journeyman_brezen




Ducati Scrambler Icon - Nejsem žádná ikona!

Máte-li zálusk na něco od Ducati, ale nenosíte po kapsách zrovna půl milónu, tak čtěte dál. Těm, kterým novodobé šílenství s názvem Scrambler vadí už jen z principu, doporučuji přečíst alespoň závěr. Díky hoši!

Kapitoly článku

Co říká výrobce o svém novém modelu? Scrambler je výchozí bod k vyjádření sebe sama. Jde tu o to přitáhnout nové, mladší klienty. Kluci, kteří doposud neměli o motocykl zájem by možná jako nový doplněk na popojíždění po městě namísto kabria mohli pořídit Scramblera. Pokud si tedy odmyslíme marketingové hrátky a budeme číst mezi řádky, jedná se v současnosti o nejlevnější a jediný vzduchem chlazený model od Ducati. Zapomeňme tak chvilku na nějaké nové poselství tohoto stroje a soustřeďme se na to, co za své peníze skutečně dostanete. 

Historie Scramblera sahá do šedesátých let a dnešní model pokračuje v tradici tehdejšího všestranného stroje, kde je nejdůležitější uvolněná poloha za řidítky. Spartánský styl se buď líbí, nebo ne. Stejně jako jedna „příjemná“ paní už od pohledu, která ze vzdálenosti deseti metrů prohlašuje, že je to ošklivý. Chci se jí zeptat, podle čeho soudí, ale nakonec si to rozmyslím a raději se seznamuji s menu přístrojového panelu. Na levé straně najdeme již tradičně soustavu několika tlačítek, z nichž spodním cuplíkem listujete mezi celkovým počitadlem kilometrů, dvěma tripmastery a teplotou vzduchu. Pokud spodní ovladač podržíte déle, odkryje se vám menu, kde lze vypnout ABS, nastavit hodiny, podsvícení displeje a můžete i shlédnout stav napětí baterie. Za jízdy do tohoto menu nelze vstoupit.

Oceňuji přehlednost, ale i rychlost kdy nemusíte čekat na odezvu počítače, až se někam prokousáte. Vše je okamžité a hlavně díky ovladačům na levé rukojeti i úžasně pohodlné. U motocyklu s cenovkou kousek nad dvě stě tisíc nebývá zvykem, že si snadno listujete v meníčku aniž byste museli sundávat levou ruku z řídítka. Na pravou stranu hozený palubní přístroj je designově čistý, grafika displeje jemná a s ohledem na netypické umístění je budík i dobře čitelný. Na přímém slunci ale budík někdy hodí nepříjemné prasátko. Výrazněji to však zaregistrujete jen při jízdě s čirým plexi. Tmavé hledí si s tímto poradí. Z pohledu jezdce je dojem z kokpitu industriální a dle mého názoru by to chtělo u italského stroje trochu vášně. Zvlášť když pohled za řídítky je pro majitele jeden z nejdůležitějších. Hodil by se tady například analogový otáčkoměr, který by podpořil retro atmosféru a vrátil řidiče zpět v čase. 

Řídítka jsou široká a dost vysoko než jsme doposud byli od naháčů jménem Ducati zvyklí. Jízdní poloha hovoří jasně a stručně o prioritách ve formě pohodlí a snadné manipulace v pomalých a středně rychlých pasážích. Poctivě vypolstrované sedlo vás uchlácholí a navodí příjemnou atmosféru. V přední části se sedlo zužuje a to pomáhá při manipulaci lidem menšího vzrůstu nebo s kratšíma nohama. Navíc, mezi koleny nesvíráte vůbec, ale vůbec nic. Nádrž jako by neexistovala a tím pádem je prvotní pocit uvolněný, nic na vás, respektive na vaše nohy a přirození netlačí. Jediný, kdo se chce tlačit na nádrž, jste tady vy. Jelikož v rychlejších zatáčkách řídíte hlavně nohama, možná by se trochu té buclaté nádrže do strany hodilo. Ale to už předbíháme, nejprve se Scrambler musí vymotat z města a to není zas až tak jednoduché. 

Scrambler, odkazující na motorkaření před padesáti lety, chce být nejenom retro, ale především i moderní bike. Jízda je ale po prvotním odpichu poněkud uskákaná, …ehm…poněkud retro. Spojka zabírá až na konci a přes extrémně lehký chod plynové rukojeti a ještě s nesmyslně velkou vůlí na plynu nevím přesně kolik plynu dát. Buď mám málo nebo moc. Říkám si, že jsem po zimě ztuhlej a proto přenastavuji páčku spojky a rozjezdy se o něco zlepší. I tak se ale při každém odšťouchnutí musím soustředit víc než je zdrávo. Trochu, ale opravdu jen trochu to přičítám syrovosti mechanických součástí, neboť na budíku svítí pouhý jeden tisíc najetých kilometrů. S přibývajícími kilometry trefuji plynulejší rozjezdy, ale dávám i méně falešných neutrálů. Převodovka pracuje skvěle, kvalty zaskakují přesně a v noze cítíte tu správnou odezvu, jak při řazení nahoru tak dolu. Je potřeba mít ale na paměti, že jde o Ducati, takže kvalty se volí razantně se silou nákopu novozélandského ragbisty.

Město by mělo být jedno z oblíbených hřišť Scramblera. A skutečně tomu tak je, díky lehoučkému ovládání. Potřebujete se rychle otočit na pětníku kolem nohy? Není problém. Dostatečný rejd řídítek jaký u Ducati nebývá zvykem společně s nízkým těžištěm a uzounkou stavbou vám to dovolí. Opakem je však jízda v těsném provozu, kdy se snažíte přizpůsobit ostatním účastníkům. Zde už se žádají vaše schopnosti a předvídavost. Padesátikilometrová rychlost svazuje vytočený druhý rychlostní stupeň a nebo podtočenou trojku. Vše řešíte spojkováním a nebo volíte větší distanc od vozidel jedoucích před vámi. Pokud dostanete třetí rychlostní stupeň na rychlost přes 60 km/h je projev motoru klidný, ale musí vám to dovolit provoz i policista.

Pod 3 500 otáčkami to s motocyklem škube a přidáte-li nepatrně plyn, motor zareaguje s mohutným nástupem točivého momentu. Osmsetkubíková kubatura, vycházející koncepčně z Monstera 796, se zde poladila na ještě větší tah z nízkých a středních otáček. Na hodnotě 5 750 otáček obdržíte okamžitou dávku 68 Nm, což je na hladkým asfaltu bez provozu na klikaté silnici fajn, ale v ucpaném městě a na rozbité silnici to může být pro někoho až moc. Představte si situaci, která v nešťastnou chvíli spojí dohromady tvrdý podvozek, nepoddajný motor v nízkých otáčkách a příliš volný chod plynové rukojeti. Soustředíte se na průjezd křižovatkou, sledujete okolní provoz, přitom se pohybujete na hranici čtyř tisíc otáček a vymetete díru na silnici. V tu chvíli si omylem přidáte plyn, motocykl poskočí razantně vpřed, aniž byste chtěli… To jsou věci, které se časem dají vychytat, třeba zkrácením plynu a italofilům vůbec nevadí, ale maník unavený po stopadesátikilometrové projížďce nebo začátečník může znejistit. Je tedy nasnadě otázka zda na tuhle hru chcete přistoupit.

Podvozek je typicky italsky tuhý a sedlo má co dělat, aby aspoň částečně tlumilo rázy přenášené do zad. Vaše poloha je při pomalé jízdě vzpřímená, sedíte téměř v pravém úhlu, tudíž uvolněně a veškeré díry v asfaltu jdou do vašich zad. Na Monsteru to člověk tak nevnímá, neboť lehce předkloněná poloha rozloží rázy i na vaše zápěstí potažmo celé ruce. Je ale pravda, že na Scrambleru zase netrpí nohy ani krční páteř. A co hovoří spolujezdec? Sedlo je pohodlné, pozice vzpřímená, místa je tak akorát. Ruce se nedají nikde opřít, je tedy nutností se držet řidiče. Mezi řidičem a spolujezdcem není prostor, tudíž k sobě oba cestující přilnou a moc o sebe netlučou. Občas ale díky zmiňovaným problémům s kvalitou silnic a ucukané jízdě dochází k hlavičkám. Rovná záda stejně jako u řidiče dostávají velký nápor a tak srovnání se zmiňovaným Monsterem 796 vychází lépe pro Monstera.

Abychom se drželi marketingu Ducati a brali Scramblera jako motocykl pro mladé, kteří svůj čas tráví aktivně, nejlépe sportem, vyraziůi jsme s přítelkyní rozhýbat tělo. Nejprve ranní protažení v posilovně, následně kolečkové brusle a před obědem ještě bazén, následuje lehčí oběd. Poté trasa okreskami Lány, Unhošť, Rudná, Radotín, která na googlu vypadá romanticky. Rozbité silnice s velkým množstvím cyklistů, sílící vichr a unavená těla nás ale přinutili ustálit rychlost na 90 km/h kde se tenhle pacholek cítí nejlépe. Zalovil jsem v převodovce pětku a jen pozvolna zatápěl stádu 75 koní. Jo to je ono, to je ten správný svět pro Scramblera, kterému vyhovují jednoznačně střední pásmo do 7 000 otáček, hladký asfalt a zákruty. Najíždíme na kvalitní silnici bez provozu, kde nemá tenhle motocykl konkurenci a předešlé útrapy vynahradí beze zbytku. Pro těchhle pár úžasných minut jsem ochoten zapomenout na nepoddajné a namyšlené chování ve městě. Tlumení informuje o každém kousku asfaltu, víte přesně co se děje pod předním kolem.

Nezvyklé osmnáctipalcové kolo se i díky pouze jednomu brzdovému kotouči skládá do zatáčky velice snadno a výtečně informuje o gripu v jakýchkoli rychlostech. A to považte na začátku sezóny, kdy asfalt není plně prohřátý, na budíku svítí teplota okolního vzduchu 17 stupňů a na ráfkách máte pneumatiky se špunty, s kterými můžete vyrazit i do lesa, špička! Brzdící manévr si nezadá s konkurencí o dvou kotoučích na předním kole. Možná kdybych vám neřekl, že tam vepředu trůní jeden disk ani byste to nepoznali. Motocykl šel sklopit úplně na hranu a pokaždé zanechal pocit bezpečí jak pemprsky. Při dálničních 120 km/h je motocykl díky tuhému rámu z masivních ocelových trubek krásně stabilní. Opře-li se do vás vítr, je lehká stavba na škodu, ale s cestujícími to na Scrambleru s ohledem na jeho papírové hodnoty příliš nezamává. Dálničních 130 km/h se usadí na příjemné hodnotě 6 000 otáček a Scrambler lehce usrkává benzín z nádrže. Pět set ujetých kilometrů se podařilo rozdělit správným dílem mezi dálnice, okresky i městské přesuny. Výsledná hodnota spotřeby paliva během testu pak byla 5,3 litru.

Scrambler tedy není zcela nová filozofie. Jedná se o sportovního naháče, který má vyšší řídítka, toť celé kouzlo. Větší logo Scrambler oproti decentnímu nápisu Ducati na palivové nádrži pokládá otázku, zda Scrambler chce být nová značka vyráběná na linkách Ducati. Podle jízdních vlastností je to však plnohodnotný model Ducati a s tím je tedy spojené všechno. Jízdní vlastnosti, každodenní život i cílené fórky ze strany ostatních motorkářů vás pasují na plnohodnotného Ducatistu.

Osobně jsem očekával univerzální motorku pro dva cestující, měkké tlumení a prdlání po městě. Vytvořil jsem si nějaké domněnky a ty mě zbytečně svedly na rozcestí. Může za to i převeliká snaha výrobce, který postupným odhalováním obestřel Scramblera aurou výjimečnosti. Zapomněl jsem však na odkaz dědictví značky a tradici. Pak to všechno dává smysl. S tvrdým podvozkem značky Kayaba, na kterém lze céčkovým klíčem nastavit jen zadní péro, to ale bude mít Scrambler na našich rozbitých silnicích těžké. Jakákoliv manipulace s tuhostí zadního tlumení oproti základnímu nastavení nemá valnou odezvu na jízdní vlastnosti.

Svět se nemění, Ducati zůstává volbou užšího spektra zájemců. Sportovní styl jízdy Scrambleru sluší nejvíc. Byla by škoda jej trápit jen ve městě, chce to se aspoň trochu urvat a lehce zatopit pod kotlem. Pár výmolů tahle kočka ještě zvládne, ale bydlíte-li uprostřed ničeho, kde silnice připomínají uhrovitý obličej puberťáka, zvážil bych tuto volbu dvakrát. Výrobce udělal jednoduchý bike a myslel přitom na to, že za žádných okolností nesmí překročí hranici, kdy se z Ducati stane masová záležitost.

Informace o redaktorovi

Tomáš Procházka (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 177 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

+ Ovladatelnost
+ Sportovní vlastnosti
+ Jednoduchá koncepce vzducháče a nenáročný Ducati servis


- Chování na rozbité silnici a v nízkých otáčkách (volný plyn + tuhý podvozek + velký kroutící moment = peklo)


POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (6x):
Motokatalog.cz



TOPlist