršně" není velkých odkládacích ploch tolik, kolik jich může člověk najít na oplácanějších strojích typu Burgman, ale několik "kastlíků" i tady zájemce najde. Na palubní desce je pod řidítky jeden uzamykatelný mělký prostor, kde mám ukrytý drobnosti (dvě reflexní vesty, náhradní žárovky do předních světel, sadu pojistek) a nově i 12V zásuvku se 2 USB vstupy pro dobíjení navigace a jiný elektroniky. Napravo od řidítek se nachází další příhrádka, tentokrát nezamykatelná. Řekl bych, že se tam bez potíží vejde nějaký ten standartně velký "chytrý" telefén nebo protisluneční brýle, ale už nic víc...
Další prostor pro drobnosti se nachází ve středovým tunelu, pod kterým je ukrytá i baterie. To je z "kastlíků" všechno a potom už je tady poslední, tj. hlavní úložný prostor a to je ten podsedlový. Ten je naopak nečekaně prostorný a především hluboký. Schovají se tam s trochou snahy 2 otevřený přilby, ale jelikož si přilbu nosím sebou, tak mám prostor k dispozici pro věci k "mašině" jako je bezpečnostní řetěz, krycí plachta, nepromoky a v případě potřeby se tam vejde i moderní stan pro 2 osoby. Co víc si přát. Posledním odkládacím prostorem, tentokrát už externím, je kufr o objemu nějakých 45 litrů, kam se taky poskládají 2 přilby nebo větší sportovní taška připravená na případnou několikadenní dovolenou...u Mácháče nebo u moře, záleží jen na chuti nebo odvaze
POHODLÍ
Sezení za jízdy je pro mě vpředu pohodlný (výška cca. 178 cm) a v tomhle ohledu nemám moc co vytknout. Sedlo je od země výš a při zastavení stojím spíše na špičkách, ale nemám s tím větší problém, minimálně v případě samostatný jízdy. I místo spolujezdce je prý bez vážnějších připomínek, alespoň teda podle vyjádření svezených osob. Možná jenom vystupující, ostřejší boky v zadní partii Madisona, který ukrývají palivovou nádrž ve tvaru písmene "U", nejsou pro přirozený a pohodlný umístění nohou spolujezdce (postavově menšího, cca. 160 cm) úplně ideální, především při delších cestách, kdy nohy ze stupaček rády sklouzávají, případně bolí z nutnosti stáčet špičky nohou do nezvyklýho úhlu. To ovšem nemám možnost sám posoudit, jelikož jsem si svý pozadí ještě vzadu nevezl a asi jen tak nepovezu, protože moje místo je zásadně vpředu...vpředu u okýnka...
Ochrana řidiče před protivětrem je v místě nohou a těla velice dobrá, jelikož je přední kapotáž nejen zajímavě navržená (po designový stránce), ale i funkční. Fouká klasicky na ramena a na hlavu, nic nečekanýho. Má-li člověk s výškou do 180 cm uzavřenou přilbu, tak i originální cestovní štít plní svojí funkci bez větších připomínek. V případě otevřený přilby s dlouhým plexi hledím by nebylo od věci, pokud by byl originální větrný štít o cca. 8 - 10 cm vyšší, aby se zabránilo vyššímu hluku v přilbě. Jde-li o otevřenou přilbu s krátkým plexi hledím, tak tam bych se nebránil větrnýmu štítu vyššímu o takových 15 cm, aby se zamezilo případným turbulencím, vyššímu hluku a nechutně kyselým, zeleně zbarveným broukům rozplácnutým na ústech či jinde v obličeji. Ještě teď ty hmyzí nebožtíky cítím. Ale na druhou stranu, člověk má zase pocit, že opravdu peláší s tím větrem o závod
OSVĚTLENÍ
Na rozdíl od řady jiných maxi skútrů, kterým svítí střídavě pravý nebo levý světlo, osvětluje Madison silnici před sebou oběma světlomety najednou a je jedno jestli jde o potkávací nebo o dálkový svícení, což mi vyhovuje, jelikož mám rád "souměrnost". Mezi pravým a levým světlometem se ještě nachází malý poziční světýlko trojúhelníkovýho tvaru, který je hlavně designovým doplňkem než vyloženě funkční záležitostí (taková světluška), ale je tam a třeba na mapu nebo na zámek u garáže si za tmy asi trochu posvítíte. V roce 2018 jsem si na místě onoho světýlka udělal "denní svícení" a není to špatný, svítí to i za slunečnýho dne velice dobře. Svítím jak je řidičovou povinností a zároveň šetřím baterii i hlavní světlomety. Inu, jak se říká "vlk se nažral a koza zůstala celá"...
Hlavní světlomety byly s velkou pravděpodobností vytvářený s ohledem na design, protože osvícení noční vozovky je slabší (záleží na nastavení sklonu), ale po instalaci nových výbojek OSRAM se viditelnost o chlup nebo dva zlepšila. Ovšem pokud byly přední světla "nejspíš vytvářený s ohledem na design", tak originální zadní světla jsou bez debat absolutním designovým doplňkem, který schválil nějaký pomatenec. Toho, kdo ukryl brzdový světlo společně s blinkry za celočervený kryt (!), tak toho bych nechal pro výstrahu pověsit za kulky na šikmou věž v Pise. Ano, jako celek to nevypadá zle, ale poznat v letním slunečným dni, že odbočujete, to od řidičů za Vámi vyžaduje extra soustředění a ideálně i zrak Supermana. Zajímavý design mám rád, ale bezpečnost mám ještě raději...
Proto jsem se rozhodl - pro svojí bezpečnost a jízdu bez stresových situací - ke změně zadních lamp a zkusil jsem použít čirý kousky z Madisonu 3.generace. Trnul jsem hrůzou jestli se budou dát namontovat i na mojí 2.generaci (podle fotek na internetu působí zadní část strojů a obrys světel docela podobně) a jaká byla úleva, když do výřezů skutečně zapadly. Výsledek předčil moje očekávání a lidé, kteří netuší jak vypadaly světla původní, mají za to, že jsou tyhle čirý lampy originální. Ale nejpodstatnější je v tomhle případě pocit většího bezpečí a nesrovnatelný rozdíl ve viditelnosti oranžových blinkrů a červených brzd...tož třikrát hurá. Vřele doporučuju !
PROVEDENÉ ÚPRAVY / RENOVACE
Jelikož jsem se v roce 2015 poprvý a věřím, že i naposledy v životě, ocitl "mimo" silnici, dal si pár kotoulů po asfaltu a lehce otřesený tahal Madisona (za ochotný pomoci neznámý manželský dvojice z Týna nad Vltavou - DĚKUJI VÁM ) z rozbahněnýho pole, tak jsem tehdy stál před rozhodnutím co dál. Jelikož to odnesla "jenom" kapotáž, tak jsem se po několika dnech úvah a po vychladnutí hlavy rozhodl a začal plánovat celkovou renovaci stroje, která by byla v mých silách. V průběhu zimních měsíců jsem se pustil (s mechanikem Jirkou a Petrem ze servisu) do celkových oprav a úprav Malagutiho sršně, který jsem úspěšně zakončil v květnu roku 2016..
- kompletně nový lak (hlavní kapotáž v barvě RAL 2004 / vedlejší plochy ve speciálním černým povlaku / dobrá práce lakýrníka z Chrášťan)
- pískování a lakování Komaxitem (kola, tlumiče, převodovka, dílec za výfukem, páčky brzd, atd.. v barvě bílý hliník, tj. RAL 9006 / poděkování skútrservisu v Malšicích)
- nově čalouněný sedlo i s opěrkou zad na kufru (firma Veteran-calounictvi.cz / milý, šikovní a ochotní lidé, vedení pohlednou slečnou majitelkou / práce je špičková, jen cena vyšší)
- nový originální výfuk (tlumič i svod)
- nový 3D písmo / znaky na bocích, v přední i zadní části (na zakázku od TSdesign s.r.o a Autolepky.cz / svižný dodání i pěkně provedená práce / instalace vlastnoruční)
- několik nových dílů kapotáže, v ČR běžně nesehnatelných (internetový obchod Malaguti shop, Itálie / dodání zboží do týdne po zaplacení předem)
- nový zadní čirý světla z Madisonu 3.generace (internetový obchod Scooter-tuning.cz / rychlost a bezproblémovost dodání zakoupenýho zboží)
- držák a navigace (mobilní telefon GSmart HD pořízený pro navigování s aplikací Navigator nebo TomTom / pro moje potřeby ideální / papírová mapa je stále v záloze)
- nový klakson (když by mě i přes zářivou barvu zase někdo přehlídnul / je to celkem slušný hukot, z kterýho se člověku zrychlí srdce tlukot)
- svítivější výbojky OSRAM do předních světel (vidět a být viděn)
- zásuvka na 12V / 2xUSB zakomponovaná v přední schránce (na dobíjení navigace atd. / zásuvka je bohužel podsvícená, což jsem zjistil až po nasazení celý kapotáže, vrrr)
- nový pneumatiky Dunlop Scootsmart (jsem opravdu zvědavý jak se na nich pojede a kolik tisíc kilometrů vydrží)
- kompletně nový přední i zadní brzdy (brzdiče jsem chtěl dát do Komaxitu, ale bylo mi to rozmluveno, tak je nechám v původním zbarvení)
- originální zadní kufr s objemem cca. 45 litrů (pojme bez potíží 2 otevřený přilby nebo naplněnou sportovní tašku o rozměru cca. 500 x 300 x 250 mm)
- nový kevlarový řemen, variátor Malossi Multivar 2000, válečky 15 g, nový ložiska kol i krku řízení, nový píst, válec i hlava motoru a jeho přetěsnění, nová baterie, oprava kabeláže, výměna všech náplní (motor, brzdy, přední tlumiče..)
- nový budíky (palubní PC, rychloměr)
Budoucí úpravy / doplňky:
- intercom (nějaký ten kecalfón, aby člověk nemusel na případný "baťůžek" otáčet hlavu a nevykřičel si hlasivky)
- boční moto brašny (sice se pod sedlo a do zadního kufru vejde řada věcí, ale na delších cestách se nějaký to odkládací místo navíc vždycky hodí, o tom není pochyb)
- nastavitelný rozšíření stupaček v místě spolujezdce (pohodlí si zaslouží nejen řidič)
Věřím, že teď už budu bez potíží spoustu let jenom jezdit, jezdit, jezdit, kochat se tou krásou kolem a užívat si ve zdraví cestování, nejen po naší krásný vlasti. Pohled na svět je z toho úžasně polstrovanýho sedla opravdu fajnovej
BARVA
To je kapitola sama pro sebe a zabrala mi nejvíc času celý přestavby. Původní barva hlavní kapotáže, kterou měl můj stroj na sobě, když jsem ho kupoval, byla světle šedivá metalíza, která nenadchne, ale ani neurazí. Barva byla v relativně dobrým stavu, sem tam menší škrábnutí - mikroskopický - tak jsem to neřešil. Po mojí nehodě, kterou jsem v závěru sezóny 2015 absolvovat, už o mikro škrábance nešlo, takže jsem se rozhodl pro kompletní úpravu i oživení tohohle italskýho fešáka a to se samozřejmě dotklo i výběru nový barvy. Od prosince do února jsem přemýšlet, zkoumal, dumal, hloubal i dloubal a v únoru jsem se - po několika odkladech a změnách - definitivně rozhodl. Vítězem pro lakování hlavní kapotáže (ABS plasty) se stala barva skrývající se pod nic neříkajícím označením RAL 2004. Tu lze do běžný český mluvy přeložit jako "pravá oranžová" a to už zní přece jenom o něco líp. Díly z vedlejší kapotáže jako je palubní deska, středový tunel a další měkčený mastný plasty, jsou "poprášený" speciální černou barvou a původní, italským sluncem vybledlejší plasty teď působí svěžím, téměř novým, dojmem. Opravdu zajímavá barva a rozhodně jí můžu doporučit tomu, kdo má chuť "oživit" si tmavou kapotáž svýho stroje. Věřím tomu, že barva bude bez větších potíží držet na svým místě, ale to ukáže až čas..
A proč jsem se rozhodl pro tak výraznou barvu jakou je sytá oranžová? Důvody byly dva a tím prvním byla jednoznačně viditelnost, být vidět, myšleno z bezpečnostního hlediska. Důvodem druhým byla touha oprostit se od tý "silniční šedi", která nás obklopuje (myšleno z estetickýho hlediska) a celkově zvýraznit líbivý linie Madisonu RS 250. Během dvou měsíců přemýšlení nad barvou jsem si sám zkoušel "malovat" různý druhy barev do fotografií (děs a běs, ale pro hrubou představu dostačující), požádal jsem i jednoho nadšenýho designéra z práce o nějaký zajímavý návrh a především jsem se díval kolem sebe. A upřímně, zděsil jsem se toho, co vidím..
Schválně, stoupněte si někdy na autobusovou zastávku, která je na hlavním silničním tahu a půl hodiny sledujte provoz před sebou. Kdo tráví čas na autobusový zastávce s hlavou zabořenou v mobilu a neviděl by ani Airbus A 380 řítící se jeho směrem (a takových lidí je), ten ať se projde například po parkovištích před velkýma supermarketama. Taky to vidíte??
Tak dobrá, tápajícím pomůžu. Černá, stříbrná, tmavě šedá, bílá, černá, bílá, stříbrná, černá, tmavě modrá, černá, bílá, stříbrná, bílá, světle červená, černá, černá, bílá, tmavě šedá, několikabarevněvraková, stříbrná, světle zelená, hnědá, světle šedá, černá, tmavě červená, bílá, bílá, tmavě šedá, bílá, bílá, žlutá (jupííí), tmavě modrá, stříbrná, hnědá, stříbrná, černá, bílá, bílá, černá, světle červená, bílá, pastelově modrá (aleluja), černá, tmavě červená, stříbrná, bílá, černá, bílá, bílá, černá, bílá, stříbrná. Zřejmě už mnozí tuší kam tím mířím. Naprosto hrozivá sterilita, kterou občas prozáří nějaká zajímavá barva. To klasický automobilky nic jinýho nenabízí, případně jen pro ostřejší verze svých vrcholných modelů? Nebo nabízí, ale lidem se tahle "šeď" na silnicích natolik líbí, že nemají zájem o něco zajímavějšího, pestřejšího, veselejšího a originálnějšího?
Ale ať je to tak nebo tak, i já jsem se chtěl přidat na stranu těch, kteří se už na tu městskou pustinu nemůžou dívat a rozhodli se s tím něco udělat - takže mačkám startér, přidávám plyn a vyrážím s mým oranžovým sršněm "prozařovat" naše zašedlý města i okresní silnice. Naviděnou na cestách
Říká se, že objem ničím nenahradíš a to samozřejmě platí i nadále, ale i s 250 ccm může člověk bez větších potíží navštívit velkou část světa a svojí svižností překvapit nejednoho čtyřkolovýho a papírově podstatně silnějšího účastníka silničního provozu. Tak to byl ve zkratce můj pohled na italský stroj Malaguti Madison RS 250 a zároveň jde - moji milý moto přátelé - o začátek událostí budoucích, událostí, který dozajista změnily můj osobní život a pohled na motosvět, samozřejmě v tom dobrým smyslu slova. Jsem nadšený a nemám pochyb o tom, že mě tohle nadšení z "jedný stopy" jen tak nepřejde. Co víc k tomuhle tématu napsat...nevím...nad jen, že zazvonil zvonec a dalšímu příběhu o vzplanutí lásky k jedný stopě je šťastný konec?
Všem rozumným, ohleduplným a neagresivním jezdcům i půvabným a odvážným jezdkyním, přeju bezproblémovou letošní sezónu i sezóny let budoucích, spoustu příjemně slunečných dní, na cestách hromadu krásných zážitků a vždycky se domů vracejme živí a zdraví, bez ohledu na to, jestli "pilotujeme" 200-koňovou raketu nebo 2-koňovou Babettu. Hezký den nebo chcete-li po italsku, Bella giornata
Takhle obsáhlou recenzi jsem snad ještě nečetl. Pěkná práce. Hlavně spoustu km bez nehody
Výborné čtení
zase projedeš tam, kde já ne. 
Krásnej skútr a krásná barva