Suzuki DL 1000 V-Strom (2015)

Tak už je to za námi. Člověk se těší celý rok a 16 dní dovolené uteklo jako voda mezi prsty.

Vzhledem k benefitům mého zaměstnavatele a nátlaku mé ženy, že nechce být celou dovolenou jako kočovník, nakonec dospíváme ke kompromisu. Objednáváme týdenní pobyt v Černé Hoře. Zájezd byl přes cestovní kancelář, tak abych měl fakturu, kterou mi proplatil zaměstnavatel. Jako destinaci jsme si zvolili Barskou riviéru v oblasti Utjeha, kde jsme strávili celý týden od 12.8. do 19.8 ve vile Perla.

Aby to nebylo, tak sterilní a jednotvárné, tak se k zamluvenému pobytu přesouváme celý týden od 5.8. Musím se přiznat, že co se týče plánování, tak jsem byl do posledního dne úplně na štíru. Tři dny před odjezdem jsem ještě ani nevěděl kudy pojedu a tak den před odjezdem ještě se švagrem klikáme do map a nahrubo plánujeme trasu. Jako navigaci využívám mobilní telefon na novém držáku. Konečně jsem se vyhnul tak otravným restartům zařízení vlivem vysoké teploty baterie. Využíval jsem aplikace mapy.cz, kde jsem si postahoval všechny potřebné státy offline a zanesl důležité body. Vše fungovalo bez připojení k internetu a to včetně vypočítávání tras.

Co se týče balení, tak mě překvapilo kolik nám zbylo prostoru oproti loňské dovolené. Snad to bylo i tím, že zásoby vody jsme přesunuli na vnější část kufrů na nové držáky. Tím pádem nezabíraly drahocenné místo v kufrech. Nové kapsičky na padacích rámech pojaly taky nějaký ten materiál. Co se týče oblečení, tak i z té minimalistické hromádky jsem takřka všechny věci přivezl ve stavu jakém jsem je naložil. Počasí bylo teplé a já využil prakticky jen trenýrky. Větší část prostoru zabralo jídlo. Nově využíváme nepromokavé vaky do kterých jsem nasoukali spacáky bez obalu a připevnili je k víkům kufrů. Déšť obstály zdárně. Stan, který měl letos premiéru se nám povedlo sbalit do horního kufru.

1. DEN
Po té co jsem se rozloučili, tak v sobotu 5.8. v 10:00 vyrážíme. Slovensko máme za humny, tak využívám úseku dálnice Bytča - Trnava a šetřím tak drahocenný čas, který chci raději využít průzkumem vzdálenějších končin, kde se už tak často nedostanu. V plánu bylo přespat u Maďarského Balatonu a tak se taky stalo. Trošku nás vypekl hlavní proud sezóny a tak se povedlo ubytovat až ve 3. malinkém soukromém kempu, který sídlil dále od vody a patřil němcům. Vzhledem k tomu, že jseme dorazili podvečer, tak do sebe hodíme pár piv a dochlazujeme přehřáté těla. Teploty byly vysoké, ale to jsem ještě nevěděl, že to může být i horší.
Najeli jsme 492 Km.



2. DEN
Po překročení Maďarských hranic severní Chorvatsko jen proletíme. Zde chcípnul pes. Rázem jsme v Bosně. Po neúspěšném pokusu o dlabanec v Banja Luka pokračujeme jižněji do vesničky Krupa na Vrbasu. Kemping, který zde měl být nevypadá jako kemp, ale místo u řeky bylo krásné a my se rozhodujeme, že zůstaneme. V kempu doposud nikdo nebyl. Podvečer ještě trávíme v restauraci na pivku a po krátkém slejváku ještě projdeme turisticky atraktivní úsek opodál. Noc byla pekelná. Stan jsme nestavěli a využili místního přístřešku. V noci pršelo. Mládež, která se zbytek noci rozhodla strávit v naší blízkosti mě donutila být neustále ve střehu. Nevěděl jsem co můžu čekat od Bosenské nátury. Kemp neměl plot ani recepci, tak si během noci mohl přikráčet kde kdo. Hlasitá hudba klidu nedodala.
Najeto 317 Km.



3. DEN
Přesouváme se dál do nitra Bosny. Prohlížíme si město Jajce, kde zajímavou atrakcí je místní hrad a vodopády. Pár kilometrů jižněji se ubytováváme do kempu Vinac, který sídlí u cesty. Počasí bylo chladnější a v kempu nebyla ani noha. Po krátké době hned po tom co jsme si dopřáli oběd z vlastních zásob se přiřítil postarší velmi družný pán, který nás požádal o 5 Eur za dvě osoby i motorku. Oblast je bez turisticky atraktivních míst, tak zbytek času trávíme po neúspěšném dobytí vrcholu kopce korytem potoka procházkou do nedaleké vesničky. prudké stoupání korytem potoka místo úhledného chodníčku v mé ženě nezanechalo dobrou vzpomínku. Málem mě to stálo manželství.
Najeto 91 Km.




4. DEN
Raní výjezd stěžuje pochmurné mlhavé počasí, které totálně promáčí můj mobil a donutí nás obléknout nepromoky. Během dne se vyčasí a horské cestičky plné záludných úseků mi zlepšují náladu. Zajímavým zpestřením pro mě jsou cesty, které se z asfaltových mění na prašné polňačky. Má žena je jako na trní. Ve snaze nevyvolat konflikt raději mlčí. Ví, že jedině takto můžeme mít harmonický vztah. Během tohoto dne ještě plánuji zajížďku do města Mostar a zde poznávám co je to skutečný výkyv teplot. Zde palubní deska ukazuje okolo 43 st. jako zázemí nakonec volíme bungalov u Boračkového jezera, které ještě v podvečer objedeme dokola. Neplánovaný průjezd prašných cest nakonec hodnotíme kladně byť v mapách dominovaly jako žluté cesty.
Najeto 236Km.




5. DEN
Tento den ještě pokračuje v rytmu střídání asfaltu a offroadu. Za nedlouho překračujeme hranice Bosny a Černé Hory. Hraniční přechod je velmi malý, ale tvoří se zde kolony. Využívám hbitost motocyklu a předjíždím desítky aut a deru se kupředu. Cestou kterou jsem chtěl vjet do národního parku Durmitor je zakázaná a tak volím alternativní. Po nastoupání výškových metrů prostřednictvím nádherných serpentýn hltáme nádhery skalních masívů lemovány úzkými asfaltovými cestičkami. Zde se rozdělují naše názory kde budeme nocovat. Mě by se líbili zůstat v horském kempu. Navzdor mé rozohněnosti nakonec pokračujeme dále do Žabljaku, kde se ubytujeme na dvě noci v kempu Ivan DO. Večer ještě obejdeme Černé jezero.
Najeto 207 Km.



6. DEN
Jsme v nádherném horském prostředí. Hory máme rádi a tak celý tento den trávíme turisticky. Já pokořím nejvyšší vrchol zdejšího národního parku Bobotuv Kuk (2523 m.n m.)



7. DEN
Opouštíme Durmitor, klenot Černé Hory. Delší kafe přestávku dáváme u mostu přes řeku Tara a stavujeme se na oběd v Podgorici, kde se úžasně nadlábnem. Na slepo jedu do kempu, který jsem objevil v mapách. Jsem nadšený. Nádherné odlehlé místo. Kemp má zahradu plnou zeleniny s domácím biozemědělstvím a pyšní se statutem outdoorového kempu. Místa jako tyhle skutečně zbožňujeme. Klid, že by se dalo slyšet prdnout myš. Spousta pohodových lidí. Bodejď by ne. Vesměs se jedná o turisty, kteří večery tráví v poklidném duchu stejně jako my. Na podvečer se ještě vydávám samotně na průzkum nedalekého kopečku a přes veškeré nástrahy mírného lezení, prudkého sypkého svahu a ostrému trní se nakonec prodírám na vrchol. S mírnou nervozitou jak se dostanu dolů hledám novou sestupovou trasu. Pekelnou stezkou, kterou jsem vyšel je prakticky bez úrazu nemožné sejít na zpět.
Najeto 199 Km.



8. DEN
Do cílové destinace zbývá kousíček. Cestu proto vybírám dle pravidla. "Je to sice dále, ale za to horší cesta". Výměnou za to je se na co dívat. Projíždíme hory plných zatáček. Občas potkáme nějakého místního domorodce. Strýček Google ve spojením se špatným odkazem cestovní kanceláře nás mírně zmátl. Celou dobu jsem měl namířeno do stejnojmenného apartmánu, který byl asi o 15 km jižněji. I přes nejistotu mé ženy jsem nakonec do špatného místa dojel. Po tom co jsem usoudil, že zde opravdu bydlet nebudeme jsme se vydali hledat zpátky. Nebylo to jednoduché. Vlivem vysokých teplot a vyššího provozu a neustálém přetahováním se s motorkou pro její otáčení, má podrážděnost raketově vzrůstala. Po dvou hodinách beznaděje nás nakonec zachránila místní zelinářka, která nakonec jako jediná věděla, kde tento apartmán je. Poslala nás o 50 metrů níže a byli jsme tam. Za odměnu jsem k ní chodil nakupovat po celý zbytek našeho pobytu žluté melouny, které jsem si tam nesmírně oblíbil. Mírnou nespokojenost v nás v začátcích zanechal pokoj, který jsme dostali. Byl v přízemí se špatným výhledem na moře. Celkově byl velice stísněný. Po větším zabydlení jsem ale usoudili, že to nakonec tak špatné není a máme zde asi největší klid v rámci celého apartmánu. A to nám vyhovuje.
Najeto 97 Km



9. DEN
Ráno vyjíždíme do města Kotor, který od našeho ubytování není sice nejblíže, ale měli jsme reference, že to za to stojí. A taky že jo. Po procházce městem plynule navazujeme na klikatou turistickou stezku k pevnosti. Elánu bylo dost a chuti taky. nakonec se výlet protáhl až na Derinsky vrchol (1098 m. n m.) a z pohodové procházky se vyklubal celodenní výlet. Na zpátky ještě projdeme hradbami Kotoru a pelášíme rušnými ulicemi měst plných kolon zpátky do apartmánu. Dorazili jsme za tmy. Tomu říkám využitý den. byl jsem spokojený. Túra měla asi 20 Km.
Najeto 149 Km.



10. DEN
Čekáme na delegátku se kterou jsme byli domluveni na 10 hodinu dopoledne. Ze začátku jsem byl vůči tomu skeptický. Pomyslel jsem si, že takové setkání pro mě je zcela bezvýznamné. Nakonec jsme fajn poklábosili. Zakoupil fakultativní zájezd na lodi a místní domácí víno s názvem Kokot. Takže pánové jestli máte chuť na takového Kokota, tak se ještě nemusíte řadit ke 4% menšině. Na základě jejího doporučení se ještě s ní svezeme k nedalekému hotýlku kde sídlí. Zde objevujeme dle mého pohledu mnohem lepší místo na koupání. Dá se zde dobře zablbnou na plovoucím pontonu.



11. DEN
Zakoupený výlet na lodi padl na tento den. Busem se přesouváme do Boky Kotorské a okružní plavbou s koupáním z lodi a průzkumem malého ostrůvku s kostelíčkem trávíme celý den. V rámci tohoto výletu je i vyčleněn krátký čas na prohlídku města Kotor, kde jsme byli předevčírem. Vůbec to ale nevadilo. Kotor je vážně pěkné město a my tak mohli projít části, které jsme předtím nestihli.



12. DEN
Ráno bez jasného plánu při pohledu na moji ženu vyvalenou na posteli hotelového pokoje s výrazem nechuti v její tváři ve mě vyvolalo rozruch. Po italské atmosféře sedáme po delší době na motorku a jedeme celkem bezvýznamnou trasou se podívat na kostelíček Ostrog, který je zasekaný do skály. Pasivní den zpříjemnil alespoň krátký výstup od parkoviště. Místo a výlet zde mě nijak zvlášť neokouzlil a dokázal bych si představit více možností jak efektivněji využít čas. Náladu však zvedly horské cesty a oběd v restauraci, kde jsme před pár dny byli. Opět jsem se výborně najedl. Nálada už byla lepší a tak jsme se rozhodli cestu zpět protáhnout přes Albánii. Na hranicích do Albánie jsme projeli bez výrazného zdržení. Pekelná situace nastala při výjezdu z Albánie, kdy opět využívám štíhlosti motorky a bezohledně předjíždím asi 3 Km dlouhou kolonu a kličkuji z jedné strany mezi auty v protisměru a z druhé mezi žebrajícími cikány. To byla fuška. Za trochu Albánie by takové čekání na hranicích rozhodně nestálo.
najeto 259 Km.



13. DEN
Prohlížíme město Ulcinj. Po prohlídce se ještě jedeme podívat na Adu Bojanu, oblíbenou destinací mých rodičů. Jedeme zjistit co je tam tak dobrého. V oblasti kempu se jedná především o nudistickou destinaci a tak nám naší ovocnou svačinku v parku "vylepšovaly" pohledy na holé zadky a vesměs povislé ňadra žen, které jsou bez studu a své svršky odkládají i před cedulemi, které stanovují striktní zákaz vstupu v plavkách. O kousek dál sedneme na chvíli do beach baru. Jsou zde krásné písečné pláže s pozvolným vstupem do moře, kde se konečně letos poprvé namočila i má žena. A to vše navzdory k panické fobii z neznámé vody. O poznání je zde mnohem řidší turistický ruch a místo na mě působí poklidným dojmem. Pro ty kdo rád tráví celé dny na pláži to může být pěkné a klidné místo. Na cestě zpátky ještě dáváme véču v restauraci, která nás okouzlila příjemnou obsluhou.
Najeto 57 Km



14. DEN
Jsem zlomil nad vším hůl a přestal usilovat o akční plány. Dny trávíme na vzdálenější i místní pláži. Pomalu začínáme balit věci domů.



15. DEN
Trochu přivstaneme. V 6:00 ráno vyrážíme. Cestu zpátky chci jet rozhodně jinak a tak volím, že pojedu přes Srbsko. Černou Horu projedeme ještě horskými cestami. Drahocený čas nám zabírá kličkování mezi stavební technikou. V úsecích kde projíždíme probíhá podél jakási výstavba dálnice. Naposledy pocítíme co jsou to teplotní výkyvy. Teplé ráno vystřídal pokles až na 11 stupňů. Rozpálené Srbsko probíhalo docela svižně. S horskými cestami plných nádherných pohledů do zdejších krajin kilometry ubývaly jako nic. Drobný zádrhel přišel v poslední třetině Srbska. Chtěli jsme ušetřit více času a pomoci si asi 100 km po Srbské dálnici. Po nájezdu na ní tiskneme na mýtné bráně lístek a hned po 10 km se opět prodírám a kličkuji v neuvěřitelně dlouhé koloně, abych na další mýtné bráně mohl zaplatit asi 50 centů. Nechtěl jsem zbytečně riskovat a tak jsem obezřetně projížděl mezi kolonami auty a motorku jemným spojkováním posouval po malých krůčcích vpřed. Doufal jsem, že zápach po spálenině nevychází z mojí mašiny nýbrž z jiných aut, které trýznilo neskutečné vedro a přehřívání motorů v důsledku popojíždění v koloně. Dalších 100 Km po překročení mýtné brány jsem projel bez další úhrady mýtného a kolony už nebyly. Vůbec jsem celou situaci s placením dálničního poplatku nepochopil. Další drobný zádrhel přišel na Srbsko Maďarské hranici, kde už ale zkušeně opět předjíždím a razím cestu vpřed. Nervozitka stoupá, večer se blíží zadky a celé tělo děsně bolí. Celník ještě prudí z prohlídkou kufru. Musíme to už zalomit, dohodli jsem se. Nakonec tahám za heft a na rovných Maďarských cestách rozpaluju kola motorky na uctihodných 160km/h a řítím se do nedalekého kempu, který našla v mapě má drahá polovička. Nakonec se rukama nohama domlouváme, že zůstaneme jednu noc a chceme zaplatit Eury, které zde standartně neberou. Postarší recepční neznala ani jedinou číslovku anglicky a maďarština s češtinou jsou jazyky absolutně nekompatibilní. Kemp je velký, krásný a skoro nikdo zde není.
Najeli jsme asi 700 Km.



16. DEN
Hotové peklo! Sotva jsme ulehli, tak proběhla asi největší párty, kterou zdejší kraj pamatuje. Vše probíhalo asi 500 metrů opodál. Navzdory veškeré snaze si zacpat uši veškeré pokusy přišly vniveč a já v rytmu vibrující plachty stanu vlivem dunivých basových repráků nedaleké "stejdže" cítil jak mi pění krev v těle. Nespal jsem ani minutu. Ve 3 ráno jsem se psychicky zlomil a společně s hlasitým vykřikováním názvů orgánů lidského těla začal balit stan. O něco méně podrážděná manželka z mého plánu nebyla příliš nadšena, ale v tu chvíli věděla, že jakýkoliv vzdor by znamenal "nalití oleje do ohně". Vyrážíme, prší. Karma trestá. To je za ten vztek. Přes oteklé oči a zamlžené plexi přilby plné vody se pod rouškou tmy přesouváme nejkratší cestou na dálnici. Na cestu vůbec nevidím a tak se pohybuji od krajnice ke krajnici a nechávám se vést bílými čarami na cestě. Na dálnici nás postihne další slejvák. Jsem naprosto vykolejený, ztuhlý. Naprosto ignoruji prosby o zastávku na čůrání, natož pak o zaplacení dálničního poplatku. Maďarské dálnice jsme projeli na černo. Situace se zlepšila na chvíli po rozednění, kdy už šlo konečně něco vidět. Ovšem náladu zase zhoršil další rozmar počasí, kdy už jsme promočeni na kost. Tentokrát už jsme na slovenské dálnici a domů už to máme nějakých 100 km. Místo noh už mám jen jakési tupé pahýly a skrze prokřehlé končetiny se snažím dávat motorce co nejlepší pokyny k jízdě a nevypadat u toho jako žák autoškoly. Tímto se dojezd z dovolených za špatného počasí stává jakousi naší tradicí.

Přesun z Černé Hory domů byl dlouhý 1277 km a dojeli jsme v neděli kolem poledne. (Den a půl cesty)

Finance:
Ubytování, které mi proplatil zaměstnavatel stálo asi 9200Kč
Hotovost, kterou jsme utratili 318 Eur (Dle aktuálního kurzu asi 8414Kč) z toho stál výlet na lodi 60 Eur.
Dohromady jsme tedy zaplatili asi 19 200 Kč i s benzínem (v ceně není týdenní ubytování v apartmánu)

Motorka měla spotřebu průměrně asi okolo 4,7 litrů (Plně naložená se spolujezdcem). Spotřeba se pohybovala v rozmezí nejméně 4,3 a nejvíce tak 5,2 Co se týče rychlosti, tak dálniční přesuny jsem jel ekonomicky mezi 100 - 110 Km/h. Povaha cest pokud jsme nebyli vyloženě v terénu byla spíše pro spotřebu příznivá tzn. 4 - 6 rychlostní stupeň a rychlosti do 90 Km/h. Což je pásmo nejlepší spotřeby.

Dohromady najeto 3381 Km.

Navštívili jsme 7 států: Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Bosnu, Černou Horu, Albánii, Srbsko.

Video záznam z dovolené (30 minut):


kompletní fotogalerie:
https://goo.gl/photos/R2L4gfWSAD4qd8hf7