Ducati Monster S2R

Design

Jak moc jde pánům z Itálie o design se ví dlouho. Tradice si s tím tady taky nezadá a to co namíchali před víc jak desetiletím je stále svěží. Ovšem, když to vezmu pohledem nezainteresovaného motocyklisty, tak urazím všechny pravověrné, ale spousta lidí neví co na těch Duchnách vlastně ten zbytek světa má.


Pár trubek svařených do příhradového rámu, motor do L, plastová nádrž, sedlo od pohledu spíše na trasy do 100km a poměrně pěkný letmák vzadu a Marzocchi upside-down s průměrem 43 mm vpředu. Na to namontovaný plastový štítek a běžné světlo. Obyčejné budíky a rovná řidítka. Navíc to ještě stojí 295 tisíc?
Znalí věci ovšem jen nechápavě vrtí nad takovýmto hodnocením hlavou. Žádný deltabox a hliníkové odlitky. Žádné řadové uspořádání, navíc by ještě scházelo, aby to chladila voda. Adrenalin pěkně poctivý a zasloužený. Jejich soudu neuniknou pouze dva výfuky na jedné straně nad sebou. Když dva, tak na každé straně jeden. Také ví o anti-hoppingové spojce v oleji s hydraulickým ovládáním. Vstřikování Marelli, standardně montovaném imobilizéru a hlavně desmodromickém dvouventilu. A navíc, nestojí to ani 300 tisíc!
Tohle budou pravděpodobně vždy příčiny drobných slovních šarvátek. A doufejme, že to u nich zůstane.
Mě osobně se S2Rko vzhledově líbí, jsou věci které bych řešil maličko jinak, ale stroj působí kompaktním a uceleným dojmem. Červená s černým pruhem mu opravdu sekne. Zadní kryt sedla navozuje dojem „jednosicu“ a to poměrně úspěšně. Celou dobu jsem jezdil sám.
Pod sedlem je místo pouze na řidičák a plavky, ručník si omotejte kolem pasu. Sedlo se odklápí zasunutím a otočením klíčku nad výfuky a někdy si může člověk spálit prst o vařící šroub. Ovšem nikdy se pod něj nic nevejde, tak proč tam lézt. Snad pouze proto, abyste viděli, jak se dostat k motoru po odklopení 14 l nádrže. Je zde ukrytý i airbox a pojistky. Baterka tam má také své místo. Jinak nádrž drží opravdu jen na hliníkové přezce, která se zapíná a rozepíná velmi snadno.

Skoro rovná řidítka Magura s asymetrickým průřezem v hliníkovém provedení. Klasické budíky s bílým podkladem a červeným prosvětlením. V displeji se schovávají digi-hodiny, tripmaster a počítadlo kilometrů. Trojúhelníkově uspořádané kontrolky svítí snad nejlépe, co jsem kdy viděl, i přímé slunce nerozladí jejich plné světlo. Jde o blinkry, neutrál, dálkové světla, kontrolku nízkého tlaku oleje a rezervy paliva (3l). Ve spodní části druhého budíku je také digitální ukazatel, který pod 50°C u oleje ukazuje blikající značku LO. To značí stále ještě neprohřátý motor. Po překročení této teploty ukazuje teplotu oleje.

Motor

To je to, okolo čeho se vlastně tahle značka točí. Motor prošel omlazováním, zdokonalováním, přepracováváním a kdo ví čím ještě, ale je to stále ta tradiční struktura do L se sáhodlouhým rodokmenem. Sice zde kryty rozvodu dávají tušit kudy vše vede, ale vidět je jen opravdu málo. Hodně staré modely od Ducati měly vidět i řemeny. Možná i proto jsou tak ceněné, kdy je vidět technika.
Vykukuje jen známá silueta a chladič oleje nad spodním válcem. Jde o verzi s obsahem 803 ccm s 77 koníky a 72,6 Nm. Vzduchem chlazený dvouventilový desmodromic s 6 ti stupňovou převodovkou.

Jízda a dojmy

Po usednutí máte pocit, že sedíte jen více nahrbeni na kole. Lehoučké (173 Kg), jen více váhy na zápěstí. Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem zkusil projet zatáčku dle zažitého standardu. Sedím v sedle a pokusím se o náklon. Sice byl malý, ale přesto se motorka nechová podle mých představ. Řidítka mají tendenci k lehkému kick-backu a stroj se celý podivně chvěje. Asi vlny na asfaltu. Zkouším znovu a zas ten prapodivný pocit.
Rozvzpomenu se na rady kolegy o tom, jak si na Duchně musí člověk všechno zasloužit. Po prapodivném začátku začíná cesta na Dubou se svým klikatým profilem připomínat zábavní park.

Špička boty musí tlačit na stupačku, zadek jde mimo sedlo, plnej plyn a jen stíhat S2Rko přehazovat. Motor chce točit a proto je třeba ho držet tak kolem 6-8 tis otáček. Tam způsobuje to drsné vystřelení ze zatáčky a bezprostřední reakci na plyn. Kvalty padají sametově, občas sice trefím na falešný neutrál, ale chce to jen víc razance a je po problému. Bohatě si vystačím s 5ti kvalty. Šestku jen na delší posunování mezi zatáčkami. Spojka funguje bezchybně. Motor sice nevydává ten charakteristický chrastivý zvuk, ale stále je to velmi slušná zvuková kulisa. Monster sedí jak přibitý, známky chvění a nejistoty jsou pryč.
„Pro nezasvěcené řidiče aut visím na motorce jak pavián, kdyby mě slyšeli jak podobně řvu do helmy. Kdybych neměl uši, tak mám úsměv kolem celý hlavy. Pot se ze mě tlačí všemi póry, adrenalin je pravděpodobně na 100%. Dojedu na pumpu a bez zastávky pádím zpět. Je to opravdu o zábavě.“ Sedlo ač se nezdá je poměrně pohodlné, ale stejně na něm dlouho nezůstanete. Brzdy jsou na Monsteru s příjemným nástupem a když je třeba, zakousnou se opravdu mohutně a s razancí. Hodně je to o pocitech a ty jsou na Monsteru S2R na zábavné vlně. Monster vás nutí k popohnání motoru a začíná vás to příšerně bavit. No mě tedy obzvlášť. Dal jsem si tu trasu 4x. Najel jsem tam asi 140 km a do nádrže jsem dotankoval 11,6 litru. Spotřebu si vypočítejte sami, mě bavilo jezdit a ne počítat.
Dalším poznatkem je to, že i když zůstanete sedět v sedle, chce to jen trochu více přenést váhu do stupačky, jakoby ji přišlápnout k zemi a Monster projede vše, navíc se vám zdá, že jste úžasně rychlí. Pohled na hodiny to jen potvrzuje.

Zhodnocení

S monstrem si užijete tu hodně zábavnou stránku motorkaření. Přesuny na delší vzdálenosti bych asi moc nedoporučoval, protože štítek funguje tak maximálně do 120 v hodině, výše už se valí proud vzduchu, který se vám snaží utrhnout hlavu. Když jste hodně tvrdí, tak i těch 200 na tachometru zvládnete. Jde o to si spíše užít, než se nechat zválcovat. Člověk musí poměrně dost dát, ale motorka se mu odvděčí skvělou adrenalinovou show.

Informace o redaktorovi

Marek Hrodek (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 180 cm
Jarda Ducháček - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE