Yamaha VMAX ve víru velkoměsta

Text: Vláďa Novotný , Filip Tichý | Foto: Jiří Jevický | Video: Miroslav Večerník | Zveřejněno: 24.8.2009 | Zobrazeno: 31 755x

Kapitoly článku

Proč se vyhnout městu

Ulicím velkoměsta nacpanými auty až k prasknutí a kanály připomínajícími pasti na mamuta se nevyhnete, i kdyby jste se na hlavu stavěli. Je to prostě nutný zlo, který musíte v sedle mašiny překonat, abyste se později mohli oddávat radovánkám jedné stopy. Na světě však existují mašiny, které byly pro nástrahy velkoměsta zrozeny, potom ty, které si s nimi jakžtakž poradí, ale taky ty, co by se městské špičce měli radši vyhnout obloukem. Víc něž třímetrákový znovuzrozený VMax patří podle mého názoru právě do té posledně jmenované skupiny.

Je bez debat, že se jedná o velice vyjímečnou a hlavně díky kultovnímu předchůdci exkluzivní mašinu. Megalomanství je patrné už na první pohled, což dokazuje téměř sedmnáctistovkový véčkový čtyřválec, zadní dvoustovkový balón či čtyři kuželovité laufy. Nastává chvíle pravdy a v ruce svírám klíček ve speciálním plastovém pouzdérku, jehož praktické stránce nemůžu tak nějak přijít na chuť. Když vkládám „šém“ do spínačky a golema oživuji, musím hledat místo, kam zbylé pouzdro šoupnu. Tím se trochu připravuji o uvítací ceremoniál probíhající na displeji nad nádrží. Vše však vynahrazuje hluboký sound véčkového čtyřválu, který už při otáčkách na neutrál řádně vzbuzuje respekt. Hned při první manipulaci na místě zjišťuji, že to s tímto drobečkem nebude ve městě žádná legrace. Tři metráky jsou tři metráky a s mými pětašedesáti kily se mám na co těšit.

Trošku jsem se obával, že Maxík bude brutální vztekloun již od nejnižších otáček. K milému překvápku je tomu právě naopak a do pěti tisíc otáček ho musím nazvat panem kliďasem. Díky tomu se dají ulice probublat pěkně na pohodičku. Jakmile ale ručičku otáčkoměru přivítá pětka a další následující číslíčka, začnou se dít věci…maxík akceleruje jako raketa a zvuk sedmnáctistovkového véčka má na svědomí „husinu“ po celém těle. Takových chvil ale ve městě nebude příliš. Většinou si zátah vychutnáte jen při odpichu na semaforech a pak se rychle vrátíte „na zem“ a budete okupovat spíš nižší pole otáčkoměru.

S ovladatelností v nízkých rychlostech je to o něco horší. Musím přiznat, že mě docela nemile překvapilo, jakou silou je nutné se poprat s řidítkama. Právě díky tomu můžete klidně zapomenout na mrštné proplétáni se ucpanými ulicemi města. A brzdy? Na dva zubaté kotouče o průměru 320mm a šestipístkové třmeny je tenhle třistakilovej drobeček poměrně velké sousto, takže si budete muset zvyknout na používání zadní brzdy o něco víc, než jste zvyklí. Brzdný efekt za asistence silnějšího stisku páčky přední brzdy je pak tak akorát a nenechá vás ve štychu.

Zkrátka, rušné ulice velkoměst nejsou v sedle Maxíka tím pravým ořechovým. Ovšem to se dá mašiny jako je tato předpokládat a určitě bych to neviděl jako nic extra dramatického, protože VMax se zrodil pro úplně jiné hřiště. Ptáte pro na které? Tak o tom vám v září leccos napoví dojmy kluků z redakce, co se v sedle VMaxu vyřádili venku za městem a na letišti za bílého dne.