Honda CB500X: křížem krážem

Lepší termín na takový test jsem si nemohl přát - počasí šlo doslova z extrému do extrému. Kluci z toho dvakrát radost neměli, ale já jsem byl nadšený. Zatímco jsme celou vyjížďku započali  téměř desetihodinovou cestou v dešti a teplotě kolem 2°C s takřka nočním finále při přejezdu přes zasněžený Kitzbühel, v dalších dnech následoval nebývale extrémní obrat a počasí jižního Rakouska a italských Dolomit neváhalo atakovat letních 30 stupňů a vystřihnout z pohlednice azurové nebe. Ale nepředbíhejme.

Je konec května 2016 a nově vylepšené CB500X je dávno zavedená v nabídce Hondy. S výkonem kolem 35 kW vyhovuje skupině A2 pro řidiče od 18 let, což byl také jeden z důvodů, proč jsem se mu rozhodl věnovat takto velkorysý prostor. Jedním z hlavních cílů bylo zjistit, zda takto dimenzovaný motocykl vůbec obstojí na delším tripu se zátěží, nebo se hodí jenom na kratší vzdálenosti. Na druhou stranu, pokud mi bude 18 let a mám papíry a navíc novou motorku, nikdo nemůže očekávat, že budu jezdit jen machrovat na nejbližší benzínku a do školy balit kámošky. Chci také za dobrodružstvím na prázdniny a nic mě nezadrží a už vůbec ne nějaký papírově slabší výkon mého žihadla, škola nebo rady všech doma, že to utavím na nejbližším kopci v Šumavském hvozdu. Adrenalin vře, potřebuji nutně akci, vyrážíme.

Výrobce slibuje mnoho změn oproti předchozímu modelu, ale pokud jsem ho dříve nevlastnil, nemám názor a to je boj, který si musí marketingové oddělení vůči mladým jezdcům vybojovat samo. My ostatní máme s čím srovnávat, a tak oceníme především nové LED osvětlení, vyšší plexi, nastavitelné předpětí na přední vidlici a možnost přenastavit si páčky pro vlastní úchop, nabouraný časem a revmatem. K zahození vzhledem k záměru není ani zvětšený objem palivové nádrže.

Odlehčený vzhled městského válečníka s novou grafikou toho v základu, co se zavazadel týče, příliš nenabízí, a proto musíte sáhnout přímo po široké paletě značkového příslušenství nebo zvolit - jako v mém případě - alternativního výrobce. Já vsadil na osvědčenou značku SW-Motech, která nabízí pro CB500X jako jednu ze dvou variant sadu bočních tašek Sattel včetně držáků. Volba právě na tyto textilní moto brašny padla především vzhledem k systému uchycení Quick-Lock, který umožňuje rychlou montáž a demontáž bez použití nářadí. To jsem potřeboval především kvůli focení a jízdě bez zavazadel. Samotné brašny působí kvalitně a vyznačují se solidním zpracováním a nijak výrazně nenarušují ovladatelnost a siluetu celého motocyklu. V případě potřeby lze jejich objem přes zip zvětšit z 14-21 litrů. Uvnitř jsou potom vloženy snadno vyjímatelné 2 vnitřní voděodolné tašky. Detailnímu popisu brašen včetně jejich montáže věnujeme samostatný článek ve sekci Cestování, a teď se vraťme zpátky k motorce.

Cébečko působí hned na první usednutí lehkým dojmem a vhledem k papírovým předpokladům až překvapivou hbitostí, což se především při jízdě ve městě opravdu hodí. Jezdec sedí ve vzpřímené uvolněné pozici a má velice slušný přehled kolem sebe. Díky menším rozměrům a vyšší světlé výšce je cébéčko doslova předurčeno na kratší vzdálenosti a denní jízdu po městských aglomeracích s hustou dopravou a různorodým povrchem. Motocykl není konstrukčně stavěný vysloveně pro dlouhány, ale při mé výšce 182 jsem nepociťoval výraznější problém se na něj poskládat. Co je třeba pochválit je nové vyšší plexi, které poskytuje i v nižší poloze slušnou ochranu. Jeho zvýšení sice nedáte jednou rukou při jízdě, ale přes několik šroubů ho v garáži dostanete do vyšší polohy poměrně snadno.

Pozornost si zaslouží rovněž klasické vcelku pohodlné nedělené sedlo, které pod sebou skrývá  minimalistickou klasickou schránku na pár drobností. Neklouže a ani na delší cestě hned tak neunaví vaší zadnici. Z hlediska ovládání za širšími řídítky jde o zavedený standard, který musí každému padnout ihned do ruky. V hustém provozu si pochvalu vysloužilo ergonomicky výrazné tlačítko houkačky a výstražných blinkrů. Sdružený digitální ukazatel s řadou nahoře umístěných kontrolek nabízí vše potřebné na jednom místě a důležité parametry jsou zvoleny takovým fontem, aby jezdec neztrácel přehled. Snad jen škoda, že v rámci modernizace nebylo použito stejně reverzní LCD jako třeba na NC750X, které je velice komfortně vidět i na přímém ostrém slunci.

Z hlediska vzhledu bylo zapracováno na bočnicích a díky vyššímu plexi tak motocykl získal dominantnější a "drsnější" výraz, jenž potrhují opravdu pěkná paprsková litá kola. Nové LED světlomety mají vylepšenou viditelnost oproti předchozím modelům a na cestu si umí opravdu posvítit. Navíc o vás mají na silnici všichni dokonalý přehled a to se počítá dvojnásob. Vše vystihl Ondřej, který pěl chválu na koncové světlo, které i přes jeho namrzlé plexi prý zářilo jak maják na konci tunelu a dovedlo ho neomylně do cíle našeho prvního dne. Pro náš trh je motocykl nabízen v černé, červené a bílé variantě.

Tento crossover v sobě rozhodně nezapře dobrodružného ducha a velice zábavný charakter, na který bych si podle papírových předpokladů rozhodně před testem nevsadil. Ano, nízkoobjemové historické 2T jednobuchy typu Aprilia Tuareg s nekonečným otáčkovým spektrem rozhodně nemá šanci ohrozit, ale v moderním podání a zcela jiných dimenzích umí tento řadový 4T dvouválec přinést možná více rozpočtové radosti nežli o třídu a objemově výše položené motocyklu v objemu 750 ccm. Řadový dvouválec disponuje papírově „pouhými“ 35 kW při 8500 ot/min, což není opravdu mnoho, ale zas ne tak málo, aby to odradilo od delšího výletu, případně vynuceného šotolinového průjezdu - tam se parametry se silnějšími stroji velice rychle srovnávají. Zábavu a jízdu si musíte vybojovat a navíc v některých situacích do značné míry předvídat, co si lze s motorem dovolit. Jinak je to ale o čiré zábavě. Motor je třeba držet náležitě v otáčkách a samozřejmě řadíte jak o život. Zkrátka pro začínající jezdce škola hrou.

My jsme si na první den naplánovali otřepaný odpočinkový přejezd přes Železnou Rudu směrem na Landshut a rychle přes Německo až na hranice s Rakouskem kolem krásného jezera Chiemsee. Dále potom po dálnici Mnichov-Salzburg horami na St. Johan in Tirol a přes Kitzbühel až do penzionu Stubachblick poblíž Mittersill do údolí jezera Zelm am See. Za normálních okolností taková alpská klasika po vcelku povedných tratích převážně mimo dálnici. Počasí nám však vůbec nepřálo a od Železné Rudy až do cíle s malou přestávkou opravdu hustě pršelo. Cesta se tak díky častějším  přestávkám a nižšímu rychlostnímu průměru protáhla až na téměř 10 hodin, což bylo hodně nad obvyklý časový plán této trasy. Navíc s blížícím se cílem rapidně klesala teplota, což na náladě ani na přilnavosti gum také příliš nepřidalo.

CB500X ale musím pochválit. Krom zmiňovaných světel a pohodlí mě příjemně překvapilo dobře fungující plexi, které mi přeci jen poskytovalo vůči poryvům větru a dešti alespoň přijatelnou ochranu. Nezáludný charakter motoru a kvalitní zpracování nemělo rovněž s obrovskými přivaly vody a později i v některých místech sněhové břečky výraznější problém. Jezdec je slušně chráněn a bahno za krkem se tak nekoná. Jen jsem litoval absence příplatkových blasterů a vyhřívaných heftů. Jinak motocykl tuhle vodní příhodu zvládl na jedničku. Více obav ve mně vzbuzovaly pouze textilní brašny, které sice držely tvar a pozici jako přibité, ale podezřelá kaluž uvnitř při náhledu při jednom tankování mi příliš optimismu nepřidala. V obavách jsem tak očekával večerní vybalování. Obavy ale byly víceméně liché. Každá z brašen sice uvnitř vypadala jako zanedbané dětské brouzdaliště, ale obsah v nepromokavých pytlích uvnitř byl absolutně nedotčen.

Majitel penzionu byl naštěstí osvícený a stále dobře naladěný muž, což v této oblasti vždy neplatí, takže ve večerním očekávání připravil a roztopil lyžárnu, a neváhal nás hned po příjezdu zahřát nachystanou místní kořalou vlastní výroby. Takže „sehr gut“ nálada byla brzy zpátky. Na druhý den jsme rozhodně nespěchali a vzhledem k mokré lázni z předchozího dne jsme hojili rány, sušili věci a čekali na blížící se lepší počasí. To se skutečně dostavilo a po oblídce mapy a předpovědi počasí jsem zavelel na jih směr hranice s Itálií, kde byla optimistická prognóza a navíc jsem měl vymyšlenou zajímavou trasu jak střiženou pro tohle CB500X.

Profláknutý a toho času totálně zasněžený Grossglockner tak necháváme být a projíždíme za 10 EUR raději tunelem na Materei in Osttirol a dále na Huben a Lienz. Silnice rychle osychá a přechází v rovinky a táhlejší zatáčky, kde se začíná cítit jako ryba ve vodě především Ondřejova ZR-7. Jeho tempo ale víceméně držím i s testovanou CB500X a kupodivu moc neztrácím. Mám bezpochyby lepší ochranu, o chlup lepší usazení a dvouválec, který sice výkonově nelze srovnávat, ale při výjezdu ze zatáček má obratnost a dostatečný zátah na to, aby vždy dohnal plynule švitořící čtyřvál. Ani si nestačím pořádně všimnout a už je na tachometru nepředpisová cifra 150 km/h, která se zdá minimálně podle ukazatele rychlostním stropem tohoto motocyklu. Michal se svou těžší a méně obratnou Suzuki DL650 vše sleduje s lehčím odstupem zpovzdálí. Naším cílem je linie 1. světové války, kterou vymezuje město Kötschach, které krom toho, že je dnes lyžařským centrem oblasti zároveň hostí opravdu povedené Muzeum 1915-1918 s řadou unikátních exponátů.

Nás však dnes zajímá zcela jiná atrakce a to je silnice 111, která se podél řeky Gail klikatí nad údolím pěkně nahoru a dolu. Je to doslova rakouský zapadákov a tenhle směr na Tassenbach u řeky Dráva je osobně jedním z mých nejoblíbenějších míst z celého Rakouska hlavně kvůli okolní přírodě. Se silnicí a především povrchem je to tu jak na rakouské obloze, takové střídavé oblačno, takže ideál pro tento typ motocyklu a prověření jeho kvalit. Ostré vlásenky s 12% stoupáním na 100 metrech a projíždění úzkými ulicemi horských vesnic se zdá být skutečně to pravé pro tento typ motocyklu. Motor vesele brumlá a tahá jak o život. Vzhledem k ostrým zatáčkám a takřka absenci rovinek je to hlavně o obratnosti. V pohodě vystačím s řazením 2-3-4 a plynem nadoraz. Vzhledem k rozměrům a obratnosti jsou DL650 i Z-7R rázem trochu pozadu, aby mě vždy úspěšně dotáhly na rovinkách a mezi loukami před vesnicí. Kromě parádního svezení mě těší i to, že motor se přes vzrůstající teplotu okolí dokáže v pohodě uchladit a ani v této zátěži netopí jak přímotop z Tesca. Motocykl pobírá nerovnosti s naprostým přehledem a i přes měkčí a rozpočtový charakter se nemá rozhodně za co stydět. Lehce mě překvapí jen při ostřejším podřazování na dvojku podezřelým škytnutím a následným škubnutím celého motoru. Popravdě, stane se to jen někdy a nejde o špatné řazení, či ztrátu adheze. Rozhodně se však nejedná o nic, co by kazilo celkovou radost z jízdy.

To už však sjíždíme na hlavní silnici a míříme do cíle druhého dne v italském Dobbiaco-Toblach. Tohle městečko je jednou z motorkářských vstupních bran do italských Dolomit a severní Itálie. Ráno třetího dne je jak vymalované z reklamního letáku na bezstarostné léto. Teplota vytrvale stoupá a téměř zimní idylka přechozích dnů je konečně zapomenuta. Dopřávám CB500X trochu toho maziva na řetěz a kontroluji před garáží celkový stav. Vše je takřka nové a OK, takže jde spíše o kontrolu a základní rychlou údržbu řetězu po deštích předchozích dnů. Rychle do sedla, času je málo – dnes nás čeká nejdelší úsek před přesunem zpět do ČR. Vymýšlím trasu vzhledem k časovým možnostem a nakonec vítězí velice oblíbená trať nebo alespoň její část, kterou mám soukromě pojmenovanou jako „Innsbrucké kolečko“. Jde v podstatě o okruh z Innsbrucku přes Brenner na Vipiteno a dále na velice dobře známé Jaufenpass (Passo di Monte Giovo), které končí na druhé straně v St. Leonardo in Passiria a zpátky po hodně klikaté SS44 na Timmelsjoch (Passo Rombo) a zpět přes vyhlášené lyžařské středisko Sölden údolím 186 na dálnici A12 a zpátky na Innsbruck. Jedná se o trasu dlouhou cca 200 km, která se téměř celou cestu klikatí v horách a údolích a CB500X myslím i nadále prověří dokonale. Kupodivu kluci tudy ještě nikdy nejeli, takže je rozhodnuto.

Je sobota ráno a pochopitelně houstne doprava směrem k dálnici. Musíme se tak nejdříve dostat přes severoitalský Bruneck a následně Brixen až k hlavní italské dálnici A22 právě na Brenner a Vipiteno. Kličkuji mezi karavany a oceňuji, jak hbitě a citlivě CB reaguje na otočení plynové rukojeti. Ani přes dvouválcový charakter nemám problém snadno dávkovat plyn bez zbytečného poskakování po otáčkovém spektru. Brzy se ztrácím ostatním z dohledu. Okolní krajina posetá sady a vinicemi je opravdu malebná a tak stavím u jedné staré pevnosti, která hlídá údolí několik století, abych počkal na ostatní. Zastavují také a děláme povinné foto.

Po několika kilometrech konečně přijíždíme k dopravní tepně. Chceme ale na SS12, která se klikatí právě mezi zmiňovanou dálnicí a železničním koridorem neomylně směřujícím právě na Brenner. Je to pravdu pěkná a svižná cesta, kterou jsem jel již několikrát a tak si to užívám stejně jako kluci. Křížíme a podjíždíme několikrát dálnici, kterou občas lemuje v těsné blízkosti železnice s nekonečnými nákladními vlaky. Je vidět, že se jedná o hlavní Italskou tepnu do Rakouska. Pravdou je, že ze stoupající nadmořskou výškou a adrenalinem musím seriózně uznat, že mi na rovinkách začínají trochu chybět potřebné koně a vitalita. Motocykl ale funguje naprosto bezchybně a snaží se, co to dá. Dorážíme konečně na Vipiteno. Dále na Brenner nepojedeme, protože tam stávkují snědí baťůžkáři na výletě. Nevadí, my stejně chceme na velice populární Jaufenpass.

Blížící se legraci slibuje houstnoucí doprava, ale tentokrát ryze v motocyklovém podání. Ondřej povinně tankuje své žíznivější ZR-7 s karburací. Já u testovací CB500X a Michal u své DL650 jen pro pocit kontrolujeme palivo v nádrži. Další možnost na tankování bude až na druhé straně za vrcholem. Ani se mi nechce věřit, že palubní počítač tvrdošíjně stále ukazuje 3,7 l/100 km, což by byla opravdu skvělá hodnota. (V rámci pozdějšího propočtu vyšla celková spotřeba do 4 l/100km). Motosezóna rozhodně není na svém vrcholu, ale tady je v sobotu dopoledne opravdu plno. Poslední „kruháč“ a už je tu ostré stoupání z města lesem k vrcholu. Na tenhle kopec je potřeba výkon, přehled a obratnost. Poslední dvě položky mám, s výkonem je to už horší, ale nedá se nic dělat. Jako ryba ve vodě se tu cítí velká endura. Jel jsem tudy už na několika motorkách, ale zdaleka nejvíc jsem si to užil právě na velkém GS a MG Stelvio. Je tu řada vraceček a nerovných klikatých stoupání s porušeným asfaltem, takže ne vždy úplně ideální pro vysloveně sportovní stroje. Logicky tak chytá saze Michal s DL650. Držím se ho jako klíště, ale trochu ztrácím na rovinatých stoupáních. Nicméně Ondřeje necháváme někde v závěsu, ten se rozhodl jet na kochačku a užívat si výhledů. Řadím jako o život, ale na stroje s větším výkonem ztrácím. Není to však o nic méně zábavné, jde spíše o celkové tempo, to však neznamená, že u mě CB500X ztrácelo body.

Konečně končí les a táhlým stoupáním vjíždíme na „stadion“ (horní usek se zatáčkami bez vegetace s končící finální vyhlídkou a přejezdem na druhou stranu). V tomto ročním období jsem tu ještě nebyl a nabízí se mi opět nový pohled. Okolní pláně jsou ještě úplně pod sněhem a to i vzhledem k počasí předchozích dnů. Stahuji sluneční clonu a užívám si neskutečné výhledy. Dáváme zaslouženou pauzu na lehčí oběd, kterou využívám rovněž k focení. Pak pokračujeme velkým klesáním na Leonardo in Passiria, což značně prověřuje naše brzdy. U dvouválcového cébéčka lze efektivně brzdit motorem a pomoci tak vcelku vydařeným brzdám s dvoukanálovým ABS. Ty se mají s  jedním dvoupístkovým třmenem vpředu co činit, ale svoji práci zvládají bezchybně. Nikdo by se asi nezlobil za dva kotouče - zvláště tady v horách - ale v kombinaci s dobře fungujícím zadním jednopístkem je účinek dostatečný.

Dole nás čeká nemilé překvapení v podobě uzavřené cesty na Timmelsjoch. Je tam hodně sněhu a cesta je neprůjezdná. Musíme tedy dolů na Merano kolem nesčetných jablečných sadů notnou zajížďkou přes SS38 v podstatě až na dohled zasněženému Passo Stelvio a následně zpět do Rakouska. Zpočátku lehce fádní cesta se opět začíná klikatit a tak si užíváme odpolední jarní slunce a i svižné stoupání přes Malles Venosta až k Reschen am See. Zdejší jezero je výrazným bodem a Mekkou pro všechny příznivce kitingu. Díky zdejším úpatím a podnebí zde totiž skoro bez přestání vydatně fouká. Zkrátka pěkný to kraj, jednou jsme zde fotili i náš alpský srovnávací test. Dnes se však již příliš nezdržíme, je pozdní odpoledne a my se chceme dostat trochu dál do Rakouska. Naším cílem je pro dnešní den městečko Nauders, kterému dominuje středověký hrad a v zimních měsících jako všude v této oblasti především lyže. Naši kratší cestu uzavíráme večer v baru a sbíráme síly na zítřejší rychlý a nudný dálniční přesun přes Ga-Pa a Mnichov zpátky do ČR.

S Hondou CB500X jsem v testu najel celkově 1 679 km, a i přes slabší motor a příslušnost do kategorie A2, kde patří jistě mezi mé favority, nemohu hodnotit jinak než veskrze pozitivně. Ani závěrečný dálniční přesun nezklamal. Motocykl poskytuje výbornou ochranu a jezdec si tak může oproti běžným naháčům i trochu odpočinou přikrčením za dobře fungující plexi. Tento model asi úplně neosloví ostřílené mazáky a dospělé jezdce, ale pokud teprve začínáte jezdit nebo se rozhlížíte v dané kategorii po tom pravém náčiní, tahle Honda může být trefou do černého a vstupenkou k začínajícímu dobrodružstvím na dvou kolech. Svojí technikou a zpracováním vás jistě nezklame ani při každodenních cestách do práce. Provozními náklady se totiž jeví i jako docela povedené alternativní náčiní vůči klasickému skútru. Nově upravená CB500X s ABS je aktuálně v ceníku za 164 900 Kč.    

Informace o redaktorovi

Lukáš Růžička (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 182 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE