Yamaha YBR250

Text: Lukáš Růžička | Foto: TZ , Lukáš Růžička | Zveřejněno: 17.12.2007 | Zobrazeno: 67 919x

Yamaha YBR250 je v letošním roce na trhu novinkou, avšak koncepčně úzce navazuje na již dříve představenou YBR125, kterou jsme testovali před rokem. Od základu se jedná o střídmě navržený motocykl klasických tvarů, který zaujme především nízkou hmotností a snadnou ovladatelností. Tento čtvrtlitr je na trhu díky svým parametrům určen především jako pracant na každodenní užívání. YBR tak najde místo hlavně na silnicích s hustou dopravou a v městské aglomeraci, kde své zařazení obhájí zmiňovanou ovládatelností, nízkými provozními náklady a v neposlední řadě např. většími koly oproti obdobně zaměřeným skútrům. Na trhu však bude díky své přívětivosti jistě zajímavou volbou i pro začínající jezdce a motoškoly, které osloví svým dospělým vzhledem, cenou a v neposlední řadě slušným potenciálem pro kratší vyjížďky.

Kapitoly článku

Vývoj a design

Yamaha YBR250 v sobě nezapře původ v již dříve představené 125, avšak výrobce posunul stroj, jak se sluší na tento objem, přeci jen o trochu dále. Najdeme zde tak vstřikování, digitální ukazatel paliva, olejový chladič, jiný rám a další méně či více důležité detaily, které dělají tento stroj jednoduše dospělejší. Motocykl je vyráběn na jihoamerickém kontinentu, konkrétně v Brazílii. Yamaha má takovýchto výrobních podniků po světě více (ostatně jako další globální hráči) a důvody jsou jistě všem dobře známé - výrobní náklady, levná pracovní síla a v neposlední řadě domácí trh. To však neznamená, že by mělo utrpět kvalita. Vše je pečlivě sledováno a v politice výrobce stroje vystupují pod koncernovou značkou, která nepřipouští žádné rozdíly, a na globálním trhu vystupují naprosto jednotně.

Vzhledově působí stroj klasickým střihem bez výraznějších úletů a drží se spíše hodnot a tradic strojů prověřených léty v tomto segmentu. Poznávacím znamením je tak typická kulatá svítilna doplněná o dva přístroje analogového vzhledu. V duchu nové doby a oproti 125 zde nalezneme uprostřed umístěné kontrolky s malým LCD panelem (125 má klasický ukazatel paliva ručkou), který nám dá znát především stav paliva a další povinné parametry jako čas, tacho a denní počítadlo km. Vše působí vcelku přehledně a uceleně bez zbytečných příkras odvádějících pozornost, což lze jen přivítat s ohledem na to, pro koho je stroj primárně určen.

Usazení jezdce je za širšími řidítky vzpřímenější a celkově evokuje spíše cestovanější vlnu emocí, která je u tohoto objemu a stylu jak se zdá nejrozumnější volbou. Zbytek stroje vzhledově rozhodně nezaostává za dnešními trendy. Lehce vybraná 19litrová nádrž, ladné křivky podsedlovky, která přechází ve spodní části na esteticky shodný montovaný odlitek se stupačkami spolujezdce, to jsou základní rysy klasického naháče. Přední střídmější blinkry vzadu doplňuje sdružená svítilna po vzoru výrazně mohutnějších cestovních soukmenovců stejného výrobce.

Vše je až překvapivě dobře sladěno a kromě požadované funkčnosti to vypadá i docela k světu. Lehkým šrámem na kráse je podle mého názoru jen zadní nosič, který vypadá poněkud lacině, nicméně v příplatkové verzi lze obdržet tzv. verzi “grill“. Ta u mě osobně dostává body za mřížování, do kterého lze připevnit takřka cokoliv, což často o vzhledově efektnějších hliníkových odlitcích u některých strojů ve vyšší třídě s jistotou říct nelze.

Jako volbu rozumu lze chápat u tohoto stroje paprsková kola, která z hlediska určení, parametrů stroje, údržby a ceny jsou u tohoto objemu jasnou volbou. Navíc tvarem a kombinací se zbytkem stroje pěkně ladí, zvláště potom u námi testovaného černého provedení. Lehkou výtku snad lze mít jen k sedlu, které nám přišlo v některých okamžicích možná až příliš tuhé a při delší cestě to vyžadovalo občasnou zastávku na protažení.

Osobně mě potěšil vcelku slušný podsedlový prostor a více než snadný přístup k baterii, který mě zaujal už jen díky občasným peripetiím u mé “italky“ a v poslední době i u mnou opatrované ZR-7, kde je potřeba dokonce nadzvednout nádrž a vymontovat část sání. Za poněkud střídmější lze považovat i koncovku výfuku, která si i přes veškeré plnění emisních norem zachovává vcelku rozumnou velikost a na jednoválec přijatelně jadrný zvuk.

I když se jedná spíše o motocykl pro jednoho, lze samozřejmě nabrat bez větších ztrát na komfortu i spolujezdce, nicméně bude třeba trochu nastavit zadní odpružení, abyste nešli na dorazy. Koncovka výfuku je pro tuto eventualitu rozumně doplněna krycím plechem proti napálení podrážek spolujezdce. Když už jsme u každodenního používání a jízdě ve dvou, je třeba se připravit na kompletně vyjímatelné víčko nádrže, či zadní brzdu v podobě klasického bubnu, který speciálně při větší zátěži vyžaduje razantnější došlápnutí. Při hmotnosti 138 kg, ceně za kterou je stroj k dispozici, a zpravidla jízdě sólo to lze však s nadhledem přehlédnout. Z barevných provedení je kromě testované půlnoční černé v nabídce ještě velice líbivá lávově červená a standardní stříbrná.