Yamaha XT660Z Tenere vs XT1200Z Super Ténéré

Někdy se nestačím divit, jaké mašiny se ještě hlásí o členství v kategorii enduro. Je fakt, že slovo enduro má hodně široký záběr a mezi nejterénějším a nejcestovnějším endurem je zatraceně propastnej rozdíl. Nicméně se držím názoru, že každé endurko by mělo být především účelným nářadíčkem, než naleštěnou voňavkou a mělo by si alespoň trošku porozumět s terénem… Pak už je otázkou priorit, jestli bude stavěno především pro baštění tisícovek kilometrů s tisícovkou nejrůznějších povrchů či vyloženě pro ostré závodní lítání po extrémních tratích.Do prádýlka jsme si vzali velkou a malou Ténérku a vyzkoušeli, jestli mají s kategorií enduro co do činění po praktické stránce nebo pouze té teoretické, přesněji řečeno marketingové. Už první pohled na postávající Yamahy jasně vypovídá, která z dvojičky bude spíš polykačkou kilometrů, a která zase blátochtivou drsňačkou. Je tomu opravdu tak, nebo platí rčení, že zdání klame? Osobně bych očekával (ostatně asi jako většina z vás) od obou modelů především cestovní dovednosti. Od malé pak trošku toho bahnivého umu s přísunem adrenalinového opojení a od velké zase skvělé cestovní nasazení s tím, že na nezpevněných cestách nehodí flintu do žita a bude statečně bojovat.
První Ténérkou, kterou dostávám do prádýlka, je XT660Z. Už v úvodu článku jsem ji nazval „malou“, jenže ono to není až tak jednoznačné. Menší než XT1200Z Super Ténéré je, o tom žádná. Ovšem co se týče důležitých enduro faktorů, jako jsou světlá výška, zdvihy tlumičů nebo položení sedla nad zemí, jí dělá tou „větší“. Festovně to pociťuji ve chvíli, kdy poprvé přehazuju nohu přes sedlo. Malá Ténérka okamžitě hlásí, že se svou výškou řadí mezi vyšší stroje v kategorii. Nicméně existují ještě vzrostlejší kousky. Tak třeba takový Xchalange od BMW dostal sedlo od německých inženýrů ještě o tři a půl cenťáku výš. To není vůbec na škodu, protože díky výše položenému sedlu mám při jízdě na Yamaze skrz zapráskaný město perfektní přehled o dění kolem sebe. Když už je řeč o přehledu, je potřeba pochválit také pozici zrcátek, které svojí funkci plní na jedničku. Jelikož malé Ténérka netrpí bůhví jakými vibracemi, není problém „čeknout“ dění za zády i ve vyšších rychlostech. Za jízdy nemám větší problém s čitelností jednoduché a účelné přístrojovky, které dominuje analogový otáčkoměr a digitální multifunkční displej. Je fajn, že si na něm našel prostor veledůležitý ukazatel stavu oktanové šťávičky ve třiadvacetilitrové bandasce (mimochodem, stejným objemem nádrže disponuje i velká dvanáctka). Za zmínku určitě stojí hrazdička umístěná hned nad přístrojovou, jež počítá s připevněním navigace v zorném poli jezdce. V městském provozu se mi na XT660Z Ténéré jezdí hodně pohodlně. Kočičí hlavy a silnice v žalostném stavu slupne podvozek bez náznaku nervozity. Výkon motoru, jeho průběh a celkem rozumné odstupňování převodovky, se ukazuje při lítání po metropoli v tom pravém světle. Dokonce už samo o sobě nepříjemné popojíždění v kolonách v nízkých otáčkách není víc znepříjemňováno nervózním cukáním. Co se týče ovladatelnosti, malá Ténérka funguje velice dobře a s úsměvem na tváři se na jejím hřbetu proplétám ucpanými ulicemi. Po praktické stránce mě mrzí fakt, že jsem na mašině nenašel jediný místečko odkládací prostor. Bohužel pokud nebudete mít kufr, není šance někam strčit nezbytně nutný zámek na kotouč natož řetěz. Tím spíš, že žijeme v zemičce sakra rychlých ruček. O dalších „drobnostech“ jako jsou doklady, mobil čí klíče ani nemluvě. Na vyjížďku teda vyrážím s batohem na hrbu a upaluju si to směr Česká Lípa. Chvilku se poflakuju po dálnici. Musím přiznat, že ta není pro malou Ténérku tím pravým hřištěm. Popravdě, čekal jsem o něco lépe fungující poměrně vysoký větrný štítek. Aby se ještě dalo mluvit o pohodlném cestování, nesmí digitální displej zobrazovat vyšší číslici než 120. I navzdory krapet menšímu komfortu nechávám ručičku otáčkometru přilepenou na pětce a upaluju se zařazenou pětkou rychlostí 130 km/h. Zvědavost je však silnější než já, a tak na chviličku zatápím pod kotlem, abych zjistil, kam až malou Ténérku dostanu. Ve finále na mě displej tasí číslo jedna-sedm-dva… ovšem to už se v žádném případě nedá mluvit o pohodlí, takže radši zavírám plyn a nechávám vyniknout egu závodníka v natuněné fábce s rychlými pruhy na střeše. Na dálnici mi dochází, že vlastně necítím výraznější vibrace, jež jsou pro jednoválcové buchary dost typické. Opravdu se je podařilo japonským inženýrům slušně potlačit. Párkrát se taky přistihuji, že se snažím v pětistupňové převodovce mermomocí najít šestku. Světe div se, nenacházím. Je ale pravda, že by vůbec nebyla od věci, především pro delší výlety s delšími přejezdy dálničních úseků.
Dálnice se stává minulostí a valím po silničce s táhlými a fest rychlými zatáčkami. Tady se projevuje nižší výkon a poměrně krátké použitelné spektrum otáček. Mašina jede ve středních otáčkách moc pěkně, ale tím to taky končí, protože výkon někde kolem šesti a půl tisíc polevuje a než jeho snažení nadobro utíná pan omezovač, víc nenarůstá. Při cestování se spolujezdcem si to bude chtít každý předjížděcí manévr hodně dobře rozmyslet. Nicméně samotná ovladatelnost malé Ténérky je na zakroucených silničkách víc než dobrá. Suverénně se pokládá do utažených zatáček a s ledovým klidem projíždí ty rychlejší. Nikdy nemám sebemenší trable s rozvlněným podvozkem nebo jakýmkoliv nervóznějším projevem. Větších výtek nemám ani na adresu brzd. Snad by jen mohly mít o něco razantnější nástup. To by ale mohl být menší handicap v terénu. Tak se pojďme mrknout, jak to jde malé Ténérce tam!

Lehčí terén jako jsou šotolinové cesty, polňačky, ale i lesní cesty bez větších výmolů zvládá XT660Z Ténéré na pohodu. Jakmile se ale přitlačí na pilu a trošku začne tahat, přední vidle toho začíná mít plný kecky. Je totiž dost měkká a dostává se na dorazy při každé větší ďouře nebo dopadu po poletu vzduchem. Motor by zde potřeboval fungovat o chloupek déle a servírovat o nějakej ten koník ve špičce víc. Pak by se dalo jet déle bez řazení na vyšší rychlostní stupeň a díky tomu si užít radost ze zatáček prolítnutých dlouhým driftíkem ve stupačkách, který si pěkně řídíte plynem. Pokud mám být upřímný, tak musím přiznat, že jsem od malé Ténérky očekával více offroaďáckých dovedností. Přiměla mě k tomu její slušná světlá výška, vysoko položené sedlo a opravdu vychytané boční padací protektory z tvrdého plastu. Každopádně expediční lítání v běžném terénu zmákne malá Ténérka s prstem v nosu a její pilot si bude moct vychutnávat slušnou porcičku dobrodružství. Konec konců na ostřejší ride si ji nikdo pořizovat nebude, že? Spolehlivou společnicí bude při pohodovém výletování po klikatých silničkách za městem a dovolím si tvrdit, že právě tady navrtí většinu svých kilometrů. V klídku si střihne i několikadenní trípek, kdy se nebude lítat jenom po silničkách, ale o slovo se přihlásí i polňačky a šotolinové stezky. Určitě je fajn, že svému majiteli nedá košem ani při každodenním lítání po ucpaném velkoměstě a vyjde vstříc povinnostem všedního dne.Z malé Ténérky bezprostředně přesedám na velkou XTZ1200Z Super Ténéré. Premiéra za jejími hefty mě čeká na asfaltovém a později i šotolinovém okruhu v Sosnové. V jejím sedle se oproti malé Ténérce cítím skoro jako v křesle a okamžitě vnímám daleko mohutnější stavbu. Mým 174 centimetrům maximálně sedí nižší pozice ze dvou volitelných stupňů výšky sedla. Uspořádání přístrojovky je v zásadě u obou modelů stejné. U dvanáctky však digitální displej nabízí mnohem více informací, včetně signalizace jednoho ze dvou stupňů kontroly trakce či jejího úplného vypnutí. Pro tentokrát nechávám kontrolu trakce dělat svou „černou“ práci a vyrážím na trať. Řeknu vám, zátah řadového dvouválu je fakt řacha! Výkon mohutně nastupuje už od nejnižších otáček a lineárně pokračuje až do červenýho. Fakt se mi líbí festovní zátah doprovázený hlubokým, ale hodně utlumeným zvukovým projevem. Asfaltová část trati v Sosnové mi stoprocentně potvrzuje očekávání. Yamaha XT1200Z Super Ténéré je tu jako doma. Prvotní strach z mohutné stavby a vyšší hmotnosti je ta tam. Mašina působí hodně jistě a v zatáčkách nepřichází jedinej okamžik zaváhání. Jisté obavy jsem měl z hmotnosti 261 kilo, která se na papíře tváří poměrně dramaticky. Ve skutečnosti bych při lítání na okruhu hádal mnohem míň kilíček. Námitek nemám ani na parádně fungující brzdy se systémem ABS, který ovšem nemáte šanci „normální cestou“ vypnout. Každým okruhem se utvrzuju, že Super Ténérka je na asfaltě hodně silná a člověk je na ní schopnej lítat pěkně zostra. Řeknu vám, že se úplně vidím, jak jí překlápím z pravý do levý na silničkách alpských průsmyků!
O slovo se hlásí šotolinová část okruhu v Sosnové. Schválně, jestli si povede velká Ténérka stejně jistě jako na asfaltu. Na omrknutí offroadové pasáže radši nechávám v pohotovosti kontrolu trakce a neriskuju přetažený akcelerační drift a následný zvedání dvaapůlmetrákový potvory na kola. Nejspíš bych si pěkně foukl do trenek... Mašina je na nezpevněném povrchu poměrně stabilní a dobře si počíná i při jízdě ve stupačkách. Lehké rozpaky ve mně budí poněkud nervózní přední kolo svým driblingem. Po chvilce otrkávání dávám kontrole trakci pohov a setrvání v sedle mám ve vlastních rukou, přesněji řečeno té pravé na plynové rukojeti. V tu chvíli se stává ježdění na šotolinovém okruhu o kus zábavnější. Už samotný rozjezd nabral na dynamice a o průjezdu zatáček se zadním kolem v prokluzu nemluvě. Super Ténérka se nebrání ani odlepení obou kol od země a lehčímu poletu vzduchem. Člověk musí počítat s tendencí převažování na přední kolo. Před dopadem to chce trošku potáhnout za řidítka a přistávací manévr je v lati. Je pravda, že hmotnost se stává pro divočejší offroaďácké radovánky limitující, ale na druhou stranu jsem nečekal, že se dá se spíše cestovním endurem tak hezky vyblbnout.
A jak na hrbu Super Ténérky v běžném provozu? O tom už něco napovědělo lítání po asfaltovém okruhu v Sosnové a na běžných silnicích pak XT1200Z své vydařené asfaltové dovednosti jen potvrdilo. Profláklou silničku na Dubou až tak často nenavštěvuju, ale tentokrát jsem si jí nenechal ujít. Díky úžasnýmu zátahu řadového dvouválu a perfektním jízdním vlastnostem si maximálně užívám dobržďování před vinglíkama a nasledných mohotných akcelerací při výjezdu. Pohodlným se ukázalo i cestování po dálnici. Na šestku se dá v klídku poflakovak kilíčkem. Když to pak omrzí nebo je potřeba někoho rychle předjet, stačí vzít za heft a jste v mžiku tam, kde potřebujete být. Velký objem a mohutný krouťák se postarají o pružnou akceleraci bez nutnosti nasázení kvaltíku či dvou dolů. Na nejvyšší šestý rychlostní stupeň se dá letět ještě o 30 km/h rychleji než na malé Ténérce ve stejných otáčkách na pětku. Zrádná je pocitová rychlost oproti reálné, protože ve stošedesáti se zdá rychlost tak o 30-40 km/h nižší. Ochrana proti větru pomocí stavitelného štítku je v cajku a vzhledem k mé výšce vlastně musí být. Po delším cestování se mi překvapivě připomnělo rozbolavělé sedací ústrojí, což bych po prvním kontaktu s pohodlným sedlem rozhodně nečekal.
Když to tak vezmu kolem a kolem, obě motorky víceméně splnily očekávání. Procentuelně vyjádřeno, malá Ténérka tak ze sedmdesáti procent a velká z devětadevadesáti. Od malé jsem asi chtěl víc v terénu a na nezpevněných cestách. Taky klidně mohla dostat do vínku o špetku víc divokosti. Vysoko položené sedlo pak nebude nic pro menší motorkáře a stejně jako většina slečen si budou muset nechat zajít chuť. Při pohodových výletech v jednom se dá hezky pojezdit po zakroucených asfaltkách a sem tam si střihnout nějakou tu polňačku a zjistit, co je na jejím konci. Městské popojíždění je v sedle malé Ténérky prostě radostí. Člověk se hezky lecčím proplete a má zároveň perfektní výhled. Třiadvacetilitrová nádrž společně se spotřebou kolem šesti litrů zaručují slušnej dojezd. No a nakonec poměr cena a výkon dává Yamaze XT660Z Ténéré plusové body. Velká Ténérka mě opravdu chytla. Jede jak z praku a perfektně se ovládá. Prostě perfektně splňuje vše, co od ní člověk očekává. Tedy pohodlné cestování, obratnost a do jisté míry zvládnutí lehčího terénu. Je jasný, že tuhle mašinu si koupí motorkář s cestovatelským srdíčkem, který na ní pravděpodobně nebude dojíždět za povinnostmi všedního dne. Jednak by to nebylo v ucpaných ulicích úplně nejpohodlnější a pak by mašiny za téměř 400 000 Kč bylo celkem škoda. Závěrem musím konstatovat, že členství v kategorii enduro si obě zaslouží!