Melechovský okruh 2012

Sraz a závod motocyklů čs. výroby se poprvé uskutečnil před dvěma lety, kdy do Ledče na pozvání organizátora Petra Soukupa dorazilo okolo šedesáti motorkářů. Akce se díky pohodovým organizátorům, zábavnému programu i příjemné partě účastníků, kteří dohromady vytvořili přátelskou a neformální atmosféru, vydařila na jedničku podtrženou, a tak loňský ročník poctilo svou účastí už přes osmdesát motorkářů ze všech koutů naší země. No a po výborných ohlasech z předchozích Melecháčů proto nebylo překvapením, když minulou sobotu přijelo do Ledče více než 120 jezdců na starších i mladších československých a českých motorkách. Někteří vzdálenější účastníci kempovali na srazišti, v areálu fotbalového stadionu, už od pátku. Zvláštní uznání (a později i diplom pro nejvzdálenějšího účastníka) získal slovenský motorkář, který na Jawě 350 zdolal zhruba 800 km! Hlavní vlna účastníků ale s neustálým bubláním, burácením, prděním a rachotem, v modravém závoji dvoutaktních spalin, dorazila až v sobotu. Plocha areálu se tak před odpoledním závodem rychle zaplnila nejrůznějšími stroji, jejich řidiči a zvědavými návštěvníky. K vidění byla opravdu široká škála dávné i současné tuzemské produkce. K nejstarším strojům letos opět patřil respekt budící Rumpál neboli JAWA 500 OHV, první motocykl z továrny Františka Janečka. Staromilce zaujala určitě i JAWA Robot, lehoučké předválečné přibližovalo o objemu 98 ccm. Většina vystavených strojů na srazu ale rokem své výroby patřila do kategorie „Socialismus 1948-1989“. Širokou škálu dobových modelů zastupovaly ponejvíce červené Jawky, ať už šlo o čtyřtaktní půllitry OHC, jedno- i dvouválcové Péráky, Kývačky, Panelky či mladší třiapůle v nejrůznějších dochovaných stavech, stádiích renovace nebo s všelijakými tehdejšími úpravami a doplňky včetně PAvů a prostorných sajdkár. Pozadu se zastoupením nezůstala ovšem ani ČZ, jejíž výčet zúčastněných motorek sahal od 125T a 150C přes starší „kulaté“ a pozdější „hranaté“ modely 125 a 175, často i v elegantním provedení Sport s většími koly. A nebyl by to správný čs. sraz, když by chybělo populární Prase, skútr ČZ 502. Skutečným bonbónkem pak byla přítomnost několika už post-socialistických čtyřtaktních Roadsterů 200 vyráběných společně s italskou Cagivou. Nedávnou i současnou produkci Jawy potom dokládalo kromě velkého množství třistapadesátek 638-640 (zřejmě nejčastěji zastoupené modely srazu) i několik čtyřtaktních šestsetpadesátek. Zaslouženou pozornost a obdiv zručnosti tvůrce pak sklidily také Bertovy parádní retro-přestavby čtyřtaktních dvěstěpadesátek, fešácký Californian i Four (dokonce se sajdou) na sobě nedaly nedávný rok výroby vůbec znát. Na dosud posledním českém motocyklu Sportard 660 sice po vlastní ose nikdo nedorazil, díky prezentaci týnecké Jawy ale ani on nechyběl a zájemci si jej dokonce mohli otestovat na silnicích v okolí Ledče. Z méně obvyklých motorek ozdobily sraz ale i JAWA Bizon, původní Californian či terénní Libeňák. Chybět samozřejmě nemohly ani populární mládežnické malorážky Stadionem počínaje a Mustangem konče. Nevěříte, že „Staďák“ utáhne PAva? Tak to jste nebyli na Melecháči! Mnohé stroje překvapily svou perfektní letitou zachovalostí včetně původního obutí, jiné naopak oslňovaly naleštěnými a čerstvě nachromovanými součástkami… Aby také ne, když věkové rozpětí vystavovaných modelů činilo dobrých osm dekád! Sobotní dopoledne se tak neslo v duchu přátelského klábosení se známými i novými kolegy z jedné stopy, okukování vystavených strojů a prezentací sponzorských firem. V připalujícím slunci se ale mnozí raději uklidili do stínu stánků s občerstvením, a tak jen ti nejnamakanější motorkáři se zúčastnili dobové soutěže „Silná paže“. Tak schválně, jak dlouho udržíte v natažené ruce pětikilové závaží? Sobotní vítěz to dokázal skoro minutu a půl. Dopolední program tak příjemně a plynule vyplnil čekání na závod startující přesně ve 12:00 ledečského času (dle SELČ tedy nakonec okolo půl jedné). Ještě předtím byli účastníci namátkově a s přihlédnutím k vozidlům rozděleni do osmnácti skupin o čtyřech členech. Složit závodnický slib, seznámit se s trasou Melecháče, určit kapitána skupiny (obzvlášť důležitá a prestižní role, neboť kapitán dostane mapu a nesmí ji ztratit!), a už Petr Soukup pouští s několikaminutovým rozestupem týmy na trať, tak hurá do závodu! Aby bylo jasno, o žádný závod vlastně nejde. Cílem Melecháče je objet dominantu zdejšího kraje, kopec Melechov, majestátně se tyčící nad údolím Sázavy. Cestou však na motorkáře čeká několik zastávek s více či méně náročnými úkoly. Náš tým č. 6 má ještě před startem malé potíže, kolega na Sportce je už na startovním roštu nenadále odvolán domů, budeme tak závodit jen ve třech. Zbylými kamarády jsem tak jako "domnělý znalec místních stezek" pasován do role kapitána a v sestavě Pérák 250, ČZ 125C a ČZ 125/453 s neodmyslitelným oblakem dýmu v zádech vyrážíme z Ledče nahoru na Dolní Město. První zastávka nás čeká u vesničky Veliká. Soutěžní stanoviště č. 1 skýtá na pohled jednoduchý úkol – na kovové konstrukci jsou navařené závity a matice nejrůznějších rozměrů, na něž je třeba našroubovat příslušné matice a šrouby naházené v misce vedle. Zdánlivě snadná práce, jen kdyby šroubující závodník nemusel mít zavázené oči! Ostatní členové týmu mu tak musejí matky a šroubky vybírat, vkládat do ruky a navádět mu ji na šroubování. No, při pětiminutovém limitu to byly docela nervy, ale dočasně slepý kolega prokázal nadmíru zručnosti, a tak nám do absolutního počtu chybělo jen pár zapeklitých matiček s prapodivným stoupáním či s vtipně nenápadným opačným závitem… Zapsat body do karty-mapy, papír schovat a valíme dál! Po pár kilometrech dorážíme k dalšímu úkolu. Stanoviště č. 2 v Koňkovicích u rybníka, to je klasická písemka jak na základce, holt spoluorganizátorka, Petrova přítelkyně Martina (v civilu učitelka dějepisu), se nezapře. Kdy začali ve Strakonicích projektovat čtyřtaktní motor? Za úřadování kterého prezidenta se spojila výroba Jawy a ČZ? Od kolika let smí spolujezdec na motorku? Všechny lehčí či těžší otázky mají naštěstí tři možnosti odpovědi, takže společnými silami víme či uhodneme slušných 17 odpovědí z dvaceti. Zatím tedy pohoda, vyrážíme do Dolního Města. Už samotná cesta do „Dolňáku“, plná nepříjemného kluzkého písku schovaného jako naschvál hned za zatáčkami, jakoby předznamenávala konec pohody. Úsměv z našich tváři totiž mizí okamžitě, jak dorazíme na náves Dolního Města ke stanovišti č. 3. Tlačení motorky dokola autobusové zastávky na pět minut! Nejtěžší člen výpravy se veze, ostatní tlačí, jak prosté, ale účastnící předchozích Melecháčů o tom už ví svoje; spojení odpoledního pařáku, fichtlu s upuštěnými koly a mírného sklonu návsi kolem zastávky dokáže za pět minut udělat svoje, zvlášť, když touha po vítězství je velká a motorkářské hadry těžké. Úkol je navíc letos nově okořeněn - netlačí se fichtl, ale těžší kývačka, a po jednom odjetém kole „řidič“ vysedne, chopí se prázdného štěněte (30 l pivní sud) a kolečko si dá ještě jednou, pěšky, zatímco se do sedla přichystá další závodník, kterého kolegové po obíhačce se sudem zase tlačí. Na slunci je asi padesát stupňů, takže super oddychovka! Zatímco se připravujeme do akce, sledujeme tým před námi, a opravdu to nevypadá složitě – jeden se veze, dva tlačí, čtvrtý odpočívá, a takhle se točí pořád dokola, až za pět minut objedou asi patnáct koleček tlačmo a se sudem. Náš tým má však výrazný handicap, jsme jen tři, takže žádný odpočinek, pěkně všichni plnou porci. Zatímco tak v počátečních kolech nasazujeme vysoké tempo (s vypitým sudem se kamarádíme o něco lépe než s rozvrzanou kejvou, čím to asi?), poslední okruhy kolem zastávky se už vyloženě plazíme na vůli, absence jednoho člena je sakra znát a pětiminutovka se zdá nekonečná. Konečně je pět minut pryč, ze všech leje pot proudem, naštěstí je u zastávky kohoutek obecního vodovodu, který v danou chvíli kvitujeme mnohem více, než vynikající výsledek 18 okruhů. Po nezbytném osvěžení a vydechnutí se tak ochraptělí z hltání ledové vody vracíme do sedel a frčíme dál krajinu. Trasa pokračuje od Dolního Města přes Loukov do Dobré Vody Lipnické. Zastávka č. 4, poznávačka pěti motorek podle nápovědy na kartičkách. No bezva, všechno jsou 250 jednoválce, takže pomohou jiné údaje. Váží Pérák 112, nebo 124 kg? Mně přijde lehký jak pírko, takže odpověď je správná. Další nápověda – devatenáctky kola, tak to bude Sportka, ale JAWA, nebo ČZ? Podle váhy nebo maximálky to neuhodneme, takže chvíle dohadování, tipujeme, a samozřejmě špatně. Tenhle úkol nám dal docela zabrat, výsledek nic moc, ale aspoň jsme si doplnili mezery ve vědomostech. Po hrbolaté a úzké silničce pokračujeme trasou plnou krásných výhledů na okolí do Koutů k předposlednímu úkolu, který vypadá trochu nebezpečně. S pytlem přes přilbu se musí jezdec rozjet a zastavit přesně v úzkém koridoru z bílých čar přes cestu. Naštěstí se čerstvě namalované čáry v ostrém slunci blyští tak, že jsou trochu patrné i skrz obal přilby, který má úkol ztížit, a tak pomalu a s nohama u země se mezi čáry předním kolem trefujeme všichni. Teď už zbývá jen dorazit do cíle, zpět ke stadionu v Ledči. Cestou míjíme v protisměru poslední skupinu, která vyráží teprve teď. Díky rozestupům však nikdo na trati nemusel u úkolů čekat, motorky se zbytečně nesjížděly a trasu tak bylo možné projet plynule a vlastním tempem. Konečně jsme v cíli, zde na nás čeká ještě jeden úkol, jízda zručnosti. O těžce nabyté body bychom tu každým šlápnutím na zem mohli přijít, naštěstí hrboly z půlkulatin i následný slalom do zatáčky z kopce všichni zvládáme perfektně, a tak už jen zbývá odevzdat mapu-jízdní výkaz a jít se svalit do stínu stánku s občerstvením, kde už jezdci čile diskutují o záludnostech letošního Melecháče. Po asi hodině a půl doráží do cíle i poslední skupina, zbývá tedy vylosovat tombolu, do níž přispěli sponzoři (vyhrát za padesátikorunový lístek chromování motorky není k zahození) a vyhlásit výsledky závodu. Žádná řevnivost tu nepanuje, vítězům se tleská stejně jako poraženým a bez ohledu na výsledky byla největší výhrou pro všechny jezdce příjemná projížďka malebným krajem zpestřená vtipnými úkoly. Naše trojčlenná skupina obsadila slušné šesté místo (a být v plném počtu, možná bychom těch pět bodů na vítěze dotáhli…), ale o umístění na Melecháči opravdu nejde, a tak už se těšíme na podvečerní vyjížďku do Bohdanče, kde se kromě neobvykle konstruované rozhledny nachází také palírna a obchod s firemní produkcí, což je samo o sobě slušnou motivací zdolat asi 20 km pěknými silničkami po kopcích Ledečska směrem na Kutnou Horu. V Bohdanči proběhne exkurze ve voňavé pálenici, degustace vzorků (týká se spolujezdců, řidiči mohou maximálně ochutnat švestkovou zmrzlinu), výstup na rozhlednu z dřevěných kůlů, kochání se podvečerními panoramaty Posázaví...Až dlouho po sedmé se čoudící had desítek motorek pozvolna plazí v zapadajícím slunci zpět do Ledče, kde je pro ty nejvytrvalejší účastníky srazu připraveno posezení u pivka a promítání motorkářského filmu. S nedělním ránem pak motorkáři balí stany a v pichlavém dopoledním slunci mizí k domovům, zatímco Petr a jeho pomocníci uklízejí areál. Tak ahoj za rok! Když si před dvěma roky dali organizátoři v čele s Petrem Soukupem za cíl vytvořit „tak trochu jiný sraz“, možná ani nečekali, jak příjemnou tradici se jim během pár let podaří založit. Skvěle připravená a zorganizovaná, zároveň ale neformální a pohodová akce si svou takřka rodinnou atmosféru udržuje i díky partě účastníků, kteří jsou všichni podobným způsobem „postiženi“ československými motorkami. Na Melecháči se prostě všichni znají a mají si co říct, i když se vidí poprvé. A jak tvrdí Petr Soukup, „…nic na tom nezmění ani větší počet lidí, tak koukejte příští rok všichni dorazit do Ledče!“ Petr navíc nevylučuje, že se účastníci příštího ročníku dočkají překvapení. Nebudeme prozrazovat, ale že by se chystal třeba noční Melecháč…?