Kawasaki Ninja 250R a Yamaha YZF R125

Text: Vláďa Novotný , Lukáš Růžička | Foto: Jarda Ducháček | Zveřejněno: 29.5.2008 | Zobrazeno: 105 094x

Jízda na motocyklu chce přirozený vývoj a nahoru šplhat pěkně krůček po krůčku. Tentokrát jsme pro vás připravili dvojici motocyklů, které by Vám měly v této cestě ukázat směr a pomoci. Jednou se začít musí a ani u sportovních mašin tomu není jinak. Věřte nevěřte, díky malorážkám Yamaha YZF-R125 a Kawasaki Ninja 250R se z těchto krůčků stane kopec zábavy. Navzájem si nelezou do zelí, jelikož čas každé z nich přijde jindy. Šestnáctiny oslavíte s pětadvácou tří ladiček a osmnáctiny s Kawí Ninjou. Konec konců, začínat na našláplém litru nebo nabroušené šestce, když každý kilometr doprovází křeč a zaťatá zadnice, není tím pravým motorkářským požitkem. Nekompromisní legislativa to vyřešila a nerozvážným začátkům v sedle překoňovaných superbiků odzvonilo jednou pro vždy. Pojďte se tedy s námi podívat blíže na tyto nové střely pro náctileté.

Kapitoly článku

S erkovou Yamahou jsem si první rande užil již ve slunné Valencii, a proto nejprve sáhám po novince od Kawasaki. Marně vyhlížím zeleného oře, testovací Ninja 250R je totiž v elegantním černém smokingu. Podobnost s ostřejší supersportovní sestřičkou ZX-10R se

nezapře, i v tomto případě bylo vsazeno na kombinaci ostře řezaných tvarů a oblých křivek. Koukám na přední přísně zamračené světlo a říkám si, že ho odněkud znám. No jasně, Kawa ER6F. Celkově Ninja 250 působí střídmě bez extravagantních vychytávek. Sportovní ambice prozrazuje použité sedlo alá supersport, drobná podsedlovka, která schovává menší úložný prostor, černý rám včetně kyvky a držáků stupaček, ale také Kawí tradičně vykousnuté kotouče nebo probraná boční kapotáž.

Naopak výše položené řidítka a „obyčejná“ výfuková koncovka připomínají spíše cestovnější „předchůdkyni“ ZZR 250. Vzpřímená pozice jezdce je dle očekávání hozena do cestovna a tím se 250R supersportovní řadě ZX Ninja vzdaluje. Podílí se na tom také vysoko položené řidítka a sedlo 780 mm nad zemí. Jsem přesvědčen, že právě tuto hodnotu uvítají slečny motorkářky. Přístrojovka nabízí jen to nejdůležitější v kompletně analogovém podání s dominantním otáčkoměrem s červenou ručičkou.

Cvrknu o startér a je to tady. Řadový osmiventilový dvouválec není kdoví jaký křikloun a jen si tiše pobrumlává. Když je zahřáto, padá tam jednička a hurá do ulic. Hned zjišťuji, že nízké otáčky nejsou tou pravou partií, a plynule se bez škubání vrhám do hodnot kolem osmi tisíc otáček. Tam už se Ninja cítí mnohem lépe. Stále mě ale pobízí, ať jí pustím dál, že je přece sporťák a ty chtějí výš. OK, nenechám se dál pobízet, točím jedenáct a opravdu, tam už frčí pěkně. Vždyť taky maximální výkon 33 koní přichází zrovna při 11 000 ot. za minutu. Dohnat erko do těchto otáček znamená řadit jednu rychlost za druhou, zejména jednička je poměrně krátká a naladěna do síly. Kroky mezi rychlostními stupni jsou delší a tu a tam se vloudí nějaká ta nepřestnůstka. A jestli je čtyřtaktní dvouvál s elektronickým vstřikováním Keihin nenasyta? Kdepak, 4,5 litrů naturalu mu bude na sto kilometrů bohatě stačit. Pokud budete zatápět pod kotlem, řekne si o pár desetinek víc, ale přes pět si nevezme.

Začínám se zajímat, jak to bude u nejmenší Ninji s maximálkou, říkám si, že by stopro přes 130 měla dát. A opravdu, v klídku tuto hranici míjím, pokořuji i stočtyřicítku a ručička šplhá dál ke stopadesátce, pak už protivítr udělá své a brání dalšímu zrychlení. Štítek malé Ninji je oproti výše položeným řídítkům poměrně utopen, ale mile překvapuje svou funkčností. To se však nedá tvrdit o zpětných zrcátkách. Když chci omrknout, koho že jsem to se dvěpade strčil do kapsy, pokochám se leda tak výhledem na své paže.

Menší starosti mám se stabilitou, podvozek a především nervózní předek ve mně nevzbuzuje zrovna klid a pohodu. K tomu pocitu však výrazně přispívá pověstně „kvalitní“ povrch českých silnic. V rušném městském provozu se na Kawě dá proplétat naprosto hravě. Svůj velký podíl na tom má zmiňovaný cestovní posed a také nízké těžiště. Podvozek 250R tvoří ocelový rám, klasické vidle s průměrem 37 mm a kyvka s centrálním odpružením, které nabízí nastavení dokonce pěti poloh předpětí. Lité šestipaprskové sedmnáctky nazouvají pneumatiky rozměrů 110/70 ve předu a 130/70 vzadu.

Brzdy si vedou velice slušně a při krocení 152 kg těžké Ninji je na ně spoleh. Kotouče jsou, jak také u Kawasaki jinak, vykousnuté a opticky dodávají Ninje 250R na dravosti. Přední dvoupíst si řekne o malinko větší sílu prstokladu, ale pak na oplátku plynule nastoupí účinek, jak se sluší a patří. Zrovna tak zadní se nechá dobře dávkovat a nemá sklony k okamžitému zablokování.

Na českém trhu je ta nejmenší z Ninjího rodokmenu prodávána za 109 000 korun a podle toho, co vrabci na střeše štěbetali, jde dvěpade hodně na dračku. Dokonce se prý za první várkou jen zaprášilo. Jedině dobře, že díra, která na trhu tak trošku prosvítala, je zalepena. Mladé pušky mají na čem brázdit silnice a vstřebávat první zkušenosti s velkou silniční mašinou. Ty při přechodu na vyšší kubaturu jako když najdou a o to víc si ji pak užijou. Možná díky širokému spektru použití, které 250R nabízí, si udělají jasno, jestli se dál vydají cestou spíše cestovní a nebo radikálně sportovní…