journeyman_brezen




Moto Guzzi V11 Scura R

Řada V11 je beze sporu klasikou v podání Moto Guzzi, která svým retro stylem značně oživila ducha Guzzi koncem devadesátých let. Když byla řada V11 představena v roce 1999 v Mnichově, rázem vzbudila náležitý respekt a zájem široké veřejnosti. Uhlazenými kulatými tvary navázala na stroje z poloviny sedmdesátých let a oživila v mnohých vzpomínky na legendární závodní stroje typu V7 750. Testovaná V11 Scura R navazuje na tuto tradici technikou i emocemi v maximální míře. V tomto případě však šel výrobce ještě o trochu dále a není tedy divu, že její ďábelská uhrančivost je zde vystupňována opojným označením “limited edition“. Převedeno do řeči čísel konkrétně 40 ks.

Kapitoly článku

Vývoj a design:


V11 Scura R je stejně jako ostatní modely z řady V11 především o emocích než o okruhových vavřínech. Její aktuální limitovaná série vznikla v podstatě jako logické vyústění poptávky po klasickém modelu vyráběném v letech 2001-2002. Základem všeho dění je vzduchem chlazená dvouválcová technika, která je neodmyslitelným základem každého stroje této značky.


Scura R je vyvedena v komorní černé metalíze, která je zde vkusně zkombinovaná jen s několika sytě červenými částmi, které mají zřejmě evokovat opět vzpomínku na historický model V7, který disponoval červeným rámem. Proti ostatním modelům řady V11 se tedy barevně jedná spíše o komornější vyjádření a jednotlivé barevné přechody zde nepůsobí tak křiklavě. Možná, že i to je důvodem, proč černě vyvedený motor nepůsobí tak mohutně a celkově stroj vyzařuje jakoby vzdušnějším dojmem.


I přes toto zjištění však motocykl nepostrádá až temně tajuplný nádech, který je navíc v tomto případě podpořen řadou exkluzivních doplňků. Klasikou zůstává kulaté světlo s menší maskou a dvojicí kulatých budíků analogového vzhledu. Sedlo je pohodlné a funkční, jen si nejsem z praktického hlediska jistý s jeho červeným potahem, nicméně, co se vzhledu týče, vypadá to efektně. V případě jízdy se spolujezdcem je třeba před jízdou odšroubovat efektní krovku.





Jak je dle typicky zlatavé barvy a loga patrné, stroj je od základu vybaven odpružením značky Öhlins včetně tlumiče řízení, což posouvá zážitek z jízdy i přes váhu kolem 246 kg do velice zajímavých dimenzí. Ovládací prvky jsou lehce dostupné a jezdec sedící za rovnějšími řidítky v pohodlné vzpřímené poloze s nimi rozhodně nemá sebemenší problém. V základu rovněž nechybí brzdové komponenty od zn. Brembo (konkrétně Brembo Oro a hadice s kovovým opletením).


Jak již jsem nastínil výše, testovaný stroj byl vyšlechtěn řadou doplňkových komponent, které tak motocykl posunuly, co se exkluzivity a techniky týče, opět o krok dále. Předně na první pohled patrná dvojice kulatých sportovních koncovek výfuků byla nahrazena pod motor umístěnou jednou velkou koncovkou od Ghezzi-Briana. Rovněž originální černá kola vystřídaly odlehčené ráfky značky OZ racing. Jisté změny se udály i v řídící jednotce, kde byla klasika vyměněna za Power Commander a vše doplněno o přímé vzduchové filtry K&N. Na závěr byly namontovány sportovní stupačky + přepákování. Vyměněn byl i typický zadní kotouč za poněkud vykouslejší variantu. Výsledkem bylo dosažení vyššího výkonu a podstatně jadrnější zvuková kulisa.


Z doplňků bych měl výhradu pouze ke koncovce výfuku. Bohužel vzhledově pěkné umístění pod motor přineslo hned několik problémů. První se projevil již při jarním testovaní na okruhu, kde se za občasné přidření o vozovku koncovka odvděčila následným přetržením zadní brzdové hadice. Druhý problém se projevil až později při plnohodnotném redakčním testu, kdy došlo až na opravu. Jednalo se o to, že zhruba v půlce testu popraskal zanýtovaný kryt, který za normálních okolností překrývá katalyzátor. Ten bohužel vzhledem k úpravám musel ven a následné zanýtování víčkem od úpravce jednoduše nevydrželo a doslova se náporem plynů a vibrací rozsypalo. Výsledkem byl tak jadrný zvuk, že i vata v uších nepomáhala a 100 km vyjížďka se co do třeštění hlavy dala přirovnat snad jen k večírku strávenému u soundsystému na technoparty.


Ačkoliv hlasitějšímu projevu stroje se nebráním a z některých modelů HD jsem již byl na něco zvyklý, chtě nechtě jsme museli výfuk sundat a zkusit opravu - tohle bylo již příliš. Zanýtovali jsme odpovídající nerezové víčko a po následné testovací jízdě se vše jevilo v pořádku. Bohužel radost nám nevydržela dlouho. Zhruba po dalších 30 km tentokrát nevydržely nýty – asi byly moc slabé a vše bylo při starém. Zbytek testu a focení jsme pak strávili vzhledem k lidem radši v okolí letiště v Čáslavi, kde Scura bez problémů zapadla mezi rovněž náležitě burácející nebeské oře. Zde je třeba podotknout, že i mezi policisty se najdou chápaví motorkáři, a po našem hluko-odstavení a zhodnocení situace jsme byli i bez flastru propuštěni. Mám však pocit, že za to tentokrát mohla spíše Scura než má výřečnost.

Informace o redaktorovi

Lukáš Růžička (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 182 cm

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (1x):
Motokatalog.cz



TOPlist