Dvoutaktní lekce ve Vysokém Mýtě

Občas přemýšlím nad známým rčením, jak si Hurvínek představuje válku - určitě jste ho už slyšeli, že? Nejspíš ji vidí trošku zjednodušeně, naivně... Takhle nějak jsem si představoval svoje letošní přeškolování na silničáře a následné míchání pořadím v MotoRiders Cupu. Myslel jsem si, že to půjde samo - vloni jsem totiž při svojí premiéře v Písku zajížděl celkem slušné časy a i přesto, že čtvrtlitrový motárd AJP 250 PR5, tím spíš velké enduro AJP 630 PR7 obuté na offroadových špalkách, měly do ideálních motorek pro tohle klání celkem daleko, jsem v celkovém pořadí atakoval první desítku. Na letošek jsem nachystal dvoutaktní Derbi GPR 125 Racing a moje představy se ubíraly k podobným příčkám - teď už ale vím, že byly hodně naivní a představoval jsem si to moc jednoduše - prostě jak Hurvínek válku.

První akce v Písku byla poznamenaná velkými přívaly vody, a i když jsem se svými časy dostával přibližně na úroveň svých předsezónních představ, bylo mi jasné, že na suchu bude vše jinak. Kosa na kámen padla už při další akci, kterou byl (pro mne vlastně měl být) dvouhodinový vytrvalostní závod, konaný na stejné trati - tedy píseckém autodromu. Po volných trénincích, které mě pasovaly až do třetí desítky, jsem s derbinou poctivě fláknul o asfalt, a to bohužel právě v nejrychlejší pasáži tratě. Nepojízdná tak byla nejenom mašina, ale i já, a frčel jsem do tamního špitálu na sešití probroušeného kloubu na ruce. Pro Zajocha, který měl být mým týmovým kolegou, to byla ale vlastně klika, protože si pak vybral parťáky, se kterými si vyjel třetí místo v kategorii No Limit.

Další akci v Chebu jsem kvůli dovolené vynechal a v polovině července jsem vyrazil do Vysokého Mýta. Tam už jsem přijel s pořádně sklopenýma ušima - už jsem věděl, že moje přeškolování na silničáře bude náročnější, nežli jsem si původně představoval a spoustu svých návyků budu muset radikálně změnit, případně úplně zapomenou a začít "stavět nově na zelené louce". Hlavně jsem ale do Mýta dorazil se změněným cílem mého snažení. Po prvních dvou akcích mi už bylo zcela jasné, že s malou Derbi rozhodně díru do světa neudělám a namísto bojů o body musím přijmout roli pokorného studenta. Školení, přeškolování, či doškolování se v agentuře věnují tamní instruktoři, jejichž řady se oproti předešlým akcím opět rozrostly. O jejich služby je totiž čím dál větší zájem a tak aby se dostalo na všechny zájemce, k již osvědčeným jménům, jako je Patrik Homola a Michal Parma, přibyl také Karel "Chupaa" Brandtner, který patří mezi naše nejrychlejší střelce na přírodních okruzích. Já jsem si ale vybral Pierra Coppu a to hlavně kvůli jeho velikým zkušenostem s jízdou na maloobjemové dvoutaktní mašině - vždyť mistrem republiky v "dakšnech" se určitě nestal náhodou!

V první jízdě jsem se hlavně snažil zorientovat na vysokomýtské trati, protože i když jsem tam už párkrát byl, tak podobu s několika retardéry, kterou využívá agentura MotoRiders, jsem jel poprvé. A musím říct, že mi sedla o mnoho víc, nežli její "přímější" varianta a právě retardéry sice lehce zpomalená, ale skvěle plynulá část v horní pasáži okruhu byla naprosto dokonalá! Takže jsem se zaměřil hlavně na hledání správných kvaltů a vhodných míst k brzdění, ale po jejím skončení jsem pořád nemohl zbavit dojmu, že je všechno špatně a jízdu jsem si rozhodně neužíval... Vyrazil jsem tedy za Pierrem pro první rady. První z nich byla: neřešit rychlost, neřešit dosažený čas! Mám jen kroužit, namísto snižování časů a porovnávání se soupeři se zaměřit jen na sebe a svoje uvolnění. Až ve chvíli, kdy přestanu řešit poměřování se s ostatními, budu se moct soustředit na to, jestli věci dělám správně - hlavně uvolněnou pozici na motorce a klidnou jízdu. Plynulost je samozřejmě důležitá na každé motorce, ale o to markantnější je to na mašinách, podobných mojí Derbi. Vždycky jsem si myslel, že styl jízdy se odvíjí hlavně od objemu a s tím související síly motoru, případně nutnosti plynulé jízdy u uječeného dvoutaktu, na rozdíl od stop/go jízdy na čtyřtaktu, ale Pierre mě trošku poopravil. Jasně, i tyhle parametry o stylu jízdy rozhodují, ale podle něho je důležitá i šířka pneumatik. Zatímco stroje, které mají velký rozdíl mezi úzkou přední a širokou zadní pneumatikou vyžadují "rohovou" jízdu s tvrdými brzdami, ostrým zalomením motorky v apexu a následným plným plynem, tak mašiny s podobně širokými pneumatikami mají radši plynulou jízdu, širší rádius a vyšší rychlost při průjezdu zatáček.

Druhé volné jízdy jsem tak snažil jet co nejplynuleji, s širokými oblouky v zatáčkách a brzdami zasahujícími co nejdéle do nájezdu do zatáčky. To byla totiž další Pierrova rada - vydržet brzdit co nejdéle do zatáčky, využívat „klopného“ účinku brzdy pro lepší zatáčení, a co nejdříve zahájit fázi akcelerace, která naopak rovná mašinu při výjezdu ze zatáčky. Fázi, během které se nebrzdí či naopak neakceleruje, zkrátit na minimum a pokud to jde, tak ihned po puštění brzdy hned tahat heftem! Právě tenhle styl jsem si užíval nejvíc právě v té části okruhu, kde díky retardérům vznikla skvělá část s několika na sebe navazujícími zatáčkami, a ve chvíli, kdy jsem správně trefil nájezdy do zatáček, spolu se správně zvolenou rychlostí a stopu, zažíval jsem nádherně plynulou jízdu, která byla na hony vzdálená od hranaté stop/go jízdy v prvním tréninku!

Po jízdě přišlo na další Pierrovo hodnocení: "Jo, už to vypadalo líp, ale..." (už vím, že on je opravdový mistr v tom, jak mi říct, že dělám všechno blbě, ale přitom z toho mám dobrej pocit) ... ale musíš úplně změnit pozici na motorce! Na rovině víc zalehni, doslova si vlez do motorky, při brzdění se sice opři do řídítek, ale při nájezdu do zatáčky a při jejím průjezdu z mašiny moc nevysedej. Nejseš na litru, máš malou dvacku, takže v ideálním případě bys měl bejt skoro zalehnutej i v zatáčce - na nějaký kolínka tady zapomeň!" Kvalifikace se tedy nesly ve znamení hledání: 1) uvolněnosti, 2) plynulosti, 3) pozdnímu brzdění a včasné akceleraci 4) správné poloze na motorce. Je jasné, že ani další dvě dvacetiminutové jízdy nemohly znamenat zásadní průlom v mých návycích, ale i tak jsem měl o mnoho příjemnější pocit z jízdy, nežli na začátku téhle akce.

Zatímco při svojí písecké premiéře jsem dojel ve finále na dvanáctém místě, v Mýtě jsem do finále ani nenastoupil – neměl bych nejmenší šanci zapojit se do soubojů! Jednak proto, že s touhle dvackovou Derbi jsem byl podstatně pomalejší nežli s motárdovým AJP 250 PR5, ale také proto, že konkurence v tomhle seriálu oproti loňsku značně posílila. Musím říct, že na souboje v obou kategoriích zíral doslova s otevřenou pusou! V sériových mašinách (třída SPZ) se z vítězství radoval Ladislav Hraník starší s Triumphem Street Triple 675 před stříbrným Markem Fidrmucem s BMW S 1000 R a třetím Jiřím Kopalem s KTM 690 R. Ve speciálech (třída No Limit) byly k vidění skvělé souboje dvou motocyklových koncepcí a za delší kus provazu tahali motárdisté, když pro zlato si dojel Jan Cabicar s KTM 690 SMC R před Ladislavem Hraníkem mladším (Husqvarna 701) a pro třetí místo si po přetahování s (v závěru chybujícím) Jiřím Kopalem dojel první "laminát" Suzuki GSX-R sedlaný Davidem Lorencem.

Po finálových jízdách byly pro všechny zájemce k dispozici další volné tréninky, ale jejich řady už trošku prořídly a dost riderů dalo přednost odpočinku ve stánku se skvělým cateringem a naprosto luxusním espressem. Organizace těchhle akcí totiž maká fakt na jedničku a ježdění je během dne opravdu plno. Pokud byste měli chuť, odhodlání i dostatek sil, a využili všechny jízdy, kterých se můžete během dne zúčastnit, čekají vás minimálně tři hodiny ježdění. Na takhle zakroucené je to opravdu hodně a já jsem druhý den měl problém i s tím, abych vylezl schody - stehna mě pálila jako čert! Ale akce byla super a já se už těším na další - tentokrát to bude další vytrvalostní závod, konaný 15. srpna opět na trati ve Vysokém Mýtě. Jen dumám nad tím, že namísto dvouapůlhodinového klání využiju nabídky Pierra Coppy k zapůjčení pitbiků PBS. Jejich závod totiž bude součástí téhle akce a vy si samozřejmě můžete tyhle pekelné strojky půjčit také a vyzkoušet závodění na vlastní kůži!

Informace o redaktorovi

Martin Hakl - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE