Moto Guzzi Griso 1200 8V (2009)

Nezaměnitelný charakter. Kus motoru přišroubovanej k těm trubkám nahoře. Motor černej jak má být a obyčejný stříbrný šrouby, kovářská práce dole, ladný design nahoře.

Více fotografii

První dojmy - Bylo to něco jiného než jsem doposud zažil, takové poctivé mechanické zvuky jsem už dlouho neslyšel. Celé se to klepalo a že jsem dlouhej, tak jsem tam mlátil kolenama do kebulí a pálilo to do holení.

Motorku bych doporučil pro - Griso je naháč se vším všudy. Síly má na rozdávání, ale oddávání se nezákonným rychlostem bez ochrany před větrem není to pravé. Ideální je na vedlejší kroucené silnice s hlavu plnou myšlenek. Hledání inspirace v designu, čistých detailech, harmonii a funkční technice s dlouhou historií je silnou stránkou Grisa.

Recenze

Vyzkoušel jsem různé stroje, původně jsem chtěl Hondu VFR1200f a opravdu hodně chtěl. Endur jsem už měl dost, tak jsem se jel projet na VFRu, nádherný zážitek, jen jsem se vyděsil když jsem na tachometru koutkem oka zahlédl něco k 200km/h. Jelo to jako přikované, jako po kolejích. Už jsem by rozhodnut, to musím mít.
Někdy tou dobou bylo spousta reklam na V7 Racer, pěkné fotky a že rád fotím, tak mě to začalo zajímat, tak jsem se na ní šel podívat. A tam těch Guzzin bylo a tak jsem poprvé prošel kolem Grisa.
Dívám na tu popisku, 17l nádrž, no na co to je? To i to VFR mělo o dva litry víc a jak to všichni kritizují. Tak jsem ji minul, ale doma se mě to stále vracelo, tak jsem si domluvil zkušební jízdu.
Bylo to něco jiného než jsem doposud zažil, takové poctivé mechanické zvuky jsem už dlouho neslyšel. Celé se to klepalo a že jsem dlouhej, tak jsem tam mlátil kolenama do kebulí a pálilo to do holení. Kalhoty od obleku nebyla ta nejlepší volba na čtyři hodiny v sedle Grisa. Větrovka taky nic moc, ale nic jiného nebylo po ruce. Helma naštěstí ano.
Zastavil jsem někde u lesa a z povzdálí ji sledoval. Ta strana bez výfuků, to je tak prosté! Kus motoru přišroubovanej k těm trubkám nahoře. Motor černej jak má být a obyčejný stříbrný šrouby, kovářská práce dole, ladný design nahoře.
Seděl jsem tam snad půl hodny, kolena otlučený, holeně spálený, ale šťastný. Zpět jsem jel s novým poznatkem a s přerovnanými myšlenkami o motocyklech, strojích a designu. Ještě jsem nevěděl že si ji brzy pořídím a stejně jsem nevěděl jak dlouho mě bude trvat než se na ní naučím jezdit. Ten zážitek byl jedinečný. A nebyl poslední, následovaly další a další.

Pokusím se alespoň část popsat zde v Deníku:

2014
Nové Septem Viae
2013
Mystérium stability motocyklu
Vystižení okamžiku
Čechy krásné, čechy mé
Korutany
Vzpomínka na Kevina Ashe
Bošák
Probouzení Italky
Tichá horda motorkářů
2012
Devět let
První Cesta
Kolem komína
Do Bratislavy přes Vídeň
O cestách
Stopětka
Z místa na místo
Den na focení
Harmonie tónů
Manželky a motorky
Kokořínské údolí
Charakter
Chladivý chrom
Cesta která nebyla
Motorkář to má v hlavě srovnané
Hledání inspirace
Očista
Bažant
Skryté funkce
Sokol stěhovaný, nebo dobrý sluha?
Podzimní
EICMA 2012
Na Berlín!
Královna luxusu
Lilie

GALERIE

Děkuji za milé komentáře k deníku, velice si jich vážím.
Twitter: @grisoroad

Rok 2012, první rok

Naháč, přerostlý Café racer, trochu cestovní, trochu sportovní, trochu traktor, lodní motor, všechny kategorie a žádná. Griso nikam nepatří a zároveň je univerzální. Drsné, žádný komfort, vibrace, tvrdé sedlo, široká řidítka. Žere, pálí, hlučí. Ale má duši, osobnost a ta o sobě dává vědět. Hlásí se o pozornost. Žádná něha, tvrdé a rázné zacházení ho udrží pod kontrolou. Nerozhodnost implikuje vrtochy. Sevřít mezi kolena a jedem. Převrácená přední vidlice perfektně vede stopu, váha a délka se ztrácí, vracečky jsou vítaným terénem.

Griso. Jméno má pěkný zvuk. Není to popis místa, nepochází z říše zvířat ani mystických bytostí. Griso je jméno sluhy z klasického románu Snoubenci z roku 1824 od Alessandra Manzoniho. Románu odehrávajícího se v počátcách 17. století v severní Itálii, v oblasti, kde se dnes nachází Mandello del Lario výrobce Moto Guzzi. Charakter tohoto sluhy předurčuje charakter motocyklu. Drsný sluha sloužící svému pánovi až za hranice zákona. Vždy po ruce a připraven pro další úkol.







Startování jako probouzení kuřáka. Prokašle se k nepravidelnému kolísavému chodu. Po zahřátí se motor ustálí do silně návykového hutného dusání. Suchá spojka automobilového typu na obrovském kotouči setrvačností zhoupne Griso ke straně při každém přidání plynu. Tak to má být, jinak by to nebylo Moto Guzzi. Rozjezd je chaotický, dávkování výkonu není zrovna citlivé. V malých rychlostech je znát hmotnost 230kg, ale ta postupně mizí. S přibývající rychlostí se Griso mění ve velmi obratného tvora, svádí k rychlejší jízdě. Vedení stopy v klopených zatáčkách je ze světa sportovních motocyklů. Zcela neutrální a přesné.

Nádrž na 17 litrů není nic moc, ale vyjet ji na jeden zátah na originál sedle je skoro nadlidský výkon. 180km, už aby tu byla pumpa, zadek bolí a pálí, ohnutá kolena na vysoko položených stupačkách chtějí odpočinek. Mám 190 cm, na sedle sedím hodně vzadu, abych si kolena neotloukal o kebule. Ergonomie sedla pro takový posaz a mé dlouhé nohy není zrovna ideální, ale dá se na to zvyknout. Vyjížďky dávkované po hodinách jsou pro mě optimální, ujel jsem tak 700 km za den a celkem to šlo.







Převodovka je velmi přesná, jednička provázená charakteristickým kopnutím. Dvojka je málo užitečná, popojíždění po městě na dvojku je skoro nemožné. Necitlivé dávkování výkonu v kombinaci s druhým rychlostním stupněm je skoro jako vypnuto - zapnuto doprovázeno přískoky. Trojka a používání spojky tento problém eliminuje. Trojku mám rád, jak tam je, už se nemusí řadit. Masivní krouticí moment provázený tepáním dvouválce je střídán plynulým nárůstem výkonu do 5000 otáček a ještě dál. Další rychlosti jsou už asi jen pro úsporu paliva. Stejně pak už ani nevím kterou tam mám. Tak letím krajinou a poslouchám, poslouchám harmonii na kterou odpovídá okolí.







Jede, jede a jede, jen plním nádrž. Přední dvojité brzdy Brembo precizně fungují bez vadnutí. Zadní je trošku tužší, pro těžkou nohu, ale fajn. Vše je jen na jezdci, žádné elektronické pomůcky. Display s otáčkoměrem a tachometrem přehledně informuje, ale nezasahuje. Palubní počítač je intuitivně nastavitelný, je zde vše co potřebuji a o trochu více. Párkrát mě ten display vypek, prostě se zresetoval, nikdy jsem nepřišel nato, čím to bylo. No, je to jen display. Je zde pár chytrých funkcí. Velmi se mě líbí měření ujeté vzdálenosti na rezervu. Počítadlo se automaticky přepne a je jen na mě abych přizpůsobil spotřebu vzdálenosti k nejbližší pumpě. Spotřeba okolo šesti litrů odpovídá drsnému projevu obrovského dvouválce.







Provedení je až neuvěřitelně precizní, do posledního detailu. Nic není navíc, všeho tak akorát. Motor. On je vidět celej, je součástí rámu. Jakoby dovolil přichytit k sobě těch pár trubek a blahosklonně se stal motorkou. Pojem tuhost rámu je zde technický nesmysl, je to spíš otázka homogennosti hmoty, funguje jako jeden konzistentní celek. Nahoře zahlazeno do elegantního tvaru, ale nic není zakrýváno. Olejový chladič ignoruje křivky designu a asymetricky čumí na stranu. Podtrhává surovost, prostotu a čistotu. Masivní výfuky vyvažují kardan a olejový chladič, hmoty jsou ve váze.

Na přepravu zavazadel se moc nemyslelo a ani na komfort spolujezdce. Snad jen pevně přichycený batůžek nebude postrádat chybějící madla. Pod sedlo se nevejde nic a jediná kapsa (kapsička) je vyplněna velmi úsporným nářadím. Nosiče na originál brašny mohou posloužit jako madla, mám je stále namontované. Originál brašny jsou chytře vyřešené designově, černý textil, snadné uchycení, lehké. Je na nich zip na zvětšení objemu. Nejsou však nepromokavé a tak se k nim dodávají takové návleky. Ty mě pěkně zavařily. Zvenku brašny ochránily, ale nachytaly litry vody a brašna se v ní doslova koupala. Všechno bylo mokré. Brašny je možné k nosičům zamknout. Zámeček je uvnitř brašny, velmi nepraktické.







Griso jsem koupil až koncem léta s najetými 2700 kilometry. Teď je tam necelých 10.000 a chystá se na servisní prohlídku. Rád bych novější palivové mapy, trošku plynulejší rozjezd by nebyl od věci. Dále vrátím originál zadní blatník a držák značky. Po původním majiteli tam je takové lízátko, no je to celkem pěkné, ale v dešti nepříjemné a když je trochu bahna, všechno mám na zádech. To potom lezu do sprchy oblečený. To ale není všechno, v noci to také nefunguje. Jednu jsem jel v noci, v totální tmě a tak pro radost zastavil. Přední světlo svítí perfektně, ale ta ledka co má vzadu osvětlovat značku svítí spíš dozadu, je to nepříjemné. O odrazce ani nemluvím, ta tam není. Myslím, že Griso si zaslouží originální díly. Vím, že názory na úpravy jsou různé, trochu se odlišit, ale kolik těch Gris tady jezdí? A zelených?

Těch sedm tisíc kilometrů v sedle Grisa mě odkrylo cestu. Cestu k cestám známým i zapomenutým, cestu k myšlenkám evokovaným ryzím zážitkem. Jízda na Grisu je jako krájení krajíce teplého chleba ostrým nožem. Opakovaná činnost, ale vždy kreativní, pokaždé trochu jiná. Odezvy jsou přímé, nic není zprostředkované úsudkem elektroniky. Vše v rukou jezdce. Je-li pravda, že každý hledá svou motorku, já jsem ji našel. Tak jak je, bez úprav a ve své syrovosti si chci Griso nechat na vždy. I když bych rád něco na dlouhé cesty, stále chci Griso aby mě provázelo na nových cestách, aby mě připomínalo podstatu cest a jízdy na motorce. Bude-li vedle Grisa stát v garáži ještě nějaký jiný stroj, Griso o své místo nepřijde.