BMW R-71 versus M-72

Zakoupení originálního sidecaru pro předválečné BMW je oříšek. Nejčastěji nabízeným artiklem rádoby německého přívěsného vozíku je povětšinou ruská sajdkára, která má své kořeny u původního typu Steib TR-500. Avšak! Toto je značně zavádějící, protože Rusové při zakoupení motocyklu a licence typu R-71 rovněž obdrželi sidecar, a to vyrobený firmou Stoye, která však nebyla uváděna jako výrobce, ale byl jím „papírově“ koncern BMW. Tento záměr od firmy BMW zatím nebyl objasněn. Modelově se jednalo v podstatě o již zmíněný typ Steib. Paradoxem je, že se samozřejmě jednalo o civilní provedení cestovního vozíku, ale posléze došlo k vývoji a vznik unifikovaného přívěsného vozíku (EW-1) pro potřeby Wehrmachtu. Ten byl vyráběn s mírnými odlišnostmi firmami Steib, Stoye, Royal, a Carl Tabel a to především pro kompletaci s motocyklem BMW R-12. Z této varianty Rusové v podstatě „postavili“ svůj model. Ve skutečnosti se v předválečném Německu k těmto motocyklům řad R-51 až 71 většinou připojovaly „lehčí“ modely sidecarů, notoricky známým typem je „Zepelin“ od Steibu, hodně viděné jsou rovněž „kajaky“ od Stoye, pohříchu tento typ EW-1 se u těchto BMW (R-71, 61) vyskytuje spíše sporadicky. Je to logické vzhledem k přednostnímu využití pro armádní R-12.

Nahoře a dole: Originální sidecar BMW (Stoye).

Nicméně, porovnejme oba typy, a to jak německý EW1, tak jeho ruskou kopii, a rozklíčujme jejich snadnou identifikaci. Nejprve se zaměříme na rám. Hlavní rozdíl spočívá především v průměru trubek, který samotný rám tvoří. Německý rám je složen z trubek dvou různých průměrů vsazených do sebe, přičemž přední příčná trubka je slabšího průměru než zadní, dno lodě je logicky vylisováno na tento průměr. Pravá podélná trubka je složena ze dvou průměrů vsazených do sebe před závěsem kola. Oproti tomu „Rus“ je celý zhotoven z jednoho průměru, celkově masivnější a tudíž má i značně vyšší hmotnost.

Rám Carl Tabel, verze EW 1, základní rám je v podstatě shodný pro typy Stoye, Steib, Royal. Dole: Detail odpružení pomocí per tvaru obráceného „C“ systém Royal a C. Tabel, také si povšimněte držáku na rezervní kolo, které se od ruského provedení (níže) odlišuje.

Teď k odpružení – německý model od firmy Royal a Carl Tabel používaly pera tvaru obráceného C. Tento systém Rusové nikdy nevyráběli, takže v tomto případě máte jistotu originálu. Naproti tomu firma Steib a Stoye používá klasická listová pera shodná s ruským provedením, rozdíl je ovšem v odpružení pomocí torzní tyče, kdy je odpružen navíc ještě závěs kola. Obecně jsou známa dvě provedení ruských sidecarů; „s rámem kolem kola“, to je bez torzky (kolo je „natvrdo“) a druhý typ je s torzní tyčí, který sice koncepčně vychází z německého modelu, ale pozdější varianty.
Rovněž je rozdíl v uchycení blatníku. Německé modely jsou v přední části uchyceny pomocí třmenu, na ruské sajdě je navařen držák. Němec nemá trojúhelník sloužící jako „stupátko“ při nastupování, ten je standardně použit až u modelu BW-43 (EW-2), což je pozdější varianta sidecaru pro „Saharu“. Také zpracování se (stejně jako u motocyklu) liší, především opět na svárech je to dost markantní rozdíl. Loď rovněž doznala určitých změn. Nejviditelnějším znakem je prolis v zadní kufrové části (Němec ho vůbec nemá), také rádius u německého modelu má při pohledu z profilu viditelně ostřejší sklon. Pak již zmíněný rozdíl v průměru tunelu pro příčnou přední trubku. V oblasti opěrky jsem naměřil rozdíl šíře 1 cm ve prospěch větší šíře u německého typu.
Vlevo: Zadní část německého sidecaru EW-1. Vpravo: Foto ruského sidecaru - dobře patrný rozdíl v prolisu a zaoblení. Dole: Foto zámku u německého sidecaru EW-1.

Konečně posledním rozdílem, který bych chtěl zmínit, je klika pro otevření kufru (pozdější ruské variace K-750, MV-750 dokonce kufr postrádají úplně a do zavazadlového prostoru je přístup přes odklopení opěrky!). Klika má jiný tvar, ale především je u německých typů vybavena středovým zámkem procházejícím skrz osu kliky do zavazadlového prostoru. Velká část původních sidecarů nepřežila do dnešních dní, a tak logicky stoupá zájem i cena o původní originál. Na různých srazech i v zahraničí je proto naprosto běžně vidět spojení původního BMW či Zündappu s ruským poválečným sidecarem.

Postřeh na závěr:
Poslední mou vlastní zkušeností byla nabídka originálního sidecaru k BMW či jinému něm. stroji, který byl údajně zakoupen v Německu před cca 5 lety. Jednalo se údajně o 100% originál, který se však po 2 min. telefonickém rozhovoru změnil na tutového Rusa. Pán byl v šoku, protože cena jím zaplacená byla 35.000,- Kč. U pravého kousku bych tuto cenu akceptoval, při zaručení slušného stavu a především po logické osobní prohlídce, na kterou však již pro můj nezájem nedošlo. Opět se tedy vyplatí důkladně se přesvědčit, co vlastně kupuji. Není to za hubičku a následek může být velice překvapivý. Na závěr bych jen konstatoval, že je pořád spousta lidí, kteří bez jakýchkoliv vědomostí a informací neváhají zakoupit „veterána“ za nemalé finanční náklady a pak je to kruté procitnutí (např. u testací při logické snaze dostat ho „na papíry“), když zjistí, že realita je na hony vzdálená původní představě a ten slušný a ochotný solidní prodejce je pěkně doběhl, napakoval se a sbohem šáteček.