Ďáblovo štokrle - Ducati Diavel

Text: Tomas Mysliveček | Foto: Tomas Mysliveček | Foto: Lucie Čermáková, Tomáš Mysliveček jr. | Zveřejněno: 2.1.2013 | Zobrazeno: 42 266x

Trochu se to dalo čekat, ale že to budu vnímat až takhle, to jsem netušil. Mám totiž s touhle motorkou problém. Může za něj paradoxně Kawa Z1000 z předchozího testu. Byla totiž dobrá, zatraceně dobrá a já jsem tehdy při psaní střílel superlativy z těch nejtěžších kalibrů. A pak si přijde tohle zvíře...

Kapitoly článku

Kořeny
Obvyklou rozjezdovou kapitolu o historii přeběhneme raz dva, protože Diavel žádnou historii nemá. Nicméně jen pro úplnost zmíním první cruiser Ducati, typ Indiana z let 1986-1987.

Ona to vlastně ani nebyla, vzdor nápisu na nádrži, opravdová Dukárna, ale Cagiva. Na jejím zrodu se podílel Claudio Castiglioni, který s tímto modelem chtěl udělat díru do Ameriky. Na rozdíl od Erica Buella, který do sportovního rámu strčil motor z Haryka, Claudio šel za svým americkým snem mazaně a okolo motoru Ducati Pantah ze sport-biku postavil rám cruiseru. Výsledkem byl stroj plný novot i anachronismů, který podle dobových zpráv poskytoval jezdci překvapující výkon, zážitky obohacující i rozčilující, podráždění i potěšení ...

motor: 649 ccm vzduchem chlazený SOHC 90° V-twin
převodovka: 5 stupňů
výkon: 53 k (spíš teda virtuálních koňů, protože tolik nikdy nikdo nenaměřil)
maximální rychlost: +/- 200 kmh
hmotnost cca 230 kg

První návrhy Diavela má na svědomí Pierre Terblanche ve spolupráci s Glynnem Kerrem. Diavel sám debutoval v listopadu 2010 na výstavě EICMA Miláně. Užaslí a nevěřící návštěvníci s pusou dokořán poprvé v reálu uviděli mašinu, která jakoby byla zaroveň černá i bílá - nejen barvami.

Motorku, na které se sedělo v poloze a výšce, v níž se na štokrleti kravkám mléko dojilo, dlooouhou jako čekání na první sex. Motorku, co má zadní galusku širší než traktor Zetor.
Bike s motorem Testastreta, tedy jádrem ze superbiku, s monobloky Brembo a se suchou váhou jen něco přes 200 kg.
Věřím tomu, že už tam v Miláně poprvé padla zásadní otázka, otázka, která mě provázela celý test: co tohle proboha je? Na první pohled to byl odklon od všeho co Ducati postavila, tedy ode všech více či méně sportovních strojů. První názory pak korespondovaly s designem ve smyslu očekávaných neslaně nemastných jízdních vlastností. Jenže pak se začaly objevovat první recenze a všem padaly čelisti ještě o patro níž.

Prolog

Každý testovaný motocykl předcházejí nějaké povídačky, takže většinou se ví, do čeho se jde a jen výjiměčně dochází k větším překvapením.

Diavelova pověst byla taková až moc podezřelá. Když vloni testovačka poprvé kolovala redakcemi, tak ti, co už měli tu čest, většinou jen říkali: "fakt supr, se ti bude líbít, dělá úplně všechno ...", až jsem se musel ujistit o čem vlastně mluví.
Pochopil jsem to krátce po úvodní instruktáži. Protože dnešní motorky mají ABS, kontroly trakce, menu, submenu, mapy, čudlíky, nemají klíčky .... a některé mají i čudlíky, kterými se to všechno dá povypínat, je vždycky lepší v klidu si mechanika poslechnout.
No a pak už to přišlo. S klíčem v kapse, čáry máry fuk, mačkám kouzelné vyskakovací čudlítko startéru a nudný a všudypřítomně vlezlý šedivý šum velkoměsta rozkvete sytým burácením a chraplavě barevným zvukem velkého, hluboko laděného V-twinu.
Je to jako když vlezeš do černýho baru, ve kterým pro kouř nevidíš nic, jen z kouta slyšíš plíce starýho pianisty, chvíli jako z pekla, chvíli jako z nebe. Madonna, tohle miluju.
Takže teď si tady stojí, Diavel... Plive okolo sebe vlny tlakový, otřásá zemí a já ho okukuju a pořád nevím co si o něm mám myslet. Je prostě divnej. Mraky krásných detailů, samy o sobě dotažený, domyšlený, ale jako celek ... no je ošklivej. Ale zase třeba víc zeleva je vlastně hezkej a víc z dálky taky a zespoda třeba ...

Jízda
OK, kapitolu o designu necháme zatím rozpitvanou, však ono se to nějak vytříbí. Teď rychle dooblíknout a zodpovědně seriózní, emocionálně nezabarvený a naprosto chladnokrevný test může začít.
Všechno výše zmíněné vzalo za své asi po 67 ujetých metrech, s prvním přidáním plynu. S tím pohybem pravého zápěstí, kterým se posílá svět za záda a démoni do hajzlu, se mi koutky rozjely až někam za uši ... aby tam už zůstaly.

Kája Saudek by to vyjádřil bublinama, na jedněch by bylo napsáno Překvápko, na druhých Nirvána, protože tyhle dva pocity se střídaly, aby postupně s najetými kilometry těch prvních ubývalo a aby na konci týdne zbyly jen ty druhý. A pro upřesnění, ta překvapení byla jen příjemná. Diavel totiž s lehkostí zboural veškeré pochybnosti a na hlavu postavil zažitá klišé o širokých řídítkách, bambulózních gumách, autobusovém rozvoru, neochotě k zatáčení a mastňácký Dukárně pro zazobaný uprděnce, co se jim panděro nevejde na supersport.

Úplně první dojem se týkal posedu. Žádná jiná Ducati neveze vaši zadnici takhle nízko nad zemí a na týhle jediný Ducati sedíte opravdu příjemně vzpřímeně, bez toho, toho abyste museli dělat kliky s váhou těla na zápěstích. Je to zvláštní pocit, vylézt z auta a v naprosto stejné pozici se umístit na motorku.
Ale to už hodiny ve virtuálním velíně odpočítavají poslední vteřiny před rozjezdem, natěšená nervozita maskovaná kamenným, lehce unuděným a lhostejným výrazem přilby Shark RS2 stoupá ... jen tak mimochodem registruju příjemný chod kapalinové (no jo, zvykejme si) spojky a řadím jedna .. ok, tak ještě jednou, víc na hulváta a aniž bych to v tu chvíli tušil, týden nevázaného motorkářského obžerství právě začal.

Vyjíždím, rovnám se do svého pruhu a pak přichází oněch prvních pár metrů ve kterých vzal za své i šéfredaktorův email s dobře míněnými bezpečnostními pokyny, doporučující pouze klidnou a veskrze aristokraticky důstojnou jízdu. Proč ten boban na všechna předsevzetí? Myslíte si, že je nemožné užívat si už samotné kodrcání po Praze, napříč kolonami a bavit se porcováním štrúdlu zpruzených plechovkářů?

Na týhle motorce je to jako když ti maminka naservíruje zajíce na smetaně a k němu knedlíky co jsou jako sen, to se do toho taky pustíš a taky nemůžeš přestat a vlastně ani nechceš a je ti blaze.

Ono se není čemu divit. Zátah Testastrety je návykovka umocněná luxusním zvukem. Vidíš mezeru někde před sebou, full gas, hudry hudry a seš tam.
Stejnou jistotou jako motor vychovávaný svého času i šampiónem Troyem Baylissem překypují také brzdy. Dvorní dodavatel Brembo opět zaklel do monobloků kouzlo pitbulích čelistí a betonové zdi. S trochou neopatrného zacházení se tak možná dá bez problémů skončit podobnou katapultáží jakou předvedl Nicky Hayden v Aragonu. Jo, nějak takhle mají brzdy fungovat.

Řeknete si, no fajn, motor takový ale vlastně být musí a Bremba taky, ale co podvozek?
Na rovinu - jsem z něj na větvi jak cestáři z prvního sněhu. Funguje, funguje výborně. Motorka je sice dlouhá jako den co za nic nestojí, ale přesto čilá jako skřítek neposeda. Na jižní spojce mrštná fregata mezi smradlavými tankery.
S tou fregatou má společné i sebevědomé houpání, způsobené ne ostrou brízou, ale přeširokou zadní gumou speciálně při přejíždění podélných nerovností. Ne, Diavel nezatáčí jako stopětadváca, ale věřte mi, dostane vás s jakou ochotou se o to snaží.

Po matičce stověžaté mířím na hradeckou dálnici. Podle očekávání, výsledek je tristní, tedy alespoň pro mně. Není stopa a není rychlost při které by se dalo jet nějak normálně. V nádrži se tím klepáním během pár set metrů ušejkrovala pěna hustá tak, že by se dala krájet a Diavel sám sepjal zrcátka k tiché modlitbě. Trpím jak zvíře. Za Sadskou se už, hurá, dá zrychlit skoro o kilo a tak povolenou stotřicítkou jsem za pár minut u sjezdu na Žehuň.
Mám to tady rád velice. První klikatice hned vedle dálnice a pak pěkně přes vesnice, na Skochovice, Bašnice a Hořice.
Přeparádní povrch. Přesně sem Diavel patří. Jádro se směje takovým tím osvobozujícím smíchem drobečka Johna Coffeyho a při tom posílá zadní bambaloon do horoucích pekel.

Zúčtování

Design

... je fakt divnej. Nesedí mi hlavně partie okolo chladiče a náfuků. Je toho tam moc a chybí tomu lehkost a jednotnost. Jak jsem řekl na začátku, hodně vymazlených detailů, ale celek trochu rozpačitý. Má tak nějak hlavu rovnou na zádech.

Na druhou stranu, to co vidíš od řídítek je úplně v pohodě.

Posezení, ergonomie ...

Není co dodat. Luxusní posezení, všechny páčky a čudlíky pěkně po ruce, zrcátka co je v nich vidět dozadu. Za mně dobrý, teda až na přístrojovku, ale to už se budu vrtat v maličkostech. Doopravdy mě na ní vadí jen to, že info kaplička na nádrži je hodně dole a když se chceš podívat, nestačí jen cudně sklopit zrak, ale musíš ohnout hřbet a to já nerad.
“Druhý” displej toho totiž nabízí hodně, navíc v provedení a kvalitě, o jaké si může hlavní budík jen nechat zdát. Tím nejdůležitělším co nabízí, je zobrazení zařazeného kvaltu a najeté km na rezervu, ale jsou tak taky ujeté kilometry ve dvou tripech, spotřeba i možnost za jízdy vlézt do menu a upravit si režim, DTC nebo ABS.
Pierre při návrhu určitě myslel i na prdelky partnerek. Druhé sedátko je příjemné, neklouže a spolu se sklápěcími stupačkami a vystrkovacím zadním madlem nabízí docela pohodlné cestování.

Motor

Litr a dvě deci radosti, nabízí v závislosti na zvoleném režimu buď 100 umravněných koníků, nebo 162 rozvážných valachů, popřípadě 162 dost divokých tátošů. Za sebe nějak nevidím důvod, proč tam nemít plnou palbu. Snad jen kdyby bylo potřeba vyrazit, s prknem na zádech, v lednu do Špindlu. Diavel je, víc než jakákoliv jiná motorka o motoru a tady je v rámu klenot mezi jádry - tak proč si ho nedopřát co hrdlo ráčí.

Převodovka

Trochu svéhlavá. Jedničce se často nechtělo, sem tam vypadl kvalt a občas se povedlo najít falešný neutrál. V tomhle není ani lepší, ani horší než většina jiných převodovek.
Je ale skoro dokonale poskládaná. Jednička tak akorát na brblání v provozu, dvojka na záda ... tři, čtyři a zbytek až k maximálce, ale to už stejně budete mít namožený krk, rozostřený vidění překousnutý jazyk a v hlavě kousek amarounu.

Podvozek

Smekám. Znova opakuju, že jsem ani v nejmenším nečekal takovouhle parádu. Jízda je naprosto čitelná a chování motorky je příjemné i přesné ať jedete blues nebo palici. Limitem se tak stávají jen vlastní pochybnosti a stažená prdel nebo náklon omezený polohou stupaček, ale asi ne dlouho, protože majiteli budou rychle ubývat.
Nikoli nectností, ale spíš specifickou vlastností je už zmíněná reakce při najetí na podélnou nerovnost. Nedá se svítit, 240 je 240.
Mimochodem Pirelli Diablo Rosso jsou výbornou volbou. Přesně dávají vědět co se děje a dost dobře drží od prvních metrů ( to ale neznamená, že je není potřeba ohřát! ).

Brzdy
Není co komentovat, jsou fantastický. A když už toho máš za celý den dost, je pohodlně lemroidní používat zadní, která je přiměřeně účinná a nezačne hned flokovat.

Elektronika
Kontrola trakce je nastavitelná v 8 stupních a tak nabídne každému podle chuti, ale za sucha a tepla se jako nejlepší ukázala varianta DTC OFF. Také brzdový asistent ABS funguje zodpovědně a neprudí. Během devíti jízd z deseti o něm ani nevíte. No a na tu desátou si ho vypnete.

Epilog

Zeda jsem chválil a ani v nejmenším jsem se v tý chvále nedržel při zdi, jenže teď jsem musel napsat vlastně to samý, ALE JINAK, protože tenhle bajk se neskutečně povedl.
Diavel je hromada vymazlených, vychytaných a skvěle fungujících komponentů, které dohromady tvoří vymazlenou, vychytanou a skvěle fungující motorku.