KTM EXC 2014

Od mezinárodní prezentace utekl už nějaký ten pátek. Martin tenkrát ze Sardinie přivezl první dojmy a rozepsal se o všech podstatných změnách a inovacích. Proto se nyní vrhnu na jízdu a pokusím se přinést své bezprostřední pocity ve stupačkách oranžových endur pro rok 2014.

Po cestě na trať jsme s Gasem napnutí jak struny akustické Gibsonky. Jsme dost zvědaví, cože to na nás oranžoví přichystali. Večer se totiž něco šuškalo o trati s umělými enduro překážkami. Prý nás potrápí pneumatiky od traktoru, napříč položené klády ale i vysoké dřevěné lavice. Ostrá endura si prý maximálně užijeme v přilehlém lese… tam se budeme muset popasovat s prudkými výjezdy, sjezdy, průjezdem potoka a dalšími enduráckými libůstkami. Kromě toho se máme těšit na dvě přísné motokrosové lavice.

Už při vjezdu do enduro areálu v Kopernici nás do očí praští natažené „mlíko“ po louce, kde je opravdu úplně všechno, čím nás před usnutím strašili. Už teď je jasné, že to dneska nebude brnkačka a do těla dostaneme my i fungl nové čtrnáctkové kačeny. Na druhou stranu je fajn, že se toho KTM CEE nebojí a nechá nás své nářadí vyzkoušet v reálném enduro terénu.

Do první dvacetiminutovky vyrážím v sedle mé oblíbené dvoutaktní dvěstěpadesátky a doufám, že trať bude alespoň trošku „jetelná“. Spoléhám však na oblíbenou oranžovou společnici, která by mi mohla rozhejbání kostí o chlup ulehčit. Je tomu tak a překážky se nakonec nejeví až tak přísně. KTM EXC 250 mě přesvědčuje, že tento objem je pro mě to pravé. Líbí se mi její příjemný nástup od spodu a použitelnost zejména ve středním pásmu otáček. Proto se hezky přejíždí všechny krkolomné enduro překážky. Když je pak potřeba trošku otevřít plyn a vystřihnout motokrosové pasáže nebo zdolat příkré výjezdy plné kamenů a kořenů, dvěpade rozhodně není proti. Člověk ani nemusí tolik zuřivě spojkovat. Lehká ovladatelnost a chuť poslouchat podněty jezdce vždycky patřily, a jednoduše patřit budou, ke všem dvoutaktním endurům. Je příjemné si dávat úzké enduro cestičky nebo jízdu po vrstevnici, kde se to kluzkými kořeny jen hemží. Pocitově se mi čtrnáctková dvěpade nezdá výrazně jiná, než ta letošní. Všechno funguje jak má a stále mi sedí ze všech dvoutaktů asi nejvíce. Testovací kousek byl navíc „natuněn“ různými díly z nabídky Power Parts. Mě se líbila hlavně vyvýšená řidítka, díky kterým se mi dvěpade  řídila o kus lépe. Naopak mi vůbec nesedly „koláčky“ na rukojetích, které šly bez milosti dolů. Dvěpade dostala také jinou výfukovou koncovku, ale popravdě, její přínos jsem nikterak nezaregistroval.

Po dvoutaktní střele dostávám do rukou čtyřtaktní třistapadesátku, tedy vůbec nejprodávanější rakouský offroaďák pod sluncem. Kvůli úplně jinému projevu mašiny si musím v hlavě kompletně přeinstalovat software. Okamžitě pociťuji o něco tužší chod spojky. Třistapadesátka v první chvíli působí o něco těžkopádněji, nicméně přechod je lepší než jsem čekal. Netrvá dlouho a začínám si třindu hezky užívat. Je fajn, že vše jde hezky řídit plynem a mašina funguje jemně od nízkých otáček. Působí hodně mírumilovně a lineárně v celém spektru otáček. Na druhou stranu, když je potřeba přizvednout přední kolo nebo utrhnou zadní kolo do driftu, stačí vzít za heft a je to tam. Ovladatelnost je na vysoké úrovni a oproti předchozímu dvoutaktu působí spíše měkčeji. Mašina pěkně zatáčí, je velice stabilní v přímém směru a jistě se chová ve skocích. Celkově se dá říct, že čtyřtaktní třipade padne do ruky hned na první vrknutí a nemá tendence jezdce v mžiku obrat o všechny síly. Také letos jsem se přesvědčil, že třistapadesátka se dá vystihnout jedním jediným slovem, a to „gumová“.
Odpoledne se na třistapadesátku dostávám ještě jednou. Tentokrát je vyšlechtěna některými díly z nabídky Power Parts. Opět mi skvěle sedí vyšší řidítka a výborné sedlo s neklouzavým povrchem. Velice mile mě překvapuje výfuková koncovka od Akrapa. Parádně se totiž podepisuje na průběhu výkonu a navíc nechavá mašinu pěkně z plných plic zazpívat. Jasně, v lese není řev vytočeného čtyřtaktu zrovna ideální, ale na závodních tratích se hezky poslouchá a dává jezdci dobrou zpětnou vazbu.

Jako třetí mám příležitost vyzkoušet nejžhavější oranžovou novinku famílie EXC. Tou je čtyřtaktní dvěstěpadesátka, která u modelové řady EXC doznala vůbec největších změn. V podstatě se jedná o třistapadesátku s tím rozdílem, že jí chuť do života dává menší čtyřtaktní úderník. Přechod z třistapadesátky na dvěpade je brnkačkou. Pocitově se za jízdy zdá o něco lehčí. Upřímně bych hádal rozdíl o malinko větší, než necelé dvě kila. Je znát, že spodek i střední pásmo oproti třináctkovému modelu lehce pochlapily. Mašina se pěkně sbírá od spodu a jde hezky za plynem. Není to však nic agresivního a při výjezdech z vinglů je potřeba lehce zaspojkovat.

Samotná reakce na plynovou rukojeť je správně endurácky jemná. To přichází vhod především na těžkých překážkách, kde se neopatrné zacházení s plynovou rukojetí sakramentsky trestá. Od začátku mám menší problém s převodovkou, a to konkrétně s odstupňováním prvních dvou rychlostí. Chvíli mi trvá, než jim přicházím na kobylku. Jednička je totiž hodně silná a krátká a dvojka už zase více do rychla. Na trati jsou pasáže, kdy nemám úplně jasno, co mít zařazeno. Párkrát se mi stává, že jednička je silná až moc a dvojka se už neobejde bez spojkování . Zdá se mi, že by to chtělo posunou dvojku o málo blíže.
Po prvním kole přicházím na to, že dvěstěpadesátka nepotřebuje zbytečně točit do vysokých otáček, ale spíše včas řadit a udržovat otáčky ve středním pásmu. Jízda je potom mnohem klidnější a daleko plynulejší, což je na dnešní parádní enduro trati naprosto ideální. Nová čtyřtaktní dvěstěpadesátka je všeobecně velice mírumilovná, příjemně ovladatelná, pěkně trefuje koleje a působí jistě v přímém směru. Během jízdy je cítit, že jezdci dokáže ušetřit kupu sil a nechá ho poměrně dlouho čerstvého. Z tohoto pohledu se jeví jako ideální mašina pro několikahodinové crosscountry či celodenní enduro. Pokud bych si ji zabydlel v garáži, asi bych zainvestoval do laděného kompletního výfukového systému, který by bezesporu posílil střední pásmo a celkově pomohl průběhu výkonu.

Během dne se k některým modelům vracím ještě několikrát, ale dochází také na další modely. Je to třeba čtyřtaktní čtyřistapadesátka, která je mezi jezdci všech výkonnostních kategorií velice oblíbená. Výkonu má na rozdávání a je už potřeba dávat pozor na nechtěné vrknutí. Technické pasáže se mi pochopitelně lépe jezdí na dvoutaktních hadimrškách, ale na prudkých výjezdech je čtyřipade bezkonkurenční. Stačí si vše řídit plynem a flegmaticky drtit krpál hlava nehlava. 
Ze čtyřistapadesátky přesedám na dvoutaktní tříkilo. Dvoutaktní třístovka se těší po celém světě veliké oblibě. Je to díky nízké váze, pružnému motoru a nenáročnosti na servis. Mě osobně sedí více dvoutaktní dvěpade, nicméně na tříkilu si to v Kopernici parádně užívám. Dvoutaktní mašina si s grácií dokáže poradit jak s umělými překážky, tak s přírodním terénem v lese. Zdá se mi ale poměrně nabroušená a klidně bych si ji na spodku dokázal představit ještě o něco mírnější. Ovladatelnost si opět zasluhuje jedničku. Vše funguje naprosto lehce a třístovka ochotně naslouchá všem podnětům jezdce. Když ji po rozjížďce vracím do řady ostatních kačen, naprosto chápu, proč si získala srdce tolika enduráckých bahňáků.

Dvoutaktní dvoustovku si zapisuji teprve během odpolední části prezentace. Hned od prvních chvil je sakra znát její nízká hmotnost, ze které pramení neskutečně lehká ovladatelnost. S dvoustovkou si můžu dělat co chci a ona vůbec není proti. Výborně se vodí do zatáček a zrovna tak se pouští do skoků. Než dávám první přejezd gum, mám trošku obavy, aby ji nechyběl jemný spodek a citlivá rekce na plynovou rukojeť. Obavy se nenaplnily a s lehkým zaspojkováním přehoupnu pneumatiky jako nic. Další překážky si už skvěle užívám, podobně jako úzké cestičky mezi stromy.
Když přijíždím k prvnímu prudšímu výjezdu, jsem dost zvědav, jak se s ním holka popasuje. Snad mě pro nedostatek výkonu nenechá trčet v půlce kopce a neskulím se dolu jak pytel brambor. Řadím jedna-dva a za dvoutaktního břískotu letím nahoru jako namydlenej blesk. Ve výjezdu stačí sem tam lehce zaspojkovat a hotovo. Ani tady mě dvoustovka nezklamala a jsem z ní opravdu nadšen. Tak jako bych ještě nedávno váhal, jestli skočit po dvoutaktní třístovce nebo dvoutaktní dvěpade, dnes bych řešil spíš situaci, jestli pořídit dvoutaktní dvěpade a nebo tuhle povedenou dvoustovku. Jedná se o velice lehkou dvoutaktní pilu s parádní ovladatelností, která dokáže projet krkolomný terén a hlavu si neláme ani s náročnými výjezdy. Fakt musím přiznat, že mě tahle dvoutaktní pila dostala do kolen a velice mile překvapila. Mimochodem, elektrický startér v sérii není vůbec k zahození.

Je fajn, že v Mattighofenu nepolevují a stále na nás chrlí slušnou porci dvoutaktních a čtyřtaktních ostrých endur. Každý si zaručeně najde to své. To své si určitě našel i Ivan Jakeš, který na loňském Dakaru deklasoval spoustu továrních jezdců a závod dokončil na úžasném čtvrtém místě. Když jsem v Koperníci viděl jak umí vzít kačeny pod krkem, je mi úplně jasný, že ani letos to na Dakaru nedá konkurenci zadarmo. Rozhovor s Ivanem o loňském Dakaru si můžete přečíst na tomto odkazu. Je to fakt řízek a věřte, že v Kopernici s ním byla legrace! 

Video z testování

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.