Hailwoodovy hattricky

Výraz hattrick (pocházející z anglického hat-trick, doslovně přeloženo jako „trik s kloboukem“) ve sportu obecně označuje tři úspěchy sportovce v řadě za sebou. U nás jej známe především z fotbalu či hokeje jako vstřelení tří gólů jedním hráčem v jednom utkání. Původně však tento výraz vzešel z kriketu, kdy za dosažení tří vítězných bodů dostával onen borec od pořadatele klobouk, jako ocenění tohoto úspěchu.

Hailwoodovy hattricky
Hledáme-li obdobu v motocyklovém sportu, nabízí se nám řada variant trojnásobného úspěchu. Od vítězství ve třech po sobě jdoucích Grand Prix, přes obsazení prvních tří míst jezdci stejného týmu či národnosti, až třeba k zisku tří mistrovských titulů v řadě. Tyto výkony jsou sice mimořádné, ale ne tak zcela ojedinělé a dějiny motocyklového sportu jich zaznamenaly celou řadu. Vždyť např. jezdci jako Duke, Surtees, Hailwood, Redman, Agostini, Nieto, Saarinen, Mang, Spencer, Lawson, Rainey, Biaggi nebo současní Rossi či Marquez nejednou vybojovali vítězství ve třech Grand Prix za sebou a mnozí z nich získali také mistrovskou korunu tři a více let po sobě. Ovšem takový husarský kousek, aby jezdec vyhrál závody tří různých objemových kategorií v rámci jediné Velké ceny mistrovství světa, se podařil jen málokomu. V celé historii MS toho dosáhli vlastně jen dva jezdci: Jim Redman a Mike Hailwood. Zatímco Redmanovi se zdařil pouze jeden hattrick (na GP Holandska 1964 vyhrál 125, 250 a 350 ccm), „Mike the Bike“ to ve své jedinečné kariéře dokázal hned pětkrát.
Demonstroval tím jednu ze svých předností, která ho řadí mezi tu absolutně nejužší špičku nejlepších jezdců celé silničářské historie – uměl skvěle zajet s jakýmkoliv motocyklem v jakékoliv kubatuře, prostě na to sednul, prásknul heftem… a vyhrál. Jak jednoduché.
První ze svých hattricků si Hailwood připsal na Tourist Trophy v roce 1961, kdy jako 21-ti letý mladíček dokázal to, co se dosud nikomu nepodařilo - vyhrát tři závody v rámci jednoho ročníku TT. Mike tehdy zvítězil ve třídách 125, 250 a Senior- tedy 500 ccm. Stylem start-cíl vyhrál hned úvodní závod Lightweight 125 a ještě téhož dne vyhrál i druhou „lehkou váhu“ dvěstěpadesátek. Na závěr pak v souboji z Hockingem přidal své třetí vítězství, když Hockingova MV zátěž závodu nevydržela, zatímco Hailwoodův Norton ano. Mimochodem to bylo pro slavnou značku Norton zcela poslední vítězství na TT v rámci klasického mistrovství světa.
Na rozdíl od TT, kdy jsou závody rozloženy do několika dnů, je Grand Prix otázkou dne jediného. Jeden takový historický den nastal 18. května 1963 na Sachsenringu. Hailwood byl již továrním jezdcem MV Agusty, s níž startoval ve třídách 350 a 500 ccm, ale tentokráte startoval i ve dvěstěpadesátkách, a to v sedle domácího východoněměckého motocyklu MZ. Senzace prvního řádu. Druhou, ještě větší, bylo Hailwoodovo vítězství. Zpočátku jezdil třetí za vedoucím Shepherdem (rovněž MZ) a Redmanem. Oba je však postupně předjel a pak již o jeho vítězství nebylo pochyb. Němčouři se mohli zbláznit! To se ale není co divit, to můžeme jen závidět. Další vítězství si připsal ve 350ccm, když daleko za sebou nechal druhého Luigi Taveriho i suveréna sezóny a úřadujícího mistra světa Jima Redmana. Do třetice nedal nikomu sebemenší šanci ani v královské kubatuře 500 ccm.
Od roku 1965 jsme ty nejlepší jezdce mohli vídat také na našem brněnském okruhu. Odjela se zde spousta slavných závodů a pamětníci určitě nezapomněli na Velkou cenu Československa 1966, a to nejen kvůli nepříznivému počasí, ale především kvůli Miku Hailwoodovi. Ten zde v předešlém roce vyhrál třídu 500 ccm v sedle MV Agusty, ale následně přestoupil k japonské Hondě – a neudělal vůbec špatně. Do Brna přijížděl jako vedoucí jezdec mistrovství světa 250 a 350 ccm. Třídu 500 ccm jezdil pro Hondu Jim Redman, ale na GP Belgie si při pádu poranil ruku natolik, že nebyl schopen nastoupit do dalších závodů a jak se následně ukázalo, byl to konec jeho závodnické kariéry. Jeho pětistovku tedy „zdědil“ Hailwood a Brno bylo teprve jeho druhým startem za řidítky Hondy v nejsilnější kubatuře. Ale prvním závodem, v němž se Mike představil divákům, byly třistapadesátky. Po startu šel hned do vedení a nestačil mu ani jeho největší konkurent Agostini, o ostatních už ani nemluvě. Na vítězného Hailwooda ztrácel Ago v cíli zhruba 15 vteřin, 3. Rosner a 4. náš Franta Šťastný už více jak pět minut, další už dostali kolo.
Zato následující závod 250 ccm byl v boji o vítězství mnohem vyrovnanější. Hlavními protagonisty byli tentokráte Hailwood se svým krajanem Philem Readem na Yamaze. Právě Read se dostal hned po startu do čela, Hailwood ho však stínoval v těsném závěsu a bylo otázkou, zda jen taktizuje, nebo jestli opravdu nedokáže Reada předjet. Tato bitva trvala celých osm kol, ale nakonec, v posledním okruhu, šel Mike před Reada a ten již nedokázal kontrovat. Hailwood tak měl již dvě vítězství v kapse, ale čekal ještě vrchol závodního dne - pětistovky. V nich stál proti Hailwoodovi především Ital Giacomo Agostini. S ostatní konkurencí se nedalo příliš počítat, ale tentokráte nebyl pro Mika vážnějším soupeřem ani sám Ago. Za trvalého deště to byla Hailwoodova „one man show“ a stylem start-cíl si dojel pro třetí vítězství dne, když druhý v cíli Agostini zaostal o více než jednu a čtvrt minuty. Přesto i s touto na něho dost nevídanou ztrátou byl s Hailwoodem jediným s plným počtem ujetých kol.
Při vyhlašování vítězů se na Hailwoodovu počest hrála již potřetí za sebou „God save the Queen“, ale ten se vyhlášení vítězů nezúčastnil. Po skončení závodního programu se do prostoru stupňů vítězů nahrnula spousta diváků, kteří chtěli zblízka spatřit největšího hrdinu dne. Čekalo se dlouho, nikdo pořádně nevěděl co se děje, ale Mike prostě nepřišel. Až později se řediteli závodu a činovníkům FIM omluvil, že po absolvování třech náročných závodů byl natolik unaven, že nebyl schopen absolvovat závěrečný ceremoniál a přidružené „davové šílenství“. Omluva byla akceptována, přesto se FIM později zabývala otázkou maximálního počtu startů na jedné Grand Prix.
V roce 1967 slavila Tourist Trophy 60. výročí a „Daimond jubileum TT“ je vzpomínána především jako obrovský souboj mezi dvěma nejlepšími jezdci té doby, Giacomem Agostinim a Mike Hailwoodem. Zejména závod Senior je označován jako jeden z „nej“ v celé historii TT. Nakonec vyzněl ve prospěch Hailwooda, ale ještě předtím dokázal Mike vyhrát třídy 250 a 350 ccm. Vítězství v Lightweight 250 bylo již jeho desátým triumfem na TT. Co do počtu vítězství se tak srovnal se Stanley Woodsem, který na hlavní tribuně celý závod nadšeně sledoval a byl také Mikovým prvním gratulantem. Již podle tréninkových časů byl Hailwood považován za největšího favorita kategorie Junior 350 ccm. Tuto pozici potvrdil dokonale a s velkým náskokem před Agostinim si suveréně dojel pro další vítězství. Právě Ago ale chystal velkou odvetu v závodě Senior 500 ccm. V den závodu slavil shodou okolností své 25. narozeniny a není nutno nijak spekulovat nad tím, jaký dárek by ho potěšil ze všech nejvíce.
Na své pětistovce MV Agusta se proti Hailwoodovi cítil rozhodně silnější než s třistapadesátkou, a tak si dělal zcela oprávněné naděje na vítězství. Měl však soupeře z nejtěžších. Fenomenální Hailwood byl ve skvělé formě a byl to bojovník, který prostě uměl vyhrávat. Z celého dlouhého pole 91 jezdců, kteří se seřadili na startu, se právě k těmto dvěma nejvíce upíraly oči všech přítomných v očekávání velkého dramatu. Hailwood startoval s číslem čtyři a za několik desítek vteřin se za ním na trať vydal i Agostini s devítkou. Hned od samého počátku to byl boj o každou vteřinu. Prvním kolem s průměrem rychlejším než loňský Hailwoodův rekord šel Ago s náskokem 11,8 vteřiny do čela. Hailwood byl ale ve druhém kole ještě rychlejší a zredukoval jeho náskok na 8,6 vteřiny. Doslova se tajil dech při pohledu, jak se pere se svou Hondou a smýká s ní v plné rychlosti v zatáčkách mezi zdmi a stromy. V půli závodu, kdy oba vedoucí soupeři zajeli do depa, ukrojit z Agova náskoku další dvě vteřiny. Hailwood měl ale potíže s uvolněným a prokluzujícím lankem plynové rukojeti. „Kladivo, dejte sem kladivo!“ křičel v depu na své mechaniky a sám lanko doslova přibil na své místo. Zastávka v depu se tak poněkud neplánovaně protáhla a na Agostiniho tím ztratil cca deset vteřin. Ago jel jak z partesu a po čtyřech kolech měl na Hailwooda najeto 11,6 vteřiny. Ovšem i Hailwoodova jízda byla neuvěřitelná a v pátém kole v Ramsey hairpin byl při porovnání časů s Agostinim o jednu vteřinu ve vedení. Pod tímto tlakem Ago zmobilizoval všechny své rezervy a v horské sekci trati na Bungalow vybojoval vedení o 2,5 vteřiny zpět na svou stranu. Ovšem záhy jeho naděje na vítězství pohasly. Na jeho MV Agustě se totiž přetrhl řetěz, a tak Giacomo jen pomalu sjížděl po trati dolů a do očí se mu tlačily slzy zklamání… Nadšení nad Mikovým triumfem neznalo mezí, ale sám Hailwood v sobě nezapřel velkého gentlemana a své vítězství hodnotil velmi věcně: „Měl jsem tentokráte štěstí a zřejmě bych nevyhrál, kdyby se na Giacomově motocyklu nepřetrhl řetěz“. Případná odveta se již nikdy neuskutečnila a tento závod byl jejich posledním vzájemným duelem na slavné Tourist Trophy.
Po TT se hned konala GP Holandska na dalším legendárním okruhu v Assenu, označována mnohdy jako Dutch TT. Od té originální se ale mimo jiné liší také tím, že se zde jezdí klasické závody s hromadným startem. Diváci si tak mohli souboj Hailwood vs. Agostini vychutnat v přímém souboji kolo na kolo. Ve finále však vždy tahal za delší konec provazu Mike Hailwood, který zde opět porazil Agostiniho jak ve třídě 350 ccm, tak i v pětistovkách. Především nejsilnější třída byla další demonstrací jedinečných jezdeckých kvalit obou protagonistů. Byl to boj o každý metr tratě a oba se mnohokrát vystřídali ve vedení. Ani jeden však nedokázal setřást svého soupeře, až teprve v závěru závodu se Mikovi podařio Aga „utrhnout“ a s náskokem pěti vteřin zvítězit. Při této spanilé jízdě oba nadělili třetímu v cíli celé kolo. A ještě pro úplnost: ve „dvěpade“ Mike celkem jasně porazil Billa Ivyho a Ralpha Bryanse.
Rok 1967 zakončil Mike Hailwood dvěma tituly mistra světa ve třídách 250 a 350 ccm a nescházelo mnoho a byl by dokonal další hattrick. Ve třídě 500 ccm byl totiž se stejným počtem započitatelných bodů nakonec klasifikován na druhém místě za Agostinim. Tehdy se do celkového hodnocení započítávalo šest nejlepších výsledků z deseti závodů a tento bodový součet byl u obou stejný, pro Agostiniho hovořil vyšší bodový zisk z ostatních závodů. Pro Hailwooda to byl úspěšný rok, ale ve světě motocyklových Grand Prix byl také jeho rokem posledním. Po sezóně totiž Honda ohlásila odchod ze scény mistrovství světa a Mike zůstal bez angažmá. V návaznosti na tuto skutečnost se začal postupně plně věnovat automobilovým závodům, ale k motocyklům se ještě v různé podobě vracel. Především jeho vítězný návrat na TT v roce 1978 byl famózní.
Hailwoodův život bohužel ukončila dopravní nehoda v březnu 1981. Ovšem jak všichni dobře víme: „Legends never die!“

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 20x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist