Moto&Auto po americku: H-D Fat Boy Special a Dodge Durango

V druhém dílu našeho seriálu, ve kterém si při hodnocení převládajícího charakteru značek z určité země vždy k motocyklovému zástupci přibereme ještě vhodné auto, se podíváme za Atlantik. Amerika, to jsou po charakterové stránce jednoznačně choppery a cruisery značky Harley Davidson.

Moto&Auto po americku: H-D Fat Boy Special a Dodge Durango

Kapitoly článku

Plán je stejný jako v minulém článku o Hondách zabývajícím se obecně Japonskem. Dvojici Moto&Auto společně protáhneme po silnicích, nafotíme a uvidíme, co mají po stránce charakteru společného a co by se s jistou mírou nadsázky dalo zobecnit pro značky z dané země původu.
Jelikož doba pomalu spěje od čistokrevných chopperů s řídítky nad hlavou spíše ke cruiserům, do testu jsme jako zástupce jednostopé Ameriky vybrali Harley Davidson FLSTFB Fat Boy ve verzi Special. Čisté linie řady Softail a perfektní zpracování kombinuje černý lak a matově stříkané plochy a jako poznávací znamení se stroj může pochlubit plnými koly. Tímto modelem se značka H-D, která se od roku 1980 potýkala s problémy, v roce 1990 v Americe vyšvihla na první místa v prodejích velkoobjemových motocyklů a podařilo se jí odrazit tržní tlaky ze strany japonských výrobců. Možná i kvůli tomu se mezi patriotsky laděnými příznivci všeho amerického začala neoficiálně šířit fáma, že design stroje ve stříbrném laku se inspiroval americkým bombardérem B-29 a že název Fat Boy je složeninou z názvů (Fat Man a Little Boy) obou atomových bomb svržených z tohoto bombardéru.
Jaký automobil se bude nejlépe charakterově hodit k našemu Fat Boyi? Ještě před lety by to jednoznačně byla dlouhá limuzína Cadillac, i zde ale doba pokročila a jako typickou káru na amerických hajwejs potkáte spíše velké „silniční teréňáky“ neboli SUV. Proto jsme si na Šalamounce k testu zároveň s motorkou vypůjčili ještě Dodge Durango. Značku Dodge z koncernu Chrysler v Evropě hned tak nepotkáte a obří Durango je ještě větší raritou. Ono také uživit téměř šestilitrový osmiválec s výkonem 250 koní není při evropském zdanění benzínu zrovna jednoduché.
Oba stroje si nejprve postavíme vedle sebe a podíváme se na první dojmy. Příslušnost k „americké národnosti“ je hned jasná. Tyhle stroje vznikly v zemi vlastnící obří ropná pole a kromě hor na západě také nekonečné pláně nakrájené přímkami rovných silnic a dálnic. Zobecněný americký stroj se zkrátka nemusí příliš starat o takové drobnosti, jako je spotřeba, místo na zaparkování či proplétání úzkými uličkami historických center. V zemi, kde historie začíná v šestnáctém století, zkrátka úzké uličky starých měst nahrazují široké bulváry westernovských městeček, které se postupně změnily v mrakodrapové „city“ protkané dálnicemi.
Na stavbě obou dnešních představitelů se to kromě mohutného motoru (1600ccm u motorky a 5900ccm u auta) zaměřeného spíše na krouťák než maximální výkon projevuje také v celkových rozměrech a zaměření spíš na delší trasy než nějaké rozvážky po městě. Svérázné zámořské řešení ovladačů se u motocyklu projevuje jen u směrovek s tlačítky na obou řídítkách a u spínací skříňky na nádrži, přičemž klíček je bezdrátový a stačí jej mít v kapse. U auta se našinec zvyklý na evropský standard zase musí připravit na překvapení v podobě ruční brzdy, která je vlastně „nožní“ nahrazená pedálem na podlaze, dále na automatickou převodovku s řazením režimů pákou u volantu. Nějaké snižování hmotnosti a redukční diety? Ani náhodou, každý prvek motorky i auta je řešený pořádným odlitkem, žádné děrování či prolisy, na to se za oceánem tolik nehraje.
Rovných úseků kolem Prahy moc není, takže to z Šalamounky vezmeme ve výletním tempu na Karlštejn a zpátky si to zkrátíme po plzeňské dálnici. Už ve městě je jasné, že po stránce pohodlí platí to, co u jsem naznačil - na delší trasy v pohodovém tempu nenajdete nic lepšího, naopak poskakování po městě nebo řádění utažených serpentinách si moc neužijete. Pohodlný posaz na Fat Boyi s nohama na plotnách doplňují řídítka tak akorát do slabě napřáhnutých rukou, díky kterým po celodenní jízdě slezete relativně odpočatí. Na druhé straně ale při ostřejší jízdě můžete zapomenout na nějakou citlivější odezvu od předního kola.
Kožená křesílka u Dodge snad ani není třeba komentovat. Více než dvoutunový drobek si to valí silničkami za Prahou, nerovnosti si vyřeší podvozek na obrovských kolech sám a v zatáčkách auto reaguje jen mírným náklonem a váha není nijak nepříjemně cítit. U obou strojů si přitom užíváte nádherné zvukové kulisy velkoobjemového motoru. Chytlavý zvuk motocyklů HD je obecně známý a můžu potvrdit, že opravdu dokáže zvýšit radost ze svezení - kdo nezkusí, neuvěří.
Zvuk šestilitrového osmiválce také dokáže řidiči přinést to příjemné mravenčení v prstech na volantu, které láká na to občas pořádně dupnout a vychutnat si zrychlení a skrytou sílu. Při tom všem vás ale to u obou strojů vůbec nenutí jet rychle a brzy zjišťujeme, že za volantem i za řídítky to láká spíš ke klidnější jízdě, při které máte čas i chuť se podívat i kolem sebe. Síla ukrytá v motoru vám paradoxně umožňuje jet víc v pohodě, nemusíte se s nikým honit, nic si dokazovat, prostě objem ničím nenahradíš...
Při brázdění krajiny s těmito stroji si pomalu začínám uvědomovat, proč jsou americké motorky na trhu tak oblíbené, přestože v technických parametrech často zaostávají za modernější asijskou či evropskou konkurencí. Zarytí odpůrci často tvrdí, že tyto stroje jsou koncepčně zastaralé a ignorují inovace. Genialita amerických výrobců ale podle mne spočívá v tom, že ignorují tlaky na trendové změny a dokážou zachovávat samotnou podstatu radosti z jízdy - tedy, to, co dělá Harley Harleyem. Modernizaci omezují na ovladače, provedení a vnitřní techniku, ale nemění základní styl charakteristický pro tuto značku.
Tady ale srovnání s automobilem hodně pokulhává a jednostopý a dvoustopý svět se hodně rozchází. Auta v Americe jdou cestou maximálního pohodlí a pomalu mizí stroje vyloženě pro radost, jako třeba nepraktický ale nádherný nový Ford Mustang. Naopak americké motorky jdou úplně jiným směrem a na praktické rysy se zaměřují až na druhém místě, hlavní je radost z jízdy a maximum požitku z projížďky i ze samotného stroje.
A kam zabrousíme příště - že by do temperamentní Itálie?

Informace o redaktorovi

Filip Tichý - Výška testovacího jezdce: 195 cm

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 2.36
Známkováno: 22x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist