Moto Guzzi V11 uživatele pespes -

Vlastník	pespes
Vloženo	5.5.2016
Aktualizováno	5.5.2016
Zobrazeno	3 189x

Velká, mohutná mašina - pořádnej kus s nádherným motorem a docela nezvyklým designem. Italská klasika, vibrátor, bahenní pumpa, koza, italský železářství a já nevím, jak ještě se těmhle strojům říká. Prostě láska na první pohled :)

Více fotografii

Motorka koupena od FIRMA:A Spirit (Praha 4-Braník)

Vybíráno z těchto modelů (a proč jsem nekoupil):
Aprilia Tuono 1000R: V11 Ballabio mě prostě dostalo designem, je pohodlnější než tuňák, má vzduchem chlazený motor a vůbec, je to prostě Guzzi jak má bejt.

První dojmy - Klopivý moment motoru je znát - ale jen na volnoběh. Příjemná věc, jak mašina ožije když si člověk vrkne jen tak - cukne sebou jak nějakej koník. Není to stroj, který padne do ruky okamžitě, museli jsme se trochu sžít, ale netrvalo to dlouho.

Motorku bych doporučil pro - Tuhle strojovnu bych doporučli těm, kteří maji pocit že musí krotit divé zvíře a jízdu si chtějí zasloužit. Navíc je to dobrá škola :)

Doplňky na motorce - Gianelli výfuky, PowerCommander, KN vzduchový filtr

Recenze

Prostě se mi líbila, moc. Projel jsem si ji v rámci redakčního testu, furt mi potom strašila v hlavě a na podzim, když přišla ta správná chvíle, jsem tuhle předváděčku z A-Spiritu za docela výhodných podmínek koupil. Je to jedna z posledních motorek těžící z filozofie devadesátých let 20. století – poctivá velká mašina bez hromady elektronických systémů, přinášející svému pilotovi při jízdě ten správný pocit z ovládání velké strojovny se sportovním duchem. Pilot... jo, to je ten správný výraz pro jezdce na téhle strojovně. :)
V11 se vyznačuje kombinací klasických linií – dlouhá nádrž a oblá prdelka připomínající broučí krovky připomíná slavné období, kdy továrna Moto Guzzi sbírala vavříny na světových kláních, s moderními konstrukčními postupy i designovými principy, které platily v prvních letech tohoto tisíciletí. A ten motor! Impozantnější strojovnu v útrobách normální motorky taky jen tak nepotkáš.
Jízda na téhle V11 mi z odstupem doby připomíná jízdu na divoké svini :) Obzvlášť to vynikne v porovnání s mojí současnou Ducati ST2. Hrubý záběr motoru od nejnižších otáček, člověk úplně cítí výbuchy v těch do stran trčících hrncích, chřestění suché spojky a dunivý zvuk Gianelli laďáků dojem peklostroje jenom podtrhuje. Vroom, bič a pryč!
Do zatáček se jí samotné příliš nechce, ale když jí člověk vysvětlí, že teď se prostě pojede za roh, říct si nechá docela dobře, ale musí se hlídat, potvora jedna :). Je prostě hodně dlouhá a leckdy jsem měl dojem, že když mašinu ve vinglu víc přikloním, nedá se říct, že by na to regovala ochotným zmenšením poloměru zatáčky, ale jednoduše letí dál, tam kam před tím, jen víc nakloněná... Ale tohle celé je jenom o zvyk, najezdil jsem na ní za těch 7let dobrejch 45 tisíc km a do žádné krizovky jsem se nedostal. A nešetřil jsem ji. I na okruh se podívala. No... musím přiznat, párkrát jsem se zpotil. To když jsem ji rozmotal a pak při podřazení před zatáčkou trefil kvalt mezi zuby, což ona uměla - v tu ránu se ozval klopivý moment a s vymáčklou spojkou a vykulenejma vočima jsem se snažil napasovat tuhle italskou bachyni do vinglu a ne někam jinam - časem jsem se naučil na tuhle situaci reagovat - 1. kvalt tam prostě narvat, 2. pořádně řadit. Tím jí sklaplo a dál se chovala slušně. Taky uměla zazlobit při přechodu z brždění motorem do akcelerace - kolem 3400 ot se zakuckala, škytla prdla a pak vyrazila jak splašená. Vzhledem k tomu že tahle situace nastává v zatáčkách, dost mě to sralo - když jsem ji držel ve vyšších otáčkách, byla na průjezd moc ostrá, když jsem ji držel u huby a točil míň, stál průjezd za prd. Měla už z A-Spiritu nainstalovanej PWC a nejspíš jí úplně nesedl. Nicméně s pomocí chlapců z DK-Racing jsme ji trochu zkrotili - když byla pěkně vyladěná, na nějaké kuckání si ani nevzpomněla, když s tím zas začala, přišel čas na návštěvu Dékáčka - dělal jsem to jednou za sezónu. Na druhou stranu - na zadním kole jsme naměřili krásnejch 86 koní, holt něco za něco. Měl jsem možnost svézt se na neupravené V11 a o nějakém kuckání ve třech a půl tisících ani památky. Zas to nebyl takovej mazec, jak ta moje, no...
Motor je poctivej, podélně uloženej, vzduchovej OHV dvouventil s chlazením oleje v malém chadiči před motorem, s odděleným mazáním motoru a převodovky, suchou spojkou a kardanem jako sekundárním převodem, takže olejů, které se do toho lily byla plná polička.
Podvozek byl na verzi Ballabio od Sachse... Stabilní, spíš tvrdší, nemůžu si stěžovat, nastavit tam něco šlo, ale už si nepamatuju co všechno a kde. Žádné houpání, nebo odskoky, ale když člověk vymetl rigol, dostal kopanec do zadku jak kdyby ho kopnul kůň - ale stopu držela s přehledem. Úhel přední vidle je hodně strmý, takže sériově montovaný tlumič řízení rozhodně není zbytečnost.
Spolujezdec byl bit. A fest. Stupačky byly hodně vysoko, kvůli držákům laděných laufů, nemožnost se čehokolv chytit, kromě toho člověka sedícího před tebou, haxny roztažené doširoka, protože prdel měla V11 širokou jak štýrskej valach, kolena u brady - viz umístění stupaček - tohle všechno mělo za výsledek hodně nestabilní polohu pro spolujedce. Jel jsem jako batoh na mojí Guzzi jen jednou, byl jsem rád že to bylo naposledy. Moje drahá polovička tou dobou drtila V65SP, takže krovka zarývající zadní sedlo byla standardní výbavou. Konec konců co se spolujezdcem, žejo - motorka má jen jedny řidítka.
Servis jsem dělal pravidelný, podle intervalů. Nikdy mě nic vážného nepotkalo, měnil jsem ložisko v zadním kole - byla tam vůle. Jinak jen oleje, desky, gumy, ventily a nastavení PWC. Vibracema se odseparovaly postupně oba klaksony a co mě sralo nejvíc byl pravidelně se ukrucující náhon k tachometru. Byl tam mechanický, lezl ven z převodovky a míříl si to rovnou do pravé klapky vstřiku, takže před ní ho taliáni prostě ohnuli a tím to vyřešili. Málokterej přežil víc jak 10tis. Ještě dneska se mi v garáži válej minimálně dva, možná tři ukroucený bowdeny. Bude to už 6 let co jsem ji prodal.
Mašina se nejlíp cítí na normální, nejlíp zakroucené silnici, ale utažené zatáčky moc nemusí. Je velice pohodlná - ale jenom pro pilota. Nebyl problém jet ráno 300km tam a odpoledne zas zpátky. Je velice dobrá k ježdění po městě - jen ta široká řidítka byl občas problém propasovat v zácpě mezi zrcátky aut. I nějakou tu terénní vložku jsme si dali - třeba v Hořicích při závodech jsem s ní drandil po lese abych nemusel šoupat nohama a schroupla to uplně v pohodě. Kolem nohy se taky otočit nechala... Jo jo, byla to veliká láska, která zvadla stejně jak vadla činnost redakce jednoho nejmenovaného motočasopisu, ve kterém jsem působil. Díky tomu - naštěstí jen přechodně - zvadla i moje veliká náklonnost k motorkám a lidem kolem nich - Guzzu jsem pak prodal a pořídíl starýho GrandČerokýho s osmi válcema, kterej mi vozí zadek dodnes - aspoň to že véčko tam zůstalo - z V11 na V8 :)