journeyman_brezen




Jawa 660 Vintage: scrambler na domácí způsob

Sice se to neděje moc často, ale když už, je reakce srovnatelná s výbuchem bomby. Ano, mluvíme o nových modelech Jawy. Hned dvojice novinek vyvolala nedávno obrovskou vlnu debat, názorů, emocí a výkřiků protichůdného ražení. A přesně tyhle kontroverze už k nejstarší domácí značce patří – jedni ji velebí, druzí zatracují, všichni o ní vědí vše a málokoho nechává chladným. I my jsme proto k testu nové Jawy 660 Vintage, brnkající na momentálně populární strunu retro-strojů, přistoupili z dvojí perspektivy. Jak vidí týneckou novinku notorický jezdič mnoha jejích letitých předchůdců, a co na ni říká ortodoxní vyznavač moderní japonské produkce?

Kapitoly článku

Týnecká variace na téma scrambler je třetím a definitivním provedením Jawy 660. Připomeňme, že před šesti lety vznikl Sportard (sportovní motard), o rok později pak enduro Adenium, které se technicky lišilo jen větším předním kolem a terénním obutím. Základ byl však společný – osvědčený jednobuch Minarelli 660 ccm s typicky zvednutými výfuky uložený v trubkovém rámu, zadní centrál Bitubo a brzdy v podobě předního dvoukotouče a zadního radiálního čtyřpístku. Spíš než nezvyklé, ale bez problémů funkční technické řešení, bouřil tehdejší diskuze odvážný design s tříčočkovou špičatou maskou. Jawa chtěla být jiná a to se jí vlastně v dobrém i zlém povedlo, navíc vzhledem k počtu vyrobených kusů mají oba modely tak trochu status sběratelských kousků. Dodejme, že i novinka je vlastně limitovaná edice – vzhledem k výjimce, kterou Jawa na výrobu modelů s motorem 660 ccm získala (absence ABS + motor plní jen Euro 3), bude do konce příštího roku vyrobena poslední stovka strojů této řady, z nichž asi 60 kusů připadne právě na Vintage. My jsme měli k dispozici na test jeden z prvních kusů, který nám ochotně zapůjčil dealer Mototechnik.cz.

Oproti svým předchůdcům sází Vintage na tradiční designové prvky, které Jawu v minulosti provázely – kulatý chromovaný světlomet, oblá nádrž, rovné sedlo a podsedlové kastlíky, válcové koncovky výfuku a hluboký zadní blatník tak obklopují zmíněný základ 660ky. Koneckonců i vínovo-černé provedení je pro Jawu naprosto vlastní.

Zatímco drátěná kola (19“/17“) obutá do terénních mitasek se k prostému retro-vizuálu scramblerů hodí, motor se svými členitými plochami a nezbytnými hadicemi, kabely a chladičem jdou svým okázale moderním vzhledem trochu proti názvu Vintage. Ale co naplat, Vintage byl postaven na pevně daném základu Sportard/Adenium, a tak nebylo možné jej osadit ani třeba dvojitými zadními tlumiči s vinutou pružinou, které by oproti stávajícímu centrálu dojem retra jistě umocnily. Vzhledem k okolnostem si troufám tvrdit, že týnečtí konstruktéři odvedli na účet scrambleru dobrou práci – Vintage zkrátka vypadá jako moderní scrambler, respektive připomíná starou třiapůli, a o to přece šlo.

Designové detaily, jako třeba chromovaná zrcátka, čiré blinkry a koncové světlo nebo plastové přístroje s dvojicí analogových budíků jsou spíše nenápadné a dotvářejí celkový dojem z Vintage. Nejen fandy značky potěší historizující detail, kterým je ručně malovaná zlatá linka na blatnících, nádrži a schránkách. Vintage se prostě k dědictví Jawy hrdě hlásí. Za zmínku stojí fakt, že co se provedení týče, byl námi testovaný stroj, označený jako Vintage S, v podstatě jen finálním předsériovým kusem, takže první sériové motorky v černé i červené variantě by se měly lišit plastovými zrcátky a nádrží s typickými chromovanými boky a gumovými opěrkami kolen. Úpravou by měly projít též podsedlové schránky – ty na testovacím stroji byly zkušebně vytištěny na 3D tiskárně a trpěly prasklinami v místě uchycení k rámu, což by nejspíš vyřešilo vypodložení schránek v zadní části kolem upevňujících šroubů.

Dobře utemován je naopak přerušovač blinkrů, jehož uložení je sice jako na staré třiapůli, tedy v molitanu vedle baterky, ale vše dobře drží, neklepe se a tak to snad i dlouho vydrží. Navzdory všem „zaručeným informacím“ se Vintage, stejně jako zbytek modelové řady 660, kompletně montuje nikoliv v daleké Číně, ale přímo u nás, v malém posázavském Týnci.

Ovládací prvky (a vlastně celá řídítka) jsou totožná s předchozími modely 660 a ničím nepřekvapí – vlevo se ovládají dálková světla, blinkry a klakson, vpravo naleznete chcípák, spínač světel a startéru. Novinkou je naopak jednoduchá kombinovaná přístrojovka, kde jsou kulaté ciferníky otáčkoměru a tachometru doplněny malým displejem. Ten zobrazuje krom denního a celkového počítadla kilometrů také údaj o čase, hladině paliva, pro Jawu typický ukazatel dobíjení (respektive napětí akumulátoru) a nově též ukazatel zařazené rychlosti. Zajímavostí je přepínání několika různých odstínů a intenzit podsvícení, tudíž jediným nedostatkem přístrojovky je snad jen na slunci horší viditelnost slabě svítících kontrolek. Naopak nesporně výhodnou, u scramblera sice trochu nečekanou, ale dnes už opodstatněnou vychytávkou je USB zásuvka na levé straně krytu přístrojovky, která umožní pohodlné použití navigace nebo dobíjení osobní elektroniky.

Jízdní ergonomie Vintage je totožná s předchozími modely, je tedy veskrze přirozená, vzpřímená a vhodná i pro vyšší postavy. Snad je to umocněno tradičními tvary Vintage, ale jakmile jsem poprvé chytnul do rukou rovná, širší a vyšší řídítka, položil nohy na gumové vysoké stupačky a usednul na rovné sedlo a taktéž vyšší sedlo (825 mm), připadal jsem si hned jako doma, prostě jako na takové větší třindě, a jen těžší manipulace na místě mně upozornila na poctivých 213 kg provozní hmotnosti týnecké novinky. Oproti Sportardu je Vintage osazen bočním stojanem bez samovolného sklápění, což manipulaci i parkování trochu usnadňuje. Sedlo je tvrdší, sportovnější, což lze ocenit při dravějším stylu jízdy a ani na delších trasách nezažívalo pozadí dávnověk.

Zásadním dojmem je však samotný jízdní projev. O něm platí totéž, co pro Sportarda – je zábavný a vcelku podmanivý. Středem všeho dění je známý jednoválec Minarelli 660 ccm, který se v modelu Vintage našel snad ještě líp, než v předchůdcích. Z jeho výkonu vám čelist sice nespadne (49 koní/36 kW při 6000 ot./min.), ale díky solidnímu zátahu (max. toč. moment 57,5 Nm při 5500 ot./min.), sveřepému průběhu výkonu a zvukovému projevu má svou neotřelou osobitost, jak se na motory v Jawách odjakživa sluší. Už po nastartování se z koncovek výfuků (Made in Czech Rep.) line hlasité uprdlávání, které po přidání plynu rychle zvyšuje svou frekvenci i hlasitost. Podobně jako historické dvoutakty, i nynější čtyřtaktní jednobuch se nerad motá v ospalém spodním pásmu a držet delší dobu konstantní otáčky mu taky není úplně po chuti, ovšem rád a ochotně šplhá výš za plynem, takže pro trochu použitelnosti jej musíte držet aspoň na 3000 otáčkách, kdy už začíná reagovat plynule, bez cukání a bučení.

Nejakčnější pásmo jednoválce leží v rozmezí cca 4-7 tis. otáček. Motor jako by byl okamžitě pokropen živou vodou a z těžkopádného bucharu se stává "dravec". Reakce na plyn je okamžitá, ručička otáčkoměru rychle šplhá, výfuk burácí a po ubrání plynu naopak dunivě detonuje. Za hranicí 7 tis. ot. už dravý projev pozvolna vadne, naopak vibrace, dosud jen jemně dotvářející charisma jednoválce, se začínají ozývat stále víc. Tradiční projevy tohoto motoru, jak jej známe i z modelů jiných značek, jistě nesednou každému, ale jedno mu upřít nelze – jeho trochu jankovitý, nepřeslechnutelný, vibrující a vesele točivý charakter naprosto zapadá do kontextu tradičního charisma jawáckých motorů.

Připomeňme, že motor disponuje pětistupňovou převodovkou s přesným a tichým chodem. První tři kvalty jsou kratší, slouží rychlým rozjezdům a akceleraci po městě a blízkém okolí. Delší čtyřka se pak uplatní na městských okruzích nebo venkovských okreskách, kde už nastupuje také pětka (4000 ot./min. odpovídá cca 120 km/h). Dálniční přesuny nejsou pro jednoválec to pravé ořechové, ale do nějakých 130 km/h je jízda vzhledem k absenci kapotáže i nástupu vibrací ještě dostatečně komfortní. Na dálnici se navíc znatelně projeví zvýšená spotřeba jednoválce, která oproti běžným asi 4,5 l/100 km dokáže vyskočit klidně až o litr.  

Podvozek osazen přední vidlicí Paioli a hliníkovou kyvkou tlumenou zadním stavitelným centrálem Bitubo mi připadal tvrdší, než tomu bylo u Sportarda (že by hustší náplň předních tlumičů?), což bylo znát spíš v nižších rychlostech, při drncání přes komunální výmoly. Ve vyšších rychlostech naopak tlumiče všechny výtluky docela žehlí. Oproti Sportardu mi Vintage přišla o něco hravější, ovladatelnější a lehčí v zatáčkách. To je dáno hlavně užšími pneu (vpředu 100/90 R19, vzadu 140/80 R17). Enduro vzorek (Mitas E-08) týneckému scrambleru nejen sluší a na asfaltu bez problémů drží, ale ve spojení s devatenáctipalcovým předním kolem taky dostojí jeho terénímu určení. Bylo to intenzivní a příjemné déjà vu, projet se po starých známých polňačkách a lesních cestách, tolikrát rozvířených koly dnes už veteránů, na nové Jawě… Použitelnost v různém druhu terénu je zkrátka další z jawských tradic, kterou Vintage naplňuje, a to fandu značky jednoznačně zahřeje u srdce.

Dojem z tuhého podvozku, který svými parametry nikterak nelimituje zábavný potenciál motoru, dotváří kromě pneumatik také brzdy, které jsem chválil už u Sportardu a ani zde nelze jinak. Přední dvoukotoučovka má plynulý nástup a sama o sobě vcelku dobrou účinnost. No a zadní radiální čtyřpístek, to se jen tak nevidí. Jeho ostrý účinek je navíc skrze pedál až nečekaně dobře dávkovatelný, tudíž snadno použitelný. Celkově tak Vintage disponuje zcela nadprůměrným brzdným účinkem. Ten sice u starých jawek nebývalo tak úplně zvykem, právě proto se ale časté použití zadní brzdy stalo tradiční součástí života všech zkušených jawařů. I zde si tak můžeme najít něco, čím Jawa 660 Vintage navazuje na odkaz značky… Ještě zmíním, že při dávkovatelnosti a účinnosti brzd jsem už zmíněný fakt, že novinka nemusí mít díky výjimce systém ABS, vnímal spíš jako zajímavost, než nějaký výrazný hendikep.

Po sice krátkém, ale intenzivním seznámení s týneckou novinkou zůstalo spoustu dojmů. Pro mě, fanouška Jawy, byla Vintage charismatická netuctová motorka, která dobře funguje. Navíc svým nezaměnitelným projevem jako by v mnohém (ergonomie a ovladatelnost, motor a zvuk,..) odkazovala k letitým tradicím Jawy a zapadala do jejího vývoje. Když na Vintage přesednete třeba z panelky nebo třiapůle, vnímáte návaznost a skutečně se cítíte jako na Jawě – a to je, světe div se!, je pro mnohé z nás pozitivní zážitek.

Vintage určitě není bezchybá, ale i s přihlédnutím k testovanému prototypu je zde prostor pro vypilování nedostatků. Určitě neohromí masy, ale za to nemůže ani tak její cenovka, jako spíš kategorie, styl a trocha exkluzivity, kterou dostala malosériová motorka do vínku. Při striktně racionální úvaze nad posláním nové Jawy bych jistě došel k závěru, že za základní cenu modelu Vintage 179 830,- Kč (Vintage S je se speciálním lakováním za příplatek 15.000 Kč) lze jistě pořídit motorku výkonnější, lehčí, úspornější…, prostě je možné získat stroj s lepší užitnou hodnotou. Ale je právě toto hlavní účel každé motorky? Vždyť existuje spousta jedinců, kteří se na motorky dívají taky srdcem a citem. A ti můžou kromě objektivních vlastností Jawy 660 Vintage – nekomplikované a uživatelsky příjemné motorky – ocenit také přidanou hodnotu, kterou je kromě stylu také odkaz značky, jejíž logo nese na nádrži.

Ale chápu, že mnohým přineslo seznámení s Jawou 660 Vintage zcela odlišné zkušenosti a dojmy, a tak na výše uvedené zapomeňte jako na výplod naivity a pokračujte na druhou kapitolu.

(redakčně upraveno)

Informace o redaktorovi

Jan Krajíček (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 188 cm
Petr Poduška (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 186 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

Dejte svůj hlas jednomu z autorů testu

  1. Hlasováno: 36x
  2. Hlasováno: 57x

Hlasování

Dotazník se zobrazí pouze přihlášeným uživatelům. Nejste bohužel přihlášení, tuto akci můžete provést v pravém horním rohu nebo se nově registrovat.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (28x):
Motokatalog.cz



TOPlist