Yamaha MT-03: klame tělem

Řada MT je v současné době jedním z klíčových prvků výrobního programu Yamahy, který po hubených letech finanční krize pomohl značku vrátit do hry. Čítá celkem pět základních modelů v kubaturách od 125 ccm až po litr, postavený na základu ikonické R1. Ta dvě písmena jsme ale znali už dřív - šílenost jménem MT-01 přišla na svět v roce 2004, a jmenovec dnešního testovaného modelu jí následoval o čtyři léta později. Druhá generace modelu MT-03, která má se svým předkem kromě názvu pramálo společného, se na našem trhu příliš dlouho neohřála, což je podle nás škoda. Její základ vychází ze sportovního modelu R3, od kterého se liší prakticky jenom tvarem a umístěním řídítek, a absencí plastových kapotáží. Motor i podvozek jsou stejné jako u motorky, s níž si kolega Prochy užil při testu spoustu legrace, a to zní víc než slibně.

Přesto působí novodobá Yamaha MT-03 na potkání hodně dospělým dojmem, a pohled do tabulky technických údajů to jenom potvrzuje. Mám teď na mysli její pohotovostní hmotnost, která činí solidních 168 kg. Na druhou stranu, tenhle údaj není v kategorii třístovek nijak neobvyklý, a stejně váží například konkurenční Kawasaki Z300. Rozměry a hmotností se tady blížíme víc střední kubatuře, což je dobrá zpráva hlavně pro ty, co měří víc než metr osmdesát. I s takovou figurou se dá na motorku snadno poskládat, a vysoká řídítka dávají hned od první chvíle pocit pohodlně narovnaných zad, ale také dokonalého přehledu o dění v okolním provozu. A to uvítají nejen začátečníci.

Co už možná potěší některé náctileté kupce méně, je vyšší cenová skupina, do které MT-03 spadá. Za bezmála 135 tisíc korun (k mání jsou pořád ještě nové kusy ze skladových zásob) ale Yamaha nabízí odpovídající kvalitu zpracování a moderní design i techniku. Na celé motorce nenajdete jediný odfláknutý detail, a nijak se nešetřilo ani na použitých komponentech. Nejslabším článkem se tak jeví příprava pro převoz spolujezdce, ke kterému příliš neláká ani malé vyvýšené zadní sedlo, ani boční držadla nepříliš bytelné konstrukce. S častým cestováním ve dvou se tady prostě moc nepočítá, což je vzhledem ke kubatuře a určení motorky vcelku pochopitelné. Ostatně, ani přední část sedla nepatří k těm nejpohodlnějším na trhu.

Náročné oko naopak potěší pohled na přístrojovku, složenou z analogového otáčkoměru a dvou displejů. V digitální podobě se tu přehledně zobrazuje rychlost jízdy, množství paliva v nádrži, aktuální čas, zařazený převodový stupeň, ujeté kilometry či aktuální nebo průměrná spotřeba paliva - tedy veškeré podstatné informace. Bonusem navíc je kontrolka upozorňující na vhodný moment k zařazení vyššího kvaltu, za drobný nedostatek pak lze považovat malá tlačítka pro přepínání a nulování tripu. K ovladačům na řídítkách není co dodat, tady se Yamaha držela osvědčené klasiky, a všechno je přesně na svém místě. Pochvalu si zaslouží nástavce zrcátek, díky kterým je dozadu vidět bez zbytečné gymnastiky. Široký úchop dává motorce snadnou manévrovatelnost, a s podporou úzké zadní gumy pomáhá sklápění do zatáčky, což je pro očekávané zážitky z jízdy základní předpoklad číslo jedna.

Stejně důležitý podíl na faktoru zábavy má motor. Dvouválec o výkonu 42 koní ukáže svoje sportovní srdce až v poslední třetině otáček, ale ani pod zlomovými sedmi tisíci to není úplný lenoch. Nechá si líbit klidné městské tempo, ovšem žádný masivní zátah odspodu nečekejte. Na plyn ale reaguje citlivě, bez cukání a díky měkké páčce spojky je každý odjezd ze semaforu hračkou. Točivému charakteru dvouválce odpovídají kratší rychlosti v šestistupňové převodovce, kterou je při svižnější jízdě třeba používat často a v hojné míře. Řazení o tři kvalty dolů a zas nahoru není žádnou výjimečnou událostí, zvlášť když při předjíždění nebo v zatáčkách menšího poloměru. Právě tohle je jedna z věcí, které dělají jízdu na téhle malorážce tak zábavnou. Plyn vytočený věčně nadoraz ve vás probudí pocit závodníka, který má celý potenciál motoru naprosto pod kontrolou. A je jedno, jestli chodíte na střední nebo máte za sebou půlku produktivního věku.

Sportovním ambicím se příliš nebrání ani podvozek. Přední 41mm vidlice je příjemně tuhá, a ve většině myslitelných situací si vystačíte s jejím pevným továrním nastavením. Urostlejší kolegové si stěžovali na potápění předku při brzdění, ale s mými sedmdesáti kilogramy si tlumiče poradily mnohem lépe. Poměrně dlouhá zadní kyvka dává motorce stabilitu ve vyšších rychlostech (naměřená maximálka má hodnotu 165 km/h), a podvozek dobře zvládá jak filtrování nerovností, tak držení zvolené stopy. Hlavní devizou třístovky je ale její snadná ovladatelnost. V zatáčkách byste jí rozhodně nehádali 168 kilo, jak je obratná a hravá. Centralizace hmoty v tomto případě není jen prázdná fráze, a dobře zvolená poloha těžiště dělá s váhou doslova divy. Dostatečně dimenzovaný je i brzdový systém, opatřený standardně ABS. Přední kotoučovka o průměru 298mm má na začátečnickou motorku příjemně čitelný nástup a solidní účinek, a chybí jí snad jen nastavitelná páčka. Ani menší zadní kotouč tu není vyloženě do počtu, i když ABS se po sešlápnutí pedálu hlásí častěji.

Jak tedy zní odpověď na otázku z úvodu? Yamaha MT-03 jednoznačně není pouhou cvičnou motorkou pro studenta. Umím si představit, že může stát i v tátově garáži vedle silnějšího stroje a sloužit jako druhá motorka na cesty do práce a občasné skotačení v oblíbených zatáčkách. Zábavy umí nabídnout dost, ale podle všeho je určená spíš lehčím jezdcům, kteří nemají příliš velké nároky na celodenní pohodlí v sedle. Z ekonomického pohledu bude určitě hrát roli spotřeba kolem čtyř litrů, levnější servis i spotřební materiál, ale také pořizovací cena.

Informace o redaktorovi

Petr Poduška (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 186 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE