Hercules K 125 Military ve službách armády

Hercules patřil k tradičním výrobcům motorek v Německu. Proslul patrně nejvíc svými experimenty s Wankelovým motorem, ale velice dobře si ho pamatují i fanoušci soutěží enduro, kde se pral s naší nejslavnější jezdeckou generací. Patřil k výrobcům, držících se tehdejšího trendu lehkých jednoduchých dvoutaktů, podobně jako třeba němečtí Kreidler, Maico, MZ, nebo Sachs (který firmu Hercules roku 1963 koupil).

Hercules K 125 Military ve službách armády

Model K125BW používal právě motor Fichtel and Sachs, vzduchem chlazený jednoválcový dvoutakt s výkonem 12,5koně. Jeho stavba byla „čtvercová“ – hodnota vrtání i zdvihu shodně 54mm a výkon se přenášel přes tehdy ne zcela obvyklou pětistupňovou převodovku s mokrou spojkou. Celý motocykl vycházel přímo z civilního endura K125, kde ze sebe motor vydal až 17 koní udržovaných v tahu šestistupňovou převodovkou!

Snížením špičkového výkonu se přirozeně sledovala delší životnost a nižší spotřeba. Horem vedený výfuk má specifické prohnutí v místě, kde se potkává s nohou řidiče (na první pohled to působí jako promáčklina po pádu…) a celý tlumič je překrytý děrovaným plechem proti popálení.
Páteřový rám z masívní trubky doplňovaly dva spodní tahy, dodávající celku tuhost a přední odpružení obstarávala tehdy módní kyvná vidlice.

Obě kola měla shodně 18ti palcový průměr ráfku a výhradní dodavatel pneumatik Heidenau přímo pro BW upekl vzorek s obchodním označením K37. První verze ještě postrádaly celkové zakrytí řetězu a omezily se na dlouhý horní kryt, sahající až k motorové skříni. Elektrická soustava pracovala s napětím 6V, kyselinovou baterií a blinkry vyvedenými zranitelně v koncích řídítek.
Celý motocykl byl opletený sklopnými nosiči a koženou brašnou (…taky se vám vybaví: „nesmí projet za žádnou cenu?“…) na levé straně stroje. S plně natankovanou 15ti litrovou nádrží vážila motorka 135kg a byla schopna uvézt 165kg nákladu.

V takovéto podobě nastoupila roku 1970 svojí službu u průzkumných jednotek Bundeswehru a nahradila zastarávající Maico M250B. Menší množství jich sloužilo i u jednotek pohraniční stráže.

Dobře postavený stroj se dočkal modernizace až za dlouhých 14let od uvedení. Změnil jméno z přízviska BW na Military a jednu zásadní změnu nešlo přehlédnout – přední kolo vede teleskopická vidlice. Kromě ní zhranatěl přední světlomet a došlo k výraznému použití plastů – tělo světlometu, blatníky, plast nahradil i koženou brašnu na boku stroje. Plastový celokryt také zvyšoval životnost zadního řetězu. Na řídítcích přibyl držák dokumentů a blikače se z páru v koncích řídítek změnily na konvenční čtveřici.

Výrazné usnadnění údržby i navýšení spolehlivosti přineslo bezkontaktní zapalování Motoplat, díky němuž přestala být baterie kriticky důležitou součástí el. soustavy stroje a motor běžel i bez ní. Aby lehký stroj netrpěl nervozitou řízení, byl dovybaven hydraulickým tlumičem řízení vlevo pod nádrží.

Poslední modernizace nastala roku 1991. Provoz se stal rychlejším než byl v sedmdesátých letech a vznikla potřeba posílení motocyklu s dosavadní maximální rychlostí lehce nad 90km/h.
Výrobce se vydal cestou zvětšení objemu na 178ccm, zůstala čtvercová architektura 61mm vrtání i zdvih a výkon poskočil na 17 koní. Motorka se zrychlila na 110km/h, ale ani to jí nezachránilo z vyřazení ze služby o pět let později. Jednoduchá, robustní a provozně nenáročná motorka byla zkrátka zastaralá (ačkoli pro armádu by účelnost mohla být nejvyšší ctností).

Na její místo nastoupily moderní enduro motocykly se čtyřtaktními motory KTM 400 a 640.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.05
Známkováno: 20x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist