Ducati Streetfighter

Na den, kdy jsem poprvé usedl za rovná řidítka nejsilnějšího naháče ducatí famílie, se prostě nedá zapomenout. Vzpomínky na freeride, který jsem v sedle výkvětu italských konstruktérů prožil, se mi vracejí velmi často a tak lidové rčení „sejde z očí, sejde z mysli“ v tomhle případě rozhodně neplatí. Ptáte se proč? Protože Ducati Streetfighter!!!
Ducati Streetfighter odhalil svou tvář již v roce 2008, tehdy mi spadla čelist až na zem. Ač nejsem skalní fanda designérů téhle italské továrny, byl jsem doslova ohromen, co že to vyráží do světa brutálních naháčů za krásu. No jasně, někdo by mohl namítat, že tohle je 1098 právě vytažená z kačírku mosteckého okruhu. Není to daleko od pravdy, právě tohle se mi na Streetfighteru hrozně líbí. Konečně vím, jak vypadá kouzlo harmonie, které jsem do této chvíle ještě nepoznal!
Přední maska si v podobě malých náfuků umístěných pod dvojicí pozičních světel ponechává drobné rysy svých supersportovních sester. Nad nimi masce dominuje velké přední potkávací světlo s dvojicí bílých směrovek a kompaktní dojem dotváří multifunkční digitální displej, který téhle fešandě svým hranatým tvarem padne jako ulitý. Budík oplývá mnoha užitečnými informacemi. Výchozím nastavením je digitální stupnice otáček motoru, ukazatel momentální rychlosti, teploměr a hodnota počtu celkově ujetých kilometrů. Pomocí dvou ovladačů na levém řidítku lze přepínat mezi zbylými údaji. Kromě toho, že si můžete změřit čas na jedno kolo, se dozvíte údaje o teplotě vzduchu a oleje, napětí baterie, ale také budete včas informováni o patřičné servisní prohlídce.
Asi každý by čekal pod zadní krovkou pořádné trombóny, designový odkaz na superbiky. V případě Streetfightera jsou dvě mohutné koncovky výfuku upevněny nad sebou, své útočné místo si našly na pravé straně u zadního letmo uloženého kola. Z profilu se nabízí úžasná podívaná: všechno je pěkně odhalené, vykukuje i spodní červené prádlo zahalující chladič oleje a to téhle mašině jednoduše sedí.
Podívejme se ale dukatce pod sukýnku. Lepší agregát snad nemohl být tomuto motocyklu přidělen. Na jednu stranu nechápu, proč tak silné motory dávají do naháčů, u kterých se dá jen horko těžko schovat za ochranný štítek a udržet slušné tempo, aniž by vám zatuhl krk všemi směry. No, na druhou stranu jsem ale hrozně rád za to, že se na výrobní lince v Bologni „spletli“ a prohodili motory s deset devět osmou. Co jiného si do rámu Streetfightera přát, než kapalinou chlazený dvouhrnek do L o objemu 1099 kubíků s jedinečným desmo rozvodem. Propláchnout takhle objemné hrnky není žádná sranda, proto byl povolán systém elektronického vstřikování Marelli. Maximální výkon, kterého na tomto motocyklu může člověk dosáhnout, je 155 koní, kteří se naplno rozparádí okolo devíti a půl tisíc obrátek za minutu. Od početného stáda se očekává i velká síla, tu nejvyšší pocítíte díky 115 metrům pana Newtona rovněž v 9500 ot./min. Úctyhodný točivý moment přenáší vícelamelová, jak jinak než hydraulicky ovládaná, suchá spojka. Převodová skříň je šestistupňová se stejnými primárními a sekundárními převody jako u dnešních superbiků Ducati.
Trubkový rám společně se zadní jednostrannou kyvnou vidlicí tvoří nepostradatelné pilíře ducatí filosofie, co se geometrie motocyklu týče. Kyvná vidlice byla Streetfighterovi z důvodu lepší stability v zatáčkách o několik milimetrů prodloužena, rozvor je tak o 45 mm delší než u 1198. Vezmeme-li v potaz pozici řidiče a umístění řidítek, pak je jasné, že kdyby nedošlo k této změně, motocykl by po dvou kolech jezdit asi neuměl. Přední i zadní pružení je značky Showa a jak se sluší a patří, je plně stavitelné, čili kroutit můžete s předpětím, útlumem a kompresí, jak je libo. K nezaplacení je volba předních radiálních brzdových třmenů Brembo. No jasně, jsou to ty superbikové čtyřpístkové monobloky, které neznají bratra a tisknou mamutí silou dvojici plovoucích kotoučů o průměru 330 mm. Slušná práce!
Když otočíte klíčkem, Fighter rozzáří svůj budík, nasaje palivovou směs a je na povel připraven zažehnout tohle italské peklo. Máčkám startér, kliková hřídel se několikrát otočí kolem své osy a nastane ten očekávaný desmokravál, linoucí se z mohutných ocelových koncovek výfuku. Nechám ji pěkně prohřát a mezitím si šteluji a zkouším pracovní prostor řidiče. Výška sedla je pochopitelně vyšší (840 mm) než u supersportovních motocyklů, což pociťuji přímo na místě, když nestojím celými chodidly na zemi. Ale i s mou střední postavou nemám s ovládáním motocyklu velké problémy. Posez je na Streetu velmi přirozený a celkově nakloněný dopředu.
Od první chvíle mám pocit, jako bych už na tom někdy jezdil. Ten krásný pocit, když mám pod sebou bručící motocykl, který disponuje bezmála 0,92 plnokrevného koně na kilo suché váhy a k tomu ještě má místo řidítek rovnou bagetu, to se popisuje hodně obtížně! Zaklapávám hledí mého žraloka a pouštím se do velkého dobrodružství. V pomalých rychlostech a zejména v tvořících se kolonách je ovládání o dost jednodušší, než je tomu u klasického superbiku. V tomto ohledu jsou rovná řidítka významným plusem. Z čeho jsem byl totálně omámen, byla bezvýhradně skvělá funkčnost, respektive účinnost předních brzd. Kdo si dosud myslel, že jeho motocykl dobře brzdí, ať vyzkouší ústrojí ambiciózního Streetfightera. Aby taky ne, vždyť monobloky Brembo jsou extratřída a porovnávat toto brzdové ústrojí se třmeny jiných standardních motocyklů, které se při intenzivním brzdění rozevřou jako křídla vráně, to asi nebude mít správnou vypovídací hodnotu… Dobře fungujících brzdových systémů je hodně, ale tohle je opravdu jiné kafe. Nástup brzd je velmi rychlý a agresivní, nejednou jsem přijížděl do křižovatky po předním kole.
Jemným pootočením plynové rukojeti přichází ohromná vlna točivého momentu už od těch nejnižších otáček a na každý rychlostní stupeň. To je jeden z důvodů, proč bych šel do dvouválcového motoru. Popravdě řečeno, co jiného dát do tohoto typu motocyklu za motor než chrochtající dvouhrnek. Chod převodového ústrojí je krásně tichý a přesný. První rychlostní stupeň je delší a zbývající kvalty jsou pěkně seřazeny rychle za sebou, což je velká výhoda při jízdě na závodním okruhu.
Vyjíždím z města a na dlouhé rovince se snažím dostat z tohohle bojovníka maximum. Větrný proud mi sviští kolem přilby a během krátké chvíle zavírám z nedotočené šestky. Na motocykl, jehož konstrukce je kompromisem superbiku a motárda, má Streetfighter neskutečné zrychlení. Ovladatelnost ve vysokých rychlostech není jako na plnokrevném superbiku, je daleko měkčí, s tím se musí počítat a je to z důvodu delší kyvné vidlice při použití stejných pružin zadního tlumiče. Vidlice vpředu pracují velmi dobře a kolo je díky nim velmi čtivé, nehledě na to, že máte širokou škálu nastavení jak pro jízdu na běžné komunikaci, tak pro sportovní „ride“ na závodním okruhu.
V členitých zatáčkách mi připadá streeťák jako ryba ve vodě. Dostatek váhy na předním kole dělá své a zde to platí dvojnásob. Letím táhlou pravou zatáčku, po které následuje ostřejší levý vracák. Přední brzda mě opět převezla a tak s velkou rezervou, o dva kvalty níž, projíždím levý utahovák. Někomu by mohla vadit absence antihoppingové spojky, ale na můj vkus, hlavně když jezdec při prudké deceleraci spojce trochu pomůže, pracuje díky snadnému a přesnému ovládání velmi dobře.
V sedle Ducati Streetfighter zažijete vzrušující chvilky na silnici i na okruhu. Věřte, že si ji po první jízdě zamilujete tak, jako já. Pokud se poohlížíte po pohodlném motocyklu se silným agregátem, který má spoustu koní na rozdávání, anebo chcete jezdit sportovním jízdou na jednodenní koupačku k moři, neváhejte vyzkoušet právě tento motocykl!

Informace o redaktorovi

Tomáš Mikšovský (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 174 cm
Tomas Mysliveček (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 189 cm

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE