Test: Suzuki SV 650

Velké popularitě se těšila hlavně první generace, která se začala prodávat v roce 1999, a byla volným pokračováním ságy jménem TL1000S. Kombinace 90° vidlicového dvouválce a kompaktního, obratného šasi byla tehdy k mání ve dvou podobách; jako klasický naháč s kulatým světlem, nebo se sportovní polokapotou, dvěma světlomety a nižšími řídítky (SV650 S). Svoje četné příznivce si našly obě verze, což se nedá říct například o podobně oblíbené konkurenční Hondě Hornet, která slavila mnohem větší úspěchy v provedení bez kapot, zatímco její polokapotovaná verze S zůstávala stát na prodejnách skoro bez povšimnutí. Suzuki tuhle rošádu zvládla daleko lépe hlavně po designové stránce, přičemž ani základní model ani eSková verze SV650 se za svůj vzhled nemusí stydět ani po sedmnácti letech.

Ale zpátky k začátkům. Na přelomu tisíciletí nemohl žádný větší výrobce existovat bez naháče střední kubatury, protože právě tímto směrem se přesouvala pozornost velké části motocyklové populace. Nové SV650/S sice nepatřily ve své třídě k nejvýkonnějším, ale díky svěmu zábavnému naturelu, univerzálnímu využití a v neposlední řadě i příznivé cenovce šly doslova na dračku. Suzuki se trefila do vkusu jezdcům všech věkových skupin, různě velkých postav, klukům i holkám. Za jednou z hlavních deviz SV se dodnes považuje to, že kromě delšího cestování (a speciálně ve dvou) se skvěle hodí pro každou příležitost - od každodenních cest do práce až po sportovní polety v zatáčkách. Občasné stížnosti majitelů padaly jenom na adresu příliš měkké přední vidlice, ale to zjevně nebyl nepřekonatelný problém.

S rokem 2003 vstupuje na scénu druhá generace s vylepšeným podvozkem, hliníkovým rámem, vstřikováním paliva a vyšším výkonem. V nabídce zůstávají obě verze, pochopitelně s modernějším designem, přičemž kapotované esko nabídlo ve srovnání s předchozí generací pohodlnější posez a upravenou geometrii. V téhle podobě se s pár drobnými úpravami esvéčko vyrábělo do roku 2008, kdy jej nahradil zmíněný Gladius. Ten se sice technicky od SV650 zásadně neliší, ale jeho popularitu mu může jen tiše závidět. Obecně se má za to, že hlavním důvodem, proč o Gladius nebyl zdaleka takový zájem jako o SV, je nepříliš povedený design - a mě nezbývá než souhlasit, že s oblými křivkami to tehdy někdo trochu přehnal. 

Třetí generace, která má vrátit model SV650 zpátky do hry, sice nemá vzhledově od Gladiuse zas tak daleko, ale už na první pohled vypadá podstatně líp. Ostré hrany byste tu také hledali marně, ovšem styl klasického naháče s kulatým světlem se prostě neokouká nikdy. V některých detailech, jako jsou například blinkry, mohli designéři trochu přiostřit, ale to jsou opravdu jenom drobnosti, které pohlednému celku nijak neškodí. Trošku mi tu chybí designová návaznost na předchozí model (vzpomínáte na to typické zadní světlo?), i když po tak dlouhé pauze je možná lepší začít na čistém listu papíru.

Suzuki zatím zůstala u jedné, nekapotované verze esvéčka, a  jestli chystá model s polokapotáží se teprve uvidí. Kompletně digitální přístrojovka se tak schovává jenom za symbolickým štítkem, který jezdci poskytne spíš psychickou ochranu před větrem a deštěm. Právě deštivého počasí jsem si během testu užil dosyta, a k tomu navrch jednu cestu po D1 do Brna a zpátky, a nebudu předstírat, že by mi kus plexi vepředu neudělal radost. Co však potěší hlavně jezdce menších postav, jsou kompaktní rozměry a úzká stavba v oblasti sedla. Tohle má Suzuki dobře vymyšlené, protože na nové SV se celkem pohodlně vejde biker s výškou přes 180 cm, a stejně tak ho může snadno řídit o dvacet čísel menší motorkář(ka). Snadné ovládání - i na místě - kromě toho slibuje také pohotovostní hmotnost 197 kg, a obratnost v zatáčkách zas rozvor 1 470 mm. 

Motor není se 72 koníky žádný slaboch - přímé srovnání snese například s konkurenčními dvouválci Kawasaki ER-6 nebo Yamaha MT-07. Suzuki s novým esvéčkem chtěla zjevně udělat radost hlavně začínajícím motorkářům, a místo všelijakých elektronických funkcí přidala jednu praktickou vychytávku. Jmenuje se Low RPM Assist a pomáhá při rozjíždění. Ne že by za vás řadila jedničku nebo opatrně pouštěla spojku - to musíte udělat sami - ale ohlídá, že motor při rozjezdu nezhasne ani když vaše práce se spojkou není zrovna hodinářská. Systém se aktivuje také při pomalé jízdě, například v kolonách. 

Jakmile se však naskytne možnost trochu zrychlit, dvouválec jde velmi ochotně do otáček, a neúnavně tahá, dokud ho omezovač nezastaví. Jasně, můžete nechat digitální otáčkoměr olizovat čtyřku a přitom se kochat krajinou, ale v jeho druhé polovině pořád dřímá potenciál sportovního svezení. I když dvouvál podržíte pod krkem, neotravuje nadbytečným množstvím vibrací, a před zatáčkou často stačí ubrat plyn, aniž byste museli sahat po brzdě. Motor je zkrátka pořád nejsilnější stránkou esvéčka, stejně jako tomu bylo u předchozích generací.

Na podvozku se v téhle cenové kategorii většinou šetří, a Suzuki není žádnou výjimkou. Přední klasická vidlice nemá žádnou možnost nastavení, a nedá se zdaleka označit za ideál, ale v rámci rozpočtových možností funguje docela slušně. Největší problém jí dělají hlubší nerovnosti, které nestíhá dokonale zpracovat, ale při přenesení váhy na přední kolo se nijak citelně nepotápí, a také v oblouku vede kolo s jistotou a přesností. Zadní centrální tlumič na ocelové kyvce nabízí alespoň možnost sedmistupňového nastavení předpětí pružiny, takže si jej můžete přizpůsobit vlastní váze, případně hmotnosti spolujezdce. Tady ale musím upozornit, že kompaktní rozměry SV nejsou pro jízdu ve dvou zrovna stvořené.

Ani delší trasy nejsou tím pravým důvodem, proč byste si měli vybrat tuhle Suzuki. Ochrana před větrem je prakticky nulová, vysoko umístěné stupačky v kombinaci s dost nízkým sedlem zalomí nohy - pokud měříte víc než 180 cm - do ostrého úhlu, a batožinu naložíte maximálně na zadní sedačku nebo do tankvaku. SV se skvěle hodí na všechny možné druhy motorkaření od ježdění do práce po dovádění v zatáčkách, ale cestovní komfort je jeho slabším místem. Turistický je pouze dojezd; sedmnáctilitrová nádrž vydrží při předpisovém tempu nejméně na 300 km, což je o dost větší porce, než jaká se dá pohodlně strávit v měkkém a úzkém sedle.

Suzuki SV650 ABS bych v první řadě doporučil všem, kdo vybírají svou první velkou motorku. Díky malým rozměrům a nízké hmotnosti se velmi snadno ovládá, a to jak v nízkých rychlostech nebo při manipulaci na místě, tak při svižnějším tempu v zatáčkách. Brzdy mají silný stisk, ale pozvolnější nástup, takže nevyžadují nijak extra citlivé zacházení - a navíc hodně pomáhá brzdný účinek dvouválce, a v záloze ještě hlídkuje ABS.

Nervy při rozjezdech zklidní asistenční systém Low RPM Assist, a než se začátečník trochu otrká, vystačí si s první půlkou otáčkového spektra, kde je motor klidný jako beránek. Zároveň ale nehrozí, že by vás za půl roku omrzel - nad šesti tisíci otáček je jako vyměněný, a pobaví i ostříleného mazáka.  

Informace o redaktorovi

Petr Poduška (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 186 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE