Pioneer Run

Někdo má sen topit se v penězích, někdo zase mít doma modelku. Snem veteránisty je nejčastěji mít doma stroj, který nikdo nemá a zúčastnit se s ním něčeho výjimečného. Sny se mají proměňovat v cíle a cíle se mají plnit. A kdo by se nechtěl zúčastnit jedné z nejslavnějších jízd motocyklistů v zemi motocyklům zaslíbené – Anglii. Můj kamarád si tento sen splnil. Jedno z přísloví říká, že ve dvou se to lépe táhne a tak přišla na řadu moje maličkost a s laskavě zapůjčeným vhodným motocyklem se mi také splnil sen. Ale od začátku.

Pioneer Run

Kapitoly článku

Pioneer run se jezdí od roku 1930 a letos se jel již 76. ročník. Jedná se o demonstrační jízdu těch nejstarších motocyklů s datem výroby nejmladšího 31.12.1914, která se jezdí tradičně  Londýna do Brightonu. Startuje se z okrajové části Londýna - Epsom Downs – Tattenham Corner. Celá jízda se jede za běžného nedělního provozu až na pobřeží Lamanšského průlivu, pobřežní promenádu Madeira Drive ve městě Brighton. Celková délka tratě je 47,7 míle (asi 77 km). Akci pořádá Sunbeam Motor Cycle Club Ltd., kde je většina členů trochu dříve narozených, takže si troufnu tvrdit, že zapíjeli i narození princezny Diany.

Předehra

Příprava na takovou akci se nesmí podceňovat a tak již v roce 2011 uskutečnil kamarád „průzkumnou“ cestu na tuto akci, ovšem letecky a přímo na start. Na základě získaných informací z této průzkumné cesty padlo rozhodnutí – zúčastnit se! Není nám známo, že by se někdo z Čech či Moravy této jízdy motocyklů účastnil. Pioneer run se jezdí pravidelně a jen kvůli válce a asi dvakrát kvůli počasí byl závod zrušen. Bohužel ke zrušení došlo v loňském roce 2013, kdy jsme se chtěli původně zúčastnit. Petr měl přihlášen Orion a já plnil funkci doprovodu. Počasí ale bylo proti. Nízká teplota a místy námraza se postaraly o „nedoporučení akce“ ze strany Policie. Pořadatelé zde Policii respektují a jsou zde zvyklí uposlechnout i „doporučení“ a tak byla nedělní jízda v sobotu zrušena. Když jsme se dostavili na start, našli jsme zde jen jednoho pořadatele, který nám řekl „sorry“. Pro účastníky, kterých se sjíždí přes tři sta nejen z Anglie, Evropy, USA, Austrálie a dalších zemí to bylo zklamání. Pořadatelé se danou situaci nesnaží řešit nějakým náhradním programem jako u nás, prostě řeknou „sorry“ a nedělají si problémy. Další ročník v roce 2014 se proto posunul o 3 týdny až na 13.4.2014.
Podmínkou účasti na takové akci je nejen vlastnit motocykl do roku výroby 31.12.1914, ale mít i příslušný certifikát potvrzující stáří. Vydávají jej sami angličané i když se jedná např. o motocykl ORION vyrobený ve Slaném, léta páně 1905. Zřejmě mají své zkušenosti s vystavováním různých potvrzení a dokladů od našinců. Po získání certifikátu se zašle přihláška s příslušnými dokumenty a čeká se. Odměnou je obálka s propozicemi, startovními čísly, poukazy na občerstvení, vstupenkou do depa a dalšími doklady. Platba je vyžadována předem, ale lze požádat o výjimku. Při účasti asi pěti set účastníků je to pochopitelné.

Tunelem vzhůru na Albion!

Pioneer run 2014 – po papírových přípravách nastává den „D“. Jako dopravní prostředek jsme zvolili obytný automobil, který má ve spodní části prostor pro jeden motocykl a do zadního nosiče jsme mohli umístit druhý motocykl. V pátek jsme zahájili kontrolní projížďkou motocyklů, nákupem potravin, kontrolou dokladů a naložením toho všeho do „obytňáku“. Sobotní ráno 5.30 hod. vyjíždíme a začínáme ukrajovat kilometry po dálnici směrem na Plzeň, Heilbronn, Mannheim a zde volíme „volnější ale dražší“ cestu přes Francii na Reims a nahoru do Calais kde máme předplacený tunel. Ale ani ve Francii se nehody dálnici nevyhýbají a výsledkem bylo zpoždění a příjezd těsně před limitem. Ukazuje se, že hodina rezervy je opravdu málo a tak se holky doma se budou muset obejít bez dárků. Následuje prohlídka vozidla, zda někoho nevezeme načerno (utečence), zda je zastavený plyn a samozřejmě kontrola dokladů. Nájezd na vagón a průjezd tunelem trvá asi 45 minut. Ještě posunout čas o hodinu a vyrážíme na Londýn.
Dopravní situace nás zastavila po cca 10 km na dálnici a všechny tři proudy stály a stály a stály. Po zhruba hodině a půl a třech ujetých kilometrech se opět dáváme do pohybu. Při čekání v koloně si nelze nevšimnout „disciplinovanosti“ Angličanů, kteří s ledovým klidem „Angličana“ čekají. Motocykly se sice posouvají dopředu, ale ohleduplně a v rozumné rychlosti. Při pohledu z vozidla do ostatních vozidel musím konstatovat, že u nás doma máme přece jen nejkrásnější ženy a dívky. V Anglii jsem viděl jen jednu kočku a i to byla asi „ópérka“. Do kempu dorážíme za tmy. Budíme správce a ten nás vpustí do kempu, který má vybavení na velmi dobré úrovni. Všude je čisto, teplá voda je samozřejmostí a jsou zde i pračky se sušičkami. Vaříme večeři a rychle na kutě. Jsme blízko letiště, a tak nad námi přelétávají a nedaleko i přistávají letadla s vysunutým podvozkem a rozsvícenými přistávacími světlomety. Kupodivu si na hluk rychle zvykáme a s klidem usínáme. Ráno vstáváme o půl šesté a po ranní hygieně rychle vyrážíme na start směr Epsom.
Celá organizace slavné jízdy se rozjíždí brzo ráno vyznačením parkoviště na louce a během dvou hodin (6.oo-8.oo hod.) se zde sjede na 400 účastníků jízdy se svými vozidly. Všichni si musí vyložit, připravit stroje, jezdci se musí obléct, doplnit palivo, promazat, pozdravit známé, proběhnout parkoviště a podívat se na novinky, nafotit co se dá a hlavně včas se dostavit na registraci. Tu přes množství čekatelů zajišťovaly pouze dvě dámy. Tři minuty před vlastním startovním časem najíždíte do koridoru, kde vám zkontrolují startovní číslo a nalepí kontrolní tečku na startovní číslo. Po dojezdu do cíle dostáváme po předložení čísla s tečkou účastnickou plaketu.
Starosta Epsomu oblečený do slavnostního roucha a ověšený dekoračními znaky starosty se zhostil slavnostní role startéra. Po rozhovoru s ním jsme pochopili že kašlou na to, jestli jsme z Čech, Moravy nebo Slovenska. Nikdo to neřekl jinak než „Czechoslovakia“.

Odstartováno!

Start takhle starých strojů není nic jednoduchého, a tak většina účastníků odtlačila motocykl o dvacet metrů dále, kde začínal svah dolů a tady stačilo nechat motocykl rozjet.
Jízda byla vedena po velmi slušných cestách. Na cestě jsem zaregistroval jen jediný výmol a ten jsem samozřejmě důkladně vymetl. Počasí bylo na Anglii až neskutečně pěkné, žádný mráček, sluníčko, skoro bezvětří a teplota ráno sice nižší, ale odpoledne dobrá 20° C. Cesta vedla krásným prostředím londýnského předměstí, cesty s živými ploty a upravenými městečky. Ulice měst jsou spíše úzké, ale dobře značené a bez záludných zatáček. Malé domy s pokoji jako v hotelu jsou typické a velká sídla jsou spíše schovaná od cesty. Není zde vidět výstřelky moderní architektury mezi tradiční zástavbou. Ale byl zde k vidění třeba hřbitov němých tváří.
Atmosféru dokládá typický piknik před jednou z garáží po trase, z které vykukoval předválečný automobil a vedle kempinkového stolku jen tak u silnice stojící motocykl BSA z 30-tých let. Na silnicích se k nám přidávali jen pro pocit podpory jiné „mladší“ historické motocykly jako Vincent HRD, BSA, Ariel, Royald-Enfield, Norton a řada dalších, které jsem ani nestačil identifikovat. Křižovatky zde nedělají problémy, většina těch hlavních má formu kruhových objezdů. Pořadatelé zde rozmístili dobrovolníky a ti signalizovali směr. Také se zde objevily cedule s nápisem Pioneer Run k nerozeznání od směrových tabulí k městům a nikomu ze státní správy to nevadilo. Policii zde skoro není vidět, ale když jsme ji potkali, tak se tvářila sice přísně, ale přesto velmi vstřícně napomáhala pořadatelům k hladkému průběhu. Pro nás bylo asi největším překvapením, když nás pořadatel nasměroval na hlavní silnici A23, která je srovnatelná s naší dálnicí, jen je podstatně v lepším stavu. Zde naše stroje jedoucí cca 50 km/hod. byly míjeny automobily jedoucími cca. 125 km/hod. Ale to Angličané neřeší. Také se nedočkáte nějakého pořadatelského sběrného vozidla. Pokud zůstanete někde stát, je to pouze váš problém.

Bez plynulých průjezdů

Průjezdy městem, to je na těchto starých strojích opravdu adrenalin. Pro názornost pocitů jezdce na starém motocyklu si na kolo po dědovi naložte pytel cementu, odmontujte přední brzdu a zadní namažte olejem. Teprve pak budou brzdy stejně účinné nebo spíše neúčinné. Při zácviku na tomto motocyklu jsem dostal jako první poučku :“ Co je do padesáti metrů, o to se nestarej, stejně nezastavíš“. Měl pravdu. Křižovatky – to je opět adrenalin.
Při provozu moderního vozidla sledujete světelný signál a odhadujete hranici, kdy ještě zabrzdíte a kdy už to nestihnete zastavit. Na těchto nejstarších strojích tato skutečnost odpadá, neboť zabrzdit se dá pouze na vzdálenost daleko větší než jste zvyklí a to je někdy semafor ještě za rohem. Když to shrnu, tak nikdy nevíte zda zastavíte včas a když už zastavíte, tak je nejisté zda se rozjedete. Nejstarší motocykly totiž buď nemají převodovky, nebo nemají klasickou spojku a tak se startují rozšlapáním, roztlačením nebo jinými nezřídka i motlitbou začínajícím způsobem.
Při rozjezdu má např. Triumph spojku kuželovou a záleží jen na množství vazelíny ve spojce a váze jezdce jak dlouho prokluzuje. Takže si musíte pomoct odrážením a do toho musíte nastavovat předstih, páčku benzinu, páčku vzduchu a po rozjezdu najít pedály kam odložíte nohy. Často se dá zažít vzrušení, když vám padne na křižovatce v půlce kopce červená a vy dopředu už víte, že pokud zastavíte, tak už se nerozjedete. A tak musíte buď tlačit, nebo se potupně vrátit pod kopec (předstírající, že jste něco ztratili) a vypočítat si, kdy bude zelená, abyste křižovatku projeli. Ano, tušíte správně - někteří jsme je opravdu projížděli na červenou…

Repase na silnici

První nedobrovolné zastavení jsme absolvovali na vrcholu kopce v Londýně, kdy jsme museli vypustit z karburátoru usazeniny z našeho „kvalitního“ benzínu (černé úsady), které ucpaly hlavní trysku a preventivně jsme vyměnili i zapalovací svíčku. Na zhruba polovině trati nás čekalo občerstvení u pana hraběte na opravdovém sídle uprostřed anglické zahrady ve stylovém sídle. Bohužel nebyl čas na prohlídku a vzhledem ke ztrátě, kterou jsme nabrali opravou, jsme se dlouho nezdrželi. Udělali jsme dobře. Zhruba 20 km před cílem ztratil Orion kompresi a v první moment to vypadalo na utržený sací ventil. Zajeli jsme na plácek před nějakou prodejnu a začali s opravou.
Po sundání celého sacího potrubí i s karburací, jsme identifikovali přesně závadu. Podtlakový sací ventil je vracen pružinou, která je přes horní čepičku uchycena k dříku ventilu. Toto uchycení pomocí tenkého kolíku nevydrželo a prasklo. Půlku kolíku jsme našli a druhá zřejmě proběhla motorem do tlumiče výfuku. Stávající kolíček jsme naklepali a vrátili zpět do otvoru a celý domeček s ventilem opět našroubovali. Nouzová oprava se podařila a do cíle již další porucha nebyla. Pouze u Triumphu jsme museli seřídit spojku na kraji Brightonu. Jízda městem byla celkem pohodlná díky vyhrazenému jízdnímu pruhu pro autobusy a taxi. Teď jsme si ho zabrali my. Poslední metry byly utrpením pro jezdce, vozidla se posouvala krokem a nebyla ani možnost se protahovat po čáře či při krajnici. Řada jezdců prostě sesedla a dotlačila to do cíle.

Finále

Konečně – Madeira Drive ve městě Brighton náš cíl. Měl jsem představu o nějakém slavnostním cíli, ale uvítala nás jen ulička ze zábran s komentátorem co neuměl ani česky. Tak jsme si navzájem pokynuli a jeli jsme zaparkovat. Konečně byl čas na sundání přilby a rychlého odstrojení, neboť teplota stoupla téměř neskutečně. Mohli jsme vyrazit fotit a prohlížet. Předtím jsme si ale zašli do stánku pořadatele pro cílové medaile a fotografii z tratě za 7 liber, s papírovým rámečkem 9,5 libry. Za hodinu byla nějaká slavnostní řeč, kterou přednesla slavnostně oblečená starostka Brightonu. Vyhodnocují se družstva, největší rozdíl mezi stářím jezdce a motocyklu atd. Tím skončila oficiální část a nastal čas na řešení dopravy. Petr využil Taxi a vydal se zpět do Londýna – Epsomu, kde jsme zanechali na startu náš „obytňák“. Na naše poměry neskutečně slušný taxikář, který si naúčtoval taxu přesně podle sazebníku a snažil se vést rozumnou konverzaci vzhledem k úrovni znalosti kamarádovi angličtiny.
Já jsem zase hlídal motocykly a pozorovat to „technické porno“ kolem. Za dvě hodiny po skončení jízdy bylo parkoviště zcela prázdné a za další hodinu mě zastínil výhled na moře náš obytňák. Pak už to šlo ráz na ráz, naložit, připevnit, nastavit navigaci a vyrazit směrem k domovu. Přes veškerou naši snahu jsme měli u tunelu ve Folkestone asi dvě hodiny zpoždění a nevěděli jsme, jaký dostaneme čas na najetí do vagónů. Jaké bylo naše překvapení, když nám automat sdělil, že náš čas je za 23 minut. Takže rodina má zase smůlu, nákupy nebudou a my musíme ihned najet na seřadiště. Po vyjetí z tunelu už byla tma, ale přesto jsme jeli až do 01 hod. a zaparkovali na čerpačce a rychle na kutě. Ráno v 7. hod. jsme už opět vyráželi a tentokrát střídavě v dešti až domů. Zpáteční cestu jsme zvolili přes Brussel, Köln, Frankfurt na Nürnberg a dále pak na Plzeň. Těsně před domovem jsme ještě schytali kroupy. Domů jsme dorazili odpoledne kolem 17.00 hod. unaveni ale spokojeni.
Na provozu motocyklů v Anglii, kde každou chvíli prší, je zajímavé s jakou „zodpovědností“ jsme se tu setkávali. Nezaznamenali jsme žádnou „krizovku“ a je znát i větší zodpovědnost ke svému okolí a svému zdraví. Také plechovkáři zde mají pro motorkáře asi větší pochopení. Anglie je sice zemí motorismu zaslíbenou, ale přesto se budeme raději dál zúčastňovat našich akcí, kde i přes různé nedostatky je skoro vždy cítit přátelskou atmosféru a máte větší jistotu, že Vám vždycky někdo pomůže.
Na závěr se omlouvám všem, kdo to vydrželi a dočetli se až sem.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 25x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist