Honda CBF 250 v praxi aneb dvaapůlou do Chorvatska

Před více jak rokem jsem dostal pozvání od známých z chorvatské Rovinje. Ovšem jako novopečený majitel CBFka jsem neměl dost odvahy a zkušeností, proto jsem tehdy cestu těsně před plánovaným odjezdem vzdal. Od té doby jsem si svou Hondu dost osahal, a tak jsem nyní toužil ujet v celku i delší cestu než bylo již dvakrát vyzkoušených skoro 400 km na Moravu. Pozvání do Chorvatska stále trvalo, a tak jsem se na vše připravil s dostatečným předstihem a rozmyslem. Do tankvaku, batohu a dalších zavazadel jsem nabalil nejen jídlo, oblečení a mapu, ale i drobné díly na opravy, které by se daly zvládnout po cestě. Moje zákonné pojištění mi dávalo jistotu, že při neodstranitelné závadě si pro mne asistenční služba přijede po celé Evropě. Pro začátek své cesty jsem si vybral pondělí 26. července 2010. Celou sobotu a neděli pršelo a vyhlídky na pondělí nebyly o moc lepší (jistě si také pamatujete na propršené léto 2010), alespoň pro Moravu odkud jsem vyjížděl. Budík jsem si nastavil na 4,30, ale nezazvonil, tak jsem se probudil až v pět. Pohledem na tmavou oblohu bez sluníčka jsem se ujistil, že předpověď nelhala a je zcela zataženo. Prozatím nepršelo, tak jsem se rychle nasnídal, pobral zabalené věci a šel je nandat na motorku. To už ale jemně mrholilo, proto jsem se pro jistotu nabalil do nepromoku a přesně v šest vyrazil. na cestu. Po prvních pěti minutách jízdy bylo jasné, že jsem udělal dobře, že mám nepromok na sobě, ale nebyl jsem si jist, jestli bylo dobře, že jsem vyjel. Nadějí mi byla dobrá zpráva od manželky, že v Rakousku pršet dnes nemá a také ranní došlá SMSka od kamaráda z Rovinje prozrazovala, že v Chorvatsku je krásně. Cesta ze Vsetína do Břeclavi byla ve znamení deště střídajícího se s mrholením. Na první čůrací zastávce po ujetých 100 km (cestou jich bylo dost – drobné vibrace dělají divy:-) jsem zjistil, že mi zatéká nepromokem do bot. Asi jsem návleky na boty špatně zapnul, tak jsem vyměnil ponožky za suché a vyrazil znovu do deště. Ten mne pronásledoval až na hranice s Rakouskem, takže jsem těch 150 km ujel za děsivé 3 hodiny. CBFku ale mokro zjevně nevadilo a motor šlapal jak hodinky. Jen náklony v zatáčce jsem vypustil a jel na jistotu. Za hranice jakoby mávnul kouzelným proutkem a bylo po dešti, dokonce silnice už osychaly. Mraky nevěstily nic dobrého, tak jsem v nemromoku zůstal až do Vídně. Zde už bylo jasné, že v dálce prosvítá sluníčko a deště se nemusím bát. První delší zastávka u pumpy za Vídní odhalila skutečnost, že motorka je jako prase (konví stojící u stojanu jsem jí následně několikrát řádně opláchl), ale všechny věci suché. Zde mi také poprvé motor zdechnul bez mého přičinění. To mne polekalo, ale startér jej znovu probudil k životu a pak se to již za celou cestu neopakovalo. Cesta od Vídně ubíhala příjemně rychle a na dálnicích Rakouska i Slovinska jsem jel stálou rychlostí 115 - 120 km/h (při 8000 - 8500 otáčkách). Protože nebyl pařák a nebál jsem se tedy jet stále pod plynem, tak dlouhou jízdou řádně prohřátý motor podával vyrovnaný výkon. Dokonce jsem měl pocit, že se ještě více probudil k životu. Jednobuch byl neúnavný a zjevně pro něj nebylo v potřebnou chvíli problémem zrychlit na 140 km/h. Tak jsem mohl „loudálky“ v pohodě předjet. Dlouhodobě jsem si však nedovolil motorku trápit jízdou v 9500 otáčkách. V těchto chvílích mi bylo jasné, že už na půllitru by cesta byla rychlejší a asi příjemnější. Moje zadnice taky moc v pohodě nebyla. Ještě že sedlo umožňuje posun těla o cca 5 cm vpřed i dozadu. Nejvíce mě ale bolela kolena, a tak jsem musel občas za jízdy nohy řádně protáhnout. Jedno takové protažení znamenalo řádné obroušení podrážky. Se všemi čůracími, čerpacími i fotícími zastávkami jsem těch 795 km urazil za 14,5 hodiny. Posledních 60 km jsem často fotil a do Chorvatské Rovinje, kde mě čekali známí, jsem dorazil ve 20:30 večer, právě když nad mořem zapadalo slunce. Po cestě jsem byl tak fit, že jsem půlku noci strávil procházkou a fotografováním noční Rovinje a šel tak spát až v 1:30 druhého dne.
Chtěl bych taky zmínit, jak je to s ježděním a parkováním v Chorvatsku. Motorku můžete bez problémů nechat přes noc na ulici a to beze strachu z krádeže. Můžete jí také postavit v podstatě kamkoliv a policie též toleruje pohyb motorky v místech, kam autem vjet nesmíte. Zvýšená ohleduplnost řidičů aut k motorkářům začíná přejetím českých hranic směrem ven (a tam také po příjezdu většinou končí). Řidiči na jihu (pokud to nejsou Češi) vám vždy včas uhnou, když potřebujete projet zácpou. Pokud nepojedete do Chorvatska na motorce, pak doporučuju jí vzít na vozíku sebou. Mít možnost jezdit po pobřeží i ve vnitrozemí bez omezení auta je opravdová slast. Příště až pojedu s rodinou, tak to určitě udělám.
Šestidenní pobyt u moře jsem si řádně užil. Nazpět jsem se musel vydat v sobotu 31.7. a opět jsem zvolil 6. hodinu ranní. Tentokrát jsem měl před sebou 930 km do Dubé, kde bydlím. Nemůžu zapomenout na nádhernou cestu ranním vzduchem provoněným Chorvatským pobřežím, když ještě lidé spali a silnice byly prázdné. Přejezd Slovinska byl ve znamení hrozivých mraků a velice silného větru a zvýšené spotřeby (4,8 l/100 km). V Rakousku už bylo pěkně a teplo a tak cesta po dálnici ubíhala pěkně rychle. Klasickou couračku jsem zažil až v Čechách po přejezdu hranic u Znojma. Rozbité silnice, uzávěry a semafory mi z posledních 240 kilometrů udělaly nekonečnou cestu trvající bezmála 4 hodiny. Domů jsem dorazil ještě za světla a v pořádku. Jen v hlavě mi hučelo jak v úle celé dvě hodiny.
Co tedy ještě závěrem dodat? Čtvrtlitrová Honda dokázala, že při jízdě v jednom není problémem s ní ujet za den skoro 1000 km a hravě zvládne i dálnice (až na zadní ogumovanou pneumatiku). Motorka až na jedno zdechnutí motoru celou dobu nezazlobila a ani 15 hodinová cesta jí zjevně neublížila. Průměrná spotřeba za celou cestu byla 4,2 litru na 100 km a celkem jsem ujel 1725 km.