Sachs DirtyDevil 125

K prvnímu testu pitbajků na Motorkářích jsme zvolili dva stopětadvacítkové stroje s ďábelským názvem DirtyDevil. A protože nás zajímalo, zda pitbajky jsou obecně jen hračky, nebo zda se s nimi dá taky seriózně jezdit, naplánovali jsme jim pořádnou zatěžkávací zkoušku - téměř 500 km v teplotách lehce pod nulou, z toho část na sněhu a ledu!

Sachs DirtyDevil 125

Kapitoly článku

Díky půjčovně motocyklů Motorent jsme získali dvě stopětadvacítky obuté do drapáků. Sice jsme chvíli váhali, zda si na jednu nemáme nechat dát motardové silniční pneu, které mají v půjčovně také připravené, ale přívaly sněhu hovořily jasně. Už před začátkem testu se projevila první výhoda malých pitbajků. Nemuseli jsme řešit dopravu redakčních jezdců do Říčan, oba stroje se totiž vejdou do většího kombíku a testík tak mohl naostro začít až před redakcí na Vrbovce. Jak už jste možná četli v této reportáži, oba Sachsy DirtyDevil 125 jsme vytáhli na výlet na Elefanty, což bylo téměř 500 km v drsných zimních podmínkách zpestřených ježděním po horách
V pátek ráno jsme tedy před redakci vytáhli dvě miniaturní crossky a hned začali obdivovat především zajímavě řešené uchycení zadního tlumiče bez přepákování. Zbytek stroje je v zásadě ve všech aspektech zmenšený krosový motocykl, jedině řídítka, stupačky a přední reflektor mají normální dospěláckou velikost. Musím přiznat, že se svojí téměř dvoumetrovou postavou jsem měl hodně velké obavy, jak se na Sachse naskládám, když navíc budu mít na zádech velký bágl se spacákem a stanem. Proto jsem byl hodně překvapený - všechno bylo relativně v pohodě! Nohy se v pohodě umístily na stupačkách, kolena mi nijak zvlášť nezasahovala do pracovního prostoru řídítek, snad jen při maximálním rejdu jsme musel kolena trochu víc přitisknout k nádrži.
Ovladače nevybočují od motocyklového standardu, jen ovládání směrovek se vypíná vrácením palcem do neutrální polohy namísto stisknutí, ale nebyl s tím problém ani v silných zimních rukavicích. Chvíli trvalo, než jsme si zvykli na umístění spínací skříňky u pravého kolena a na páčku sytiče v motoru u levého kolena. Na to, jak malý stroj to je, byla i zrcátka vcelku slušně použitelná, i když to pokaždé chtělo při pohledu dozadu trochu uhnout loktem.
Snad jen digitální displej s rychloměrem doplněný základními kontrolkami mě trochu zklamal. Na displeji nebylo za jízdy nic moc vidět, navíc byl částečně schovaný za hrazdičkou řídítek. Ovšem tu hlavní a nejvyužívanější funkci, to jest zelenou kontrolku informující o zařazeném neutrálu, plnil vcelku dobře. Co se týče posazu, ještě před odjezdem jsme posoudili sedla jako příliš tvrdá. Na hodinovou projížďku by to asi bylo OK, ale na dvoudenní cestování jsme jeden stroj vybavili hi-tech nafukovacím polštářkem Airhawk a druhý naopak low-tech složenou dekou, která nám na Elefantech navíc dobře posloužila při stanování na sněhu.
Motor opatřený otevřeným KN filtrem a malým chladičem oleje si i v mrazech vždy nechal říci a naskočil hned na druhé našlápnutí startovací páky. Jen při startování zahřátého stroje po odjezdu u pumpy se občas startovací páka odvděčila menším nakopnutím, jinak jsme ale během celého testu nezaznamenali žádné potíže se spouštěním, natož abychom museli roztlačovat. Otevřený výfuk společně s KN filtrem dávají stroji ostrý řezavý zvuk, proto jsme na cestu dostali do batohu ještě tlumivky do výfuku, kdyby měli němečtí soudruzi na hranicích nějaké protesty. Čtyřtaktní jednoválcová vzduchem chlazená stopětadvacítka dává slušných 8,5 koníků (6,3 kW při 7500 ot/min) a docela dobře se sbírá odspodu. V provozu si vystačíte s trojkou a čtyřkou, nižší rychlosti využijete jen na rozjezd nebo v terénu. Je ovšem nutné si zvyknout na neobvyklou polohu neutrálu, který je úplně dole, jednička i další rychlosti se řadí výhradně nahoru, ale za chvíli to máte zažité. Na semaforech Sachsy nepatří k největším trhačům asfaltu a většina skútrů tohoto objemu by jim to asi nandala. Co se týče nejvyšší rychlosti, naše pitbajky dokázaly na tachometru vykouzlit i hodnoty přes 80, podle údajů z GPS ale maximálka během výletu byla 78 km/h. Při celé cestě si stroje řekly v průměru o 2,8 litrů na 100 km, což u mírně přetížených a na plno využívaných motocyklů vůbec není špatná spotřeba. Bohužel velikost nádrže těchto motocyklových kolibříků příliš nepodporuje podobné ztřeštěné nápady jako dálkové cesty, takže jsme tankovali zhruba každých 60 km.
Jízda na „pitu“ je docela zajímavý zážitek. Řízení je hodně živé a díky kratičkému rozvoru je třeba se na jízdu soustředit a pořádně držet řídítka. Ve vyšších rychlostech má pitbajk na drapácích tendenci trochu cestovat ze strany na stranu a pohled na klikatící se dvě pidimotorky před sebou Markovi na doprovodném Transalpu občas navozoval mořskou nemoc.
V zatáčkách na vymrzlé a mokré silnici a navíc na drapácích jsme se pochopitelně do žádných větších náklonů nepouštěli, přesto ale byly klikaté šumavské silničky na DirtyDevilech pěkným zážitkem. Při výletu do zasněženého terénu jsme pak ocenili nezdolný motor a prakticky neomezenou průjezdnost - co nevyjedete, to vytlačíte, a co nevytlačíte, to jednoduše vynesete. Jen na větších hrbech bylo znát, že nejde o závodní crossový speciál, ale je to civilní stroj. Odpružení si občas dostalo až na dorazy a na nějaké pokusy o skoky jsme raději rezignovali, to opravdu vyzkoušíme až v létě, kdy bychom také určitě rádi ochutnali tentýž stoj obutý do motardových kol se silničními pneu. Brzdy si všichni jezdci pochvalovali, předek má docela razantní nástup a tvářil se, že by mohl stačit i v létě na motardových kolech. Zadní brzda také docela dobře brala, jen se nám občas stalo, že jsme si při položení nohy na stupačku nechtěně přišlápli taky páčku brzdy.
Tři dny na dvou strojích Sachs DirtyDevil 125 s téměř 500 km v sedle byly úžasným zážitkem, který z běžného výletu těsně za hranice naší republiky udělal docela adrenalinový zážitek. Oba stroje se přitom více než osvědčily. Kromě svodů výfuku, které od prosolených silnic chytily menší rezavou patinu, a poblikávajících diod zadních světel, ve kterých v mrazu zkondenzovalo trochu vody, byla cesta naprosto bez problémů a kupodivu jsme ani nepřijeli tolik rozlámaní, jak jsme původně čekali. Jízda na pitbajku je něco úplně jiného než ovládání běžné motorky a každému tento zážitek můžu jedině doporučit. Třeba vás to nakonec chytne a nakonec zjistíte, že pokukujete po koupi závodního speciálu, se kterým byste vyrazili na crossové tratě, pozávodit si s podstatně menšími náklady i fyzickou náročností než u dospělé crossky.

Informace o redaktorovi

Filip Tichý - Výška testovacího jezdce: 195 cm

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 0.00
Známkováno: 0x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



Moto reklama
Objednat reklamu
TOPlist