Kawasaki VN1700 Voyager

První dojem

Poprvé jsem se s touhle mašinou spřátelil na Kawasaki cruiser dni. Hned jsem si naplánoval na další testovací termín i třídenní volno na to, abych stroj důkladně poznal a neunikly mi nějaké detaily. Protože přiznejme si, mít k dispozici tourer a nevyzkoušet ho v jeho doméně, by byl hřích. Ve dvojici jsme vyrazili s plnou polní směrem Lipno. Už jsme tam dlouho nebyli a jsou tam pěkné silnice. Všechny věci včetně stanu, které sebou standardně vozím, se s přehledem vešly do kufrů, pouze skládací stoličky jsem byl nucen nechat doma. Zaoblení horního a dolních kufrů mi znemožnilo je vzít sebou.
Při usednutí s naloženým strojem je už znatelněji cítit i váha v zadní „okufrované“ části a na místě je slušný problém přecouvat drobnou nerovnost. Spolujezdkyně musí trochu pomoci, abych se vymotal ze dvora. Bohužel hodně zvukově udušený motor neposkytuje jeden drobný detail - drsnější zvukovou kulisu. Ta mi chyběla docela dost. Nechci, aby stroj byl slyšet na kilometry daleko, ale tohle ševelení mi přišlo opravdu hodně tiché. Jakmile nasedne a nohy obsadí dvojici ploten, máte pocit, že opouštíte planetu a vydáváte se vstříc vesmírným dobrodružstvím. Bohužel stroj není vybaven zpátečkou, a tak se musí někdy počkat na spolujezdce, aby pomohl s tím správným nasměrováním ke zvolenému cíli.

Jízda

Po startu a roztočení kol se zvuková kulisa vylepší, ale stále to není to, co bych chtěl. Ovšem když jsem zapnul rádio, pochopil jsem kromě přísných emisních nařízení i další důvod, proč tomu asi tak je. Naprosto jedinečný zážitek, který vám rádio či iPod skrze reproduktory na motocyklu nabídne, je tady umocněn tím, že slyšíte jak stroj a jeho projevy, tak rádio, které vám „nepere“ ze sluchátka v přilbě vše přímo do ucha a tím znemožňuje poslouchat okolí.
Pohodlný posaz, příjemné rozložení váhy rukou i nohou jen podporuje pocit, že prostě pojedete a pojedete a pojedete. Musím přiznat, že místo přímé cesty na Lipno jsem si cestu všelijak prodlužoval a nakonec z toho bylo 320 na jednu nádrž v podstatě bez sesednutí. Ani já a ani spolujezdkyně jsme si nemohli na nic stěžovat. Pouze přes polední vedro by to chtělo ještě nějaké to větrání třeba skrz plexi nebo něco obdobného.
Stroj se vede od nejnižších rychlostí až po cca 130 zcela klidně a jeho chování je citlivé na každý požadavek řidiče. Pokud zvýšíte rychlost nad hranici 150 km/hod stroj se začíná na horších úsecích D1 drobně chvět a kolem 170 už je to sem tam pořádný třas, což mě dost překvapilo. V podstatě mi tachometr ani při pokusech více neukázal.

Když si zvyknete na rychlosti kolem 120tky, pak pochopíte, že i teď je celkem solidně slyšet reproduktory a vy na Voyageru plujete krajinou jak na oblaku. Zvyšování hlasitosti nad úroveň 14 (maximum je 20) skoro nemá cenu, protože repro začne drnčet. Pokud nastavíte hlasitost repráků na místě třeba na číslo 7, nemusíte se bát, že je za jízdy neuslyšíte. Automaticky se zvyšující se rychlostí se zvyšuje i hlasitost. Ale i za jízdy jde ovládání přepínačů překvapivě intuitivně a snadno. Po nějakých 150 km, kdy začnou spolucestující na naháčích a sportech odpadat a „stávkovat“ na okolních pumpách pod záminkou tankování, kouření či hladu, jste vy teprve tak někde na vážkách, jestli to má cenu vůbec slézat.
Stopu stroj drží na svou mohutnost příkladně a brzdy s ABS se chovají hodně přátelsky. Při použití jak přední tak zadní není vůbec, nic na co bych si mohl stěžovat. I když si nebudeme nalhávat, že by se řidič tohoto stroje pokoušel o nějakou agresivní jízdu. O to zde vůbec nejde. Tenhle stroj nabízí naprosto jinou ligu v oblasti přemísťování vašeho pozadí o třeba 500 km někam jinam.

Pokud se dostanete do rychlých vlásenek, kdy máte tendenci brousit plotny, musím upozornit na jednu vlastnost, kterou okamžitě pocítíte ať už v jednom nebo s plnou bagáží a spolujezdcem. Stroj se totiž při rychlé změně náklonu začne do dalšího náklonu pohupovat a přední část se začne až nepříjemně kymácet v drobných záchvěvech. Protože řidič nevidí na přední kolo, vyvstanou u něj okamžitě obavy o správný směr jízdy. Přesto se mi nikdy nestalo, že by Voyager uhnul ze zvolené stopy, byť jen o pár cm…… Ale jeho doménou jsou každopádně rovné dálavy US silnic a dálnic, kdy při přesunu od jednoho města k druhému bez problémů zvládnete bez sáhnutí na řidítka i vypít kávu a zahrát si poker. Určitě si také užijete dlouhých táhlých zatáček, protože tohle umí dokonale. Nejvíc mě bavily široké dálniční nájezdy a sjezdy. Viděl jsem vyděšené zírající autaře, kteří nevím proč brzdí na takovém sjezdu až na padesátku a kolem nich se venkem osmdesátkou prosmýkne tenhle křižník s jiskřící plotnou na zeni a z rádia zní „hajvej tu hel“
Bohužel musím vznést trochu kritiky opět směrem k výkonu motoru, nebo lépe řečeno pocitu z jeho projevu. Je to v postatě to samé jako u Classicu. Někdy máte pocit, že je prostě lenivější. A šestku tady sice použijete i například ve stokilometrové rychlosti, ale jen jako udržovací. Nemůžete od ní požadovat žádné zrychlování nebo nedej bože rychlejší předjetí. Také převodovka byla o něco hlučnější než na cruiser dni, ale jen první a druhý stupeň, zbytek byl v dost nižší zvukové kulise. Každopádně tady jsem ocenil všechny rychlosti. Každá tu má svůj přesný účel a správné odstupňování. Což u „nahatého“ bráchy až tak úplně neplatí. Samozřejmě i zde je systém „pata/špička“. Myslím že něco jiného by se sem ani nehodilo.
Kupodivu pokud použijete tempovat, který tady funguje naprosto stejně jako v autech, pocit lenocha zmizí s každým kopečkem. Pokud začnete strmější kopec zdolávat na šestku máte pocit, že musíte podřadit a taky to uděláte, protože motor podle pocitu neprodukuje dost síly. Pokud ten samý kopec necháte zdolat tempomat, stroj působí o dost živějším dojmem a i zátah je znatelnější a ručička tachometru vůbec neklesne tak jako se to stalo při předchozím standardním pokusu. Tady mám pocit, že je to dáno vše „tou“ elektronikou, která snímá polohu plynové rukojeti a z toho dává povely do řídící jednotky. Tohle je jeden z mála pocitů, kde mi stroj dal najevo, že to umí zvládnout o dost lépe než já, což se mi stává jen při hraní šachů na PC.
Spotřeba se při celkovém nájezdu přes 1600 km ustálila na 6,2 L což na tu masu hmoty je velmi solidní číslo. Na Voyageru je vidět, že navazuje na předešlé modely tohoto segmentu z mateřské firmy, ale také samozřejmě postřehnete, že si přibral inspiraci i někde jinde. Jeto vyvážený poměr toho co si představujete a co dostanete. Ovládání na místě má své úskalí díky váze stroje a chybějící zpátečce. Popostrčit 400 kg do lehkého kopce může být často nad síly jezdce. Určitě jde o správné zažití toho, jak se stroj chová a co řidiči nabídne. Mě to trvalo nějakých 200 km, abych pochopil, jak se v každé situaci zachovat a jak na podněty tohohle toureru reagovat. Ale musím uznat, že jsem si stroj oblíbil. Jde o uhlazený projev, který nemusí vyhovovat každému, ale proto je na trhu tolik modelů a výrobců a je na každém co si zvolí.

Závěr

Voyager 1700 je hodně svébytný stroj, který vám „nastaví zrcadlo“ vašich cestovatelských pokusů. Určitě jich v ČR nebude moc a jeho vlastnictví bude platit za vyhraněnou pozici mezi ostatními stejně jako Elektra Glide nebo Goldwing.

Informace o redaktorovi

Marek Hrodek (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 180 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE