globalmoto_duben_nolan




Moto&Auto po japonsku: Honda Civic + Honda CB1000R

Jaké auto by se nejvíc hodilo k téhle motorce? Tahle otázka nás občas napadla při redakčních testech různých strojů. Večer u pivka jsme pak často zabrousili také na podobné téma, co mají například společného italské mašiny a auta, co naopak platí pro americké a co pro japonské značky...

Kapitoly článku

Od těchto úvah už byl jen krůček k dnešnímu prvnímu dílu seriálu Moto&Auto. Nebojte, na našem webu nezačneme testovat plechovky - snad s výjimkou testu „převlečené motorky“ v podobě vozítka Smart před několika lety. Nečekejte ani žádné srovnávací testy, měření akcelerace ani brzdné dráhy či časů na okruhu. O co tedy půjde? V této sérii článků vždy vezmeme nějakou alespoň trochu „typickou“ motorku pro nějakou zemi původu a pokusíme se pro ni vybrat co nejlépe odpovídající automobil od stejné značky nebo země. Tuto dvojici pak společně protáhneme po silnicích, nafotíme a uvidíme, co mají po stránce charakteru společného a co by se s jistou mírou nadsázky dalo zobecnit pro značky z dané země původu.
Jako první jsme se podívali na Japonsko, domovskou zemi čtyř nejrozšířenějších značek na světě. Vybrat typickou japonskou motorku je prakticky neřešitelný úkol, vždyť se nabízí různých kategorií i stylů! Pro někoho to bude Goldwing, pro jiného nesmrtelná řada CBR... My jsme sáhli po nástupci legendární řady naháčů CB, které svým příchodem v osmdesátých letech tolik rozšířily renomé a zájem o japonské stroje. Naším dnešním zástupcem bude poslední stroj této řady, Honda CB1000R, kterou řada motorkářů ještě ze setrvačnosti označuje jako „velkého Horneta“. Modernistický design, nabušený čtyřválec, jednostranná kyvka vzadu s „useknutým“ výfukem, to vše doprovázeno digitální přístrojovkou - to bude myslím dobrý zástupce kategorie japonských motocyklů.
Náš tip

Přečtěte si redakční test motocyklu Honda CB1000R.

Jaké auto by se nejvíc hodilo k Hondě CB1000R? Stačí se podívat na futuristický design světlometu a přední části stroje a máme okamžitě jasno! Litrovému cébéčku může z dvoustopého světa skvěle sekundovat Honda Civic! Stejně jako řada CB i všechny předchozí generace Civicu velmi dobře reprezentovaly značku Honda, přispěly k jejímu rozvoji po celém světě a pomáhaly zvyšovat její dobrou pověst. A stejně jako řada naháčů CB, která vždy patřila mezi klasiku, aby se v posledních několika letech pořádně designově odvázala a přešla na nekompromisní modernu, potkal podobný osud i Civic. Předchozí verze patřily mezi charakteristické dostupné japonce s lehkou příměsí sportovního ducha, ale poslední generace Civicu prošla skokovým vývojem a změnila se po stránce designu v jedno z nejmodernějších aut, které jsou dnes na trhu. O to větší bylo naše nadšení, když jsme zjistili, že na showroomu Hondy v Auto Jarov mají k dispozici předváděcího Civica ve stejné šedé metalíze, jako je naše zapůjčená předváděcí Honda CB1000R.
Jaké obecné dojmy o japonských značkách si tedy odneseme, když se na tyto dva zástupce podíváme ze společného pohledu auto+moto? Po zaparkování obou strojů je okamžitě evidentní první společný rys - a tím je moderní až futuristický design. Návrháři ze země vycházejícího slunce zkrátka dokážou udávat tón a pouštět se do naprosto nových kreací. Klidně pustí k vodě nějakou návaznost na předchozí modely, vyfiknou zbrusu novou podobu a zdánlivě ještě klidně o pár let „předběhnou dobu“ a v roce 2005 zdánlivě vytvoří design až pro rok 2015.
Dovolím si prohlásit, že tohle si značky z jiných částí světa moc často nedovolí, a když, tak s poměrně diskutabilním úspěchem. U zbytku světa je vždy znát návaznost na předchozí modely a designové úlety většinou končí ve slepé uličce - vezměme si třeba Ducati 999, která výrazně vybočila z řady, aby se pak Italové zase pokorně vrátili k designové návaznosti na řadu 916. Samozřejmě že i zde najdeme řadu výjimek, ale jen těžko bychom je prohlásili za pravidlo...
To samé lze říci při pohledu zevnitř, tedy ovladačích a přístrojovce motocyklu a vedle toho celého interiéru u auta. Přístrojovky obou vozidel jsou plně digitální a obě jsou na hony vzdálené tradičním konvencím ve svých kategoriích. Jezdci to chvíli trvá, než si na ně zvykne a než dokáže využít všech informací, na začátku to ale bohužel je vše dost nepřehledné.
Jak CB1000R tak Civic nabízejí na svoji kategorii poměrně dobrou ergonomii a pohodlí pro jezdce všech typů postav, a zároveň oba projevují nedostatky při extrémnějším použití - sedlo CB je při sportovnější jízdě až příliš široké, sedadlo Civicu v této verzi zase postrádá přesvědčivější boční vedení. Samozřejmě si netroufnu z toho něco příliš zobecňovat pro japonské značky celkově, ale je pravda, že od japonských aut i motorek málokdy očekáváme třeba extrémní jízdní pozici či tuhou spojku.
Abychom se s oběma Hondami pořádně skamarádili, vyrazíme se společně podívat na druhý závod Motorkáři.cz Mototravel CUPu na Lausitzring. Cesta z Prahy na sever za Drážďany zahrnuje dálnici, pár desítek kilometrů zatáček v kopcích na Teplice, no a jestli budeme mít štěstí, třeba tuhle dvojku společně protáhneme i na okruhu!
Už po prvním vystřídání za volantem a řídítky se shodujeme na další charakteristice, která by se (opět s velkou mírou nadsázky) dala zobecnit pro japonská vozidla. Je to perfektní ovladatelnost a snadné řízení. Oba tyto modely svým zařazením i technickými specifikacemi slibují slušný výkon a sportovně laděné svezení, ale oba to svým majitelům maximálně usnadňují a pomáhají.
Nemusíte se s nimi prát, každou zatáčku projedou přesně ve zvolené stopě. U motocyklu jsme toto vše měli ověřené již z výše zmíněného redakčního testu, ale u auta to pro nás bylo příjemné překvapení! Přesné řízení s dostatkem odezvy od předních kol. Tvrdý podvozek, který v zatáčkách drží jako přibitý. Motor lačnící po otáčkách, protože námi testovaný stočtyřicetikoňový agregát 1,8 VTEC se na rozdíl od 217kg motocyklu musí vypořádat hned s 1265 kg provozní hmotnosti auta.
To v případě motorky i auta doplňují skvělé brzdy s perfektním dávkováním, u auta navíc zvýrazněné „závodně“ laděnými vrtanými pedály. Až při agresivnější jízdě dokážeme najít pár drobných výčitek, jako je příliš dlouhý chod řadicí páky s trochu nevýraznou odezvou u auta nebo trochu měkké odpružení při překlápění mezi náklony u motorky. Také celkový vjem z jízdy je trochu omezený tím, že se s vozidlem vůbec nemusíte prát a vše jde v pohodě a samo a tak trochu bez vaší zásluhy. My se přece občas chceme se stádem koní trochu porvat a nechat trochu zásluh na jezdci!
Na okruh jsme s autem kvůli německému smyslu pro předpisy a pravidla nakonec nedostali, „Ordnung ist Ordnung“. Nevadí, proženeme obě vozidla po dálnici. Díky tomu, že jsme v Německu, můžeme nad Drážďanami legálně popustit uzdu ořům pod kapotou a ověřit si, že i daleko za dvoustovkou jsou oba stroje vzorně stabilní a odmyslíme-li si nápor vichru na jezdce zalehlého na nádrži cébéčka, oba by tohle svižné tempo v pohodě a bez únavy řidiče zvládly i na delší trase. Pravda, na dálnici jsme objevili ještě jeden společný rys, obě Hondy drobet zaostávají co do výhledu v zpětných zrcátkách, u CB jsou vidět především lokty, u auta zase vzadu vadí spoiler přes zadní okno. Tady bych ovšem žádné japonské zobecnění asi nehledal?
A jaký je závěr tohoto společného testíku japonského ducha? Japonské značky samozřejmě umí vyrobit i exkluzivní a hodně vyhraněné stroje, namátkou třeba nový VMax či dvojice B-King a Hayabusa, ale obecně se hlavní tah jejich produkce vyznačuje spíše orientací na většinového zákazníka. Dokážou zkrátka nabídnout stroje, které padnou do ruky každému, spojují kvalitní konstrukci a provedení s dobrými jízdními vlastnostmi a spolehlivým provozem, a to někdy i za cenu omezení emocí. To vše ovšem v moderním designu a s nejnovějšími technologiemi, které diktují další vývoj ve svém odvětví.
Co je ale hlavní, to vše dokážou dostat na trh za přijatelnou cenu - a to není můj názor, ale názor statistické většiny řidičů, kteří hlasují tím jediným směrodatným a objektivním způsobem - svými peněženkami a roky práce, které investovali do střádání a svého snu.
Za měsíc se v příštím pokračování této série podíváme na americký image!

Informace o redaktorovi

Filip Tichý (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 195 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (34x):



TOPlist