Supermoto Academy Vysoké Mýto

Jsou to paradoxy - když jsem v březnu na mělickém písáku zkoušel ledovou plochou dráhu, bylo nádherných patnáct stupňů nad nulou, zato o prvním dubnovém víkendu na Supermoto Academy rtuť teploměru zalezla pod nulu a chvílemi na trati poletovaly sněhové vločky.

Supermoto Academy Vysoké Mýto

Kapitoly článku

Projekt Supermoto Academy letos zahajuje třetí rok svojí existence a jeho posláním je jednak přitáhnout k téhle parádní disciplíně více zájemců a zpřístupnit ji všem zájemcům tak, aby byl zmenšen dosud hodně výrazný přechod mezi ježděním v silničním provozu a závoděním na motárdových okruzích. Stejně tak ale tuhle motokolu využívají i aktivní závodníci, kteří chtějí načerpat bohaté zkušenosti „akademických“ instruktorů. O jejich povolanosti rozhodně nemůže být nejmenší pochyby, vždyť například jméno Honzy Kvasničky napadne v souvislosti s motárdy jako první asi tak 99% motorkářů i přesto, že Honza už nějaký ten pátek aktivně nezávodí. Ale co naplat – roky úspěšných bojů, které sváděl na tuzemských, evropských, ale i světových kolbištích z něho udělaly opravdovou supermotárdovou ikonu. V jeho šlépějích nyní kráčí mladý Pavel Kejmar, který se chystá na první sezónu v mistrovství světa a byl to právě on, kdo Honzovu teoretickou instruktáž předváděl “in natura“ přímo na trati. Kdo ho na vlastní oči neviděl tak neuvěří, jak je možné na motorce lítat! Kejmiho na trati i Kvásu při výkladu doplňoval Radim Vavřík, kterýžto střelec jest také značně provařen touhle disciplínou a vše doplňoval čtvrtý mušketýr Honza Zeman, starající se převážně o „týlové zajištění“.

Po příjezdu do mýtského areálu a nezbytné prezentaci se čtyřicítka zúčastněných hned vydala na trať. Účelem prvního seznámení s tratí byla rovněž selekce jezdců do tří skupin podle zkušeností a rychlosti. V první skupině byli většinou „lidé z ulice“, kteří vytáhli svoje cestovní motárdy (KTM Duke či LC-4, ale třeba i Yamaha MT-03), sundali zrcátka, přelepili lampy a vydali se zvyšovat jezdecké zkušenosti i dávky adrenalinu v (relativním) bezpečí uzavřeného areálu. Do druhé partičky se zařadili ti, kteří buďto řádí s ostrými závodními mašinami právě na podobných hobby akcích, ale i závodníci držící se hesla: „učit se, učit se, učit se!“. Ve třetí grupě pak byli střelci, kteří se přijeli do Mýta rozjet před ostrou závodní sezónou, případně si chtěli otestovat svoje nové náčiní, se kterým budou bojovat o mistrovské body. Rozdělení do těchhle skupin bylo rozumné, protože tempo hobíků a profíků bylo opravdu na hony vzdálené, což by při ostřejším ježdění mohlo být hodně nebezpečné. Při dalších jízdách už od instruktorů směrem k účastníkům pronikaly první rady, a protože se na trať snesly první dešťové kapky, vše bylo zaměřené na jízdu na mokru. Střelci z „rychlé“ skupiny svoje mašiny většinou obouvali na mokré gumy, zatímco „dvojkaři“ zůstávali s klasickými pneumatikami. Snaha byla o co nejplynulejší a „nejkulatější“ jízdu bez výrazné agrese při zrychlování, brzdění či změnách směru jízdy. Je jasné, že každý zbrklý manévr se na mokru dvojnásob nevyplácí. Další věcí, na kterou se instruktoři zaměřili, byl správný průjezd zatáčkou. Většina riderů totiž zbytečně brousí „vnitřní“ nohu po asfaltu v domnění, že jim to v případě krizovky pomůže. Kvása nás ale vyvedl u omylu – noha na zem sice patří, ale rozhodně není nezbytná a v případě, že se s ní v největším zlomu zatáčky sichrujeme, tak ji zase musíme co nejdřív dát zpět na stupačku. Těžiště se totiž posune o hodně níž a kontrola motorky pomocí nohou je také o hodně účinnější. Dost lidí, kteří si vyzkoušeli jízdu na mokrých gumách, bylo překvapeno jejich skvělou přilnavostí a protože Kejmarovci několik pneumatik určených na jízdu na vodě přivezli, postupně přezouvali i hobíci – mechanik nejspíš na tuhle sobotu nebude vzpomínat v dobrém! V sobotu se jízdy ukončily kolem páté hodiny, jednak proto, že byla opravdu pekelná kosa, ale všichni už byli také dost utahaní, vždyť nějakých osmdesát kiláků na téhle klikaté trati v poměrně ostrém tempu je úplně něco jiného, nežli sobotní motocyklový výlet do Babiččina údolí. Denní program ale rozhodně nekončil, večer bylo na pořadu grilování a posezení nad sklenicí více či méně ostrého pití, utužování starých známostí či hledání těch nových – taky dobrý!

Nedělní ráno bylo ještě chladnější nežli sobotní večer a dost lidí se při pohledu na padající sněhové vločky u Kejmarovců ptalo, jestli náhodou kromě mokrých gum nemají také nějaké zimní. Nakonec to nebylo tak strašné, trať byla sice studená, ale suchá a sobotní mokré obutí skvěle vyhovovalo i tady. Při instruktážních jízdách se řešily další prvky rychlé a bezpečné jízdy a to ideální průjezd zatáčkou a také hledání správného brzdného bodu. V případě rychlého průjezdu zatáčkou jde o její co největší otevření, tedy nájezd vnějškem, vrchol naopak střihnout co nejvíc po vnitřku a na výjezdu zase brousit vnější okraj. Dalo by se říct, že je to jasné jak facka, ale tady to bylo opravdu dotažené do detailu. Ne metr od okraje tratě, ale přímo po krajnici! A ve výjezdu se klidně opřít o vyvýšený betonový kraj, který vás doslova katapultuje ven ze zatáčky! „Jo, docela mi to jde, jedu fakt od kraje ke kraji“, říkám si do chvíle, než se hlavou kroutící Kvása s červeným praporem postaví asi dva metry od krajnice a ukazuje mi, že se při nájezdu na plnou trojku musím vejít mezi něj a okraj. Stejný pocit jsem měl ve chvíli, kdy nám hodně svérázným způsobem ukazoval ideální brzdný bod: „tohle je na hovno, brzděte až tady a do tý doby tam ještě pořád serte plnej gas!“ A ono to fakt jde! A pokud ne a ten brzdný bod neodhadnete, tak je tam plno místa, kam se dá z tratě vyjet a bezpečně se na okruh zase zařadit. Po obědě následuje posezení u kafe a povídání. Tentokrát ne o závodech či technice jízdy, ale o věcech, které k motorkám bohužel také neodmyslitelně patří. O pádech, zranění a poskytování první pomoci. Záchranáři, kteří byli po celý víkend našemu učení přítomni, nám vysvětlili základní zásady resuscitace – rozhodně to bylo užitečné, ale doufejme, že tyhle vědomosti na rozdíl od těch získaných na trati nikdy nebudeme potřebovat! Odpoledne přišly na řadu závody – vždyť supermoto je především o závodění! Na trať nastoupily asi dvě desítky pilotů, kteří si nasbírané vědomosti chtěli vyzkoušet naostro. Během deseti kol jsme měli možnost vyzkoušet vše, co jsme nadrilovali během uplynulých dvou dnů. Navíc v chumlu další týpků a s dvojnásobnou dávkou adrenalinu, kterou vždycky zajistí i závod o „Pohár starosty Dolní Lhoty“. Vyhlašovaly se dvě kategorie – profíky opanoval Radek Grulich a všechny hobíky pokořil Petr Stránský, který neuvěřitelným stylem vodil monstrózní dvouválec KTM 950 Supermoto. Po vyhlášení následovaly volné jízdy „na vyjetí“, naprosto uvolněné a pohodové ježdění, během kterého už Svatý Petr poslal nesmělé sluneční paprsky na prohřátí asfaltové klikatice. Právě při těchhle jízdách jsem si uvědomil, jak moc se moje jízda od prvních sobotních kol změnila. Samozřejmě, že to bylo dané také tím, že jsem měl okruh přečtený, ale v každé zatáčce jsem podvědomě vnímal, jak nabyté zkušenosti činí z jízdy opravdové potěšení: plynulejší jízda, zlepšená kontrola motorky při výjezdech, rychlejší průjezdy zatáčkou, ostřejší brzdné body… oproti sobotnímu dopoledni to byl úplně jiný zážitek.
Téhle partičce patří veliké díky nejen za projekt Supermoto Academy, ale i proto, že se snaží opět pozvednout úroveň našeho supermota, jehož úroveň navzdory skvělému vstupu na českou motocyklovou scénu začala ne-li upadat, tak určitě stagnovat. Bohužel ze strany některých bafuňářů existuje snaha vše držet ve starých kolejích a činnost jiných spíše sabotovat.

Více informací o tomto projektu najdete na stránkách Supermoto Academy, kde je také kompletní fotogalerie a video z této akce.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 6x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist