Endura Husqvarna 2017: Vikingové bez kompromisu

Jak se povedlo upéct sedmnáctkové enduro Husqvarny, napovídá prezentace kompletní enduro řady ve Švédsku. Husky jsou připraveny porvat se s úžasným okruhem místního klubu NorrahammarsMK, nedaleko městečka Huskvarna. Je moc fajn, že na každé z nich máme šanci rajtovat celých pětačtyřicet minut. Mimochodem ve městě Huskvarna je parádní muzeum, které nabízí neskutečnou podívanou. Najdete tam všechno, co je se značkou Husqvarna spojeno, tedy uniformy, šicí stroje, kuchyňské spotřebiče, zbraně, zahradní techniku a pochopitelně motocykly. Myslím si, že to si zaslouží samostatný článek později.

Teď ale zpátky k sedmnáctkovým Husqvarnám. Trať je namotána převážně lesem a částečně po motokrosové trati. V závěru je „namlíkován“ enduro test na louce, kde jeden utažený vingl střídá druhý. No a co by to bylo za prezentaci, kdyby chyběly umělé enduro překážky, jako jsou klády, gumy od náklaďáků, kameny nebo betonové skruže. No moc pěkné to tu kluci mají, jen co je pravda! Jelikož jsme na severu, jezdí se v písku a to není úplná brnkačka. Jednak se během dne vyjíždějí hlubší a hlubší koleje a pak je potřeba mít na zadním kole stále dost výkonu. Jinak je po legraci a to hlavně ve výjezdech. Na druhou stranu, když si člověk ustele, není to tak tvrdé, jako třeba na kamenech.

FE 250 a TX 125

Na rozbruslení si beru čtyřtaktní dvěpade, která by mi měla sednout a měla by zaručit pozvolné rozhýbání kostí a klidnou obhlídku trati. Hned od prvních metrů se ukazuje, že kupu výkonu zbaští hluboký písek a tak nezbývá, než pořádně tahat. Teprve další jízda na této motorce dokáže prozradit víc. Na trati už jsou vyjeté koleje a v zatáčkách nahrnuté mantinely, takže není potřeba se prohrabávat skrz vrstvu srovnaného písku. Dvěpade mě opravdu baví a je to hlavně díky skvělé ovladatelnosti a hezky pružnému motoru, který je plynulý a člověka nepotahá. Každopádně to chce malý čtyřtakt držet v otáčkách, mít dobře zařazeno a pomáhat si spojkou. Písek je prostě nesmlouvavý a žádá si své.

Dvěpade je příjemná také na umělých překážkách, což má na svědomí jemná reakce na plyn a lehký chod spojky. Výkonu je dost i ve chvíli, kdy je potřeba si vrknout plynem a skočit například betonovou skruž, za kterou je kláda a není od věci hupsnout až za ní. Velikou pochvalu zaslouží pérování XPlor, protože funguje jak má a jeho nastavení je pro enduro ježdění naprosto ideální.

Na motokrosové trati v hlubokém písku je jízda poměrně náročná, co se výkonu týče. Stále je potřeba mít dost výkonu, jinak je hotovo. Naopak během testu na louce s tvrdým povrchem je dvěpade jako doma. Skvělá ovladatelnost a dostatek výkonu zaručuje hezky dynamickou jízdu, kdy se však nemusím bát, že bych si omylem vrknul a motorka mě vystřelila z kecek. Čtyřtaktní dvěpade střídám za dvoutaktní dvácu a to nabízí konfrontaci dvou úplně jiných motorek z jedné a té samé kategorie E1. Platí úplně vše jako u čtyřtaktu, ale je to ještě umocněné na druhou. Dváca je totiž hodně horkokrevná malorážka, která si žádá pořádně držet pod krkem, neustále řadit a lízat spojku. Teprve potom ukazuje své pravé já a je šance si užít neskutečné ovladatelnosti, kterou má na svědomí nízká hmotnost a úzká stavba.

Opřít se do vyjetých mantinelů, líznout spojku a pěkně dváce naložit fakt nemá chybu. Pak už stačí do plných ládovatjeden kvalt za druhým a za jekotu nabroušeného dvoutaktu mizet v borovém háji. Nebudu lhát, ze stopětadvacítky na písku jsem měl před jízdou trošku obavy. Ty ale během pár chvil shořely jako papír a jízda byla o velké radosti. Tím spíš, že jsme jeli ve skupině na dvackách dva a slušně se hecli. Ani na extrémních překážkách si TE 125 nevedla špatně. Každopádně jejich zdolání na dváce je o něco náročnější a člověk musí hodně pracovat se spojkou a plynem. Mimochodem, spojka jde parádně lekce a stačí si o ní brnkat jedním prstem. Vše mu pak usnadní lehká ovladatelnost a nízká hmotnost.

TE 250 a TE 300

Když už frčím ve dvoutaktním rytmu, beru si dvěstěpadesátku a bezprostředně po ní tříkilo. Dvěstěpadesátku mám rád a přiznávám, že se na ní těším jak malej kluk. Za pár okamžiků ukazuje, že bylo na co. Temperamentní dvěstěpadesátka si s písčitou tratí výborně rozumí a tváří se jako velice čitelná a plynulá mašina, která dokáže výborně fungovat ve středním pásmu i vršku, ovšem nemá problém fungovat ani ve spodku. Přesně tohle se na dnešní tratí skvěle hodí a mám tak šanci jet plynulou a čistou jízdu. To je dobré na výjezdech a nebo krkolomných pasážích, jako je třeba úzká lávka přes potok bez zábradlí.

Výkonu je i na písku až na půdu a je jen na mě, jak s tím dokáži naložit. TE 250 se hezky vodí v koleji a moc hezky projíždí zatáčky. Je fuk, jestli to jsou pomalé kolem nohy nebo ty rychlejší s vysokým mantinelem. Učesaný motor v kombinaci s nízkou váhou a povedeným podvozkem opět bodují a staví dvoutaktní dvěstěpadesátku do pozice mé nejoblíbenější. Ani umělé enduro překážky ji nestaví nedělají potíž, ba naopak, zdolává je s grácií. Pérování působí oproti předchozím mašinám o něco tvrději, ovšem i tak mé váze a výkonnosti výborně sedí.

Této hračky se nerad zbavuji, ale nedá se nic dělat a beru z řady tříkilo. Tříkilo jede opravdu hodně a trošku u něj postrádám hladký přechod ze středního pásma do vršku. Je potřeba dávat pozor, protože výlet do borovicového háje by nebyl ničím příjemným. Opět se ukazuje ideální zařadit vyšší kvalty a plynovou rukojeť jen cukrovat. Je až neuvěřitelné, jak ve spodku třinda funguje a dokáže valit kupředu. Potom působí jako flegmatik, který si jen tak brumlává pod fousy a drtí trať hlava nehlava. Jen ho ale člověk nesmí poškádlit a dát mu napít, protože to je potom sekec mazec.

Rozparáděná se ukazuje třeba na enduro testu, kdy je šance plyn trošku otevřít a prolétnout rozbitou rovinku ve velikém kvapíku. Naštěstí jsou tu skvělé brzdy, což je Husqvaren už léta dobrým zvykem. U třístovky mě trošku mrzí, že se mi ovládá o něco hůře, než menší dvěpade. Je potřeba ji do zatáček o něco více přemlouvat a víc pracovat tělem. Ani na extrémních překážkách se na třindě necítím úplně nejlépe a pár průjezdů přes překážky si na její nástup výkonu musím zvykat.

FE 350 a FE 450

Po dvoutaktním rodeu skáču do stupaček větších čtyřtaktů. Jako první dostávám pod zadek FE 350 a hned po ní čtyřipade. Třistapadesátka mi sedí hned od začátku a to nikdy nebyla mojí žluto modrou favoritkou. Na písku si vede hodně dobře a cítím se na ní ještě o stupeň lépe než na čtyřtaktní dvěpade. Motor je gumový a pochvalu zaslouží za slušně použitelný spodek. Vůbec nejlépe však funguje ve středním pásmu a když se rozzvášní ve vršku, začínají se dít věci. I přesto je výkon příjemně lineární a dobře se dávkuje.

Při proplétání po enduro trati mezi stromy musím pochválit výbornou ovladatelnost a chuť překlápět se ze zatáčky do zatáčky. Pérování XPlor působí oproti předchozím dvoutaktům o něco měkčeji, ovšem je stále velmi dobře nastaveno jak pro umělé enduro překážky, tak technickou písčitou trať, ale i test na louce. Těžko říct, ale těžší a rychlejší jezdci by si ho na tvrdém povrchu se skoky museli asi lehce přitvrdit. Také u třipade funguje hydraulická spojka lehce a nedává předloktí zabrat. Pro dnešní terén se zdá být FE 350 ideální volbou, protože servíruje dost výkonu a tím pádem nemá s pískem žádný problém. Celkově je hezky plynulá, neagresivní a moc příjemně ovladatelná.

Ač nerad, třipade vracím a do poslední rundy vyrážím na čtyřistapadesátce. Mohlo by se říct, že kontrast mezi nimi nebude velký a pojedou zhruba stejně. Opak je ale pravdou. Třipade měla dost slušnej spodek a hladký přechod do středního pásma, ovšem čtyřipade je v tomto směru ještě o level výše. Nechává si líbit i nízké otáčky a velkou hlavu si nedělá ani při špatném zařazení. Motor se vždycky rozmotá a bez nutnosti zběsilého spojování chybičku jezdce taktně přejde. Výjezdy ze zatáček nebo výjezdy v sypkém písku jsou potom hračka. Když čtyřipade poškádlím ve vršku, ukazuje svou druhou tvář. Jede tam totiž hodně a v hustém porostu je o nával adrenalinu hodně slušně postaráno. Na trati je několik dvojáků, které je ideální skočit. Právě na čtyřipade se zdolávají bezkonkurenčně nejlépe, protože stačí jen vrknout plynem a jsem tam.

Po stránce ovladatelnosti čtyřipade na třistapadesátku lehce ztrácí, ale rozdíl není tak zásadní a jede se mi na ni opravdu dobře. To platí také o dovádění na enduro překážkách, kde se dá těžit z velice použitelného spodku. Oba čtyřtakty mají kontrolu trakce, kterou ze zvědavosti zkouším. Na písku však nepozoruji žádný větší přínos a dávám ji pohov. Její přednosti bych pravděpodobně ocenil na mokrých kamenech a zákeřných kořenech. Během jízdy mě občas zlobí syrová převodovka, což bude nejspíš tím, že motorky jsou nové a všechno si s přibývajícími motohodinami teprve sedne. Také řazení neutrálu nejde jako po másle. Co se mi u všech Husqvaren líbí, je sedlo s neklouzavým povrchem.

Nová generace enduro Husqvaren se rozhodně povedla a první krátká ochutnávka ukázala, že staví na parádní ovladatelnosti, povedeném podvozku a velice čitelném výkonu. Motorky jsou zase lehčí, obratnější a na první dobrou padnou do ruky. Žlutomodré Husky se právě objevují na prodejnách.

Informace o redaktorovi

Vláďa Novotný (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 173 cm

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE