Test Bultaco Brinco R – zážitek jiného druhu

Kapitoly článku

Bultaco Brinco R pohledem motorkáře

Po počátečním „osahání“ a seznámení se základním ovládáním Brinca jsme vyrazili směrem k ralským lesům, abychom vše vyzkoušeli na vlastní kůži. Na přejezd po úzkých asfaltkách a zhutněných šotolinových stezkách jsem volil turistický mód, který poskytuje stejný krouťák, a jen o fous menší výkon, nežli mód sportovní. I tak mě překvapila maximálka tohohle elektrobiku, protože na digitálním tachometru se bez problémů a vynaložení většího úsilí objevovaly cifry kolem 60 km/h. Při téhle rychlosti ještě stále byl i „nožní“ pohon dostatečně účinný, samozřejmě při zvoleném nejtěžším převodu, ale rychlost příliš neklesala, ani když jsem přestal šlapat. Na podobných přejezdech je určitě velkým pomocníkem „tempomat“ – plynovou rukojetí si zvolíte požadovaný přísun energie, tlačítkem potvrdíte a frčíte – je jenom na vás, jestli použijete i „příšlap“ nebo se budete flákat. Mně ale šlapání i při použití elektromotoru skvěle vyhovovalo, tak nějak mám pocit, že k tomuhle stroji prostě patří…

Hned po příjezdu do lesa jsme přeskočili pár levelů v obtížnosti tratě a vydali jsme se na příkrý kopec s menší skalkou, kde byly vyježděné koleje od tamních enduristů. Tady se ukázalo, že pokud někdo bude vnímat a užívat Brinco jako trialovou mašinu nebo enduro, bude zklamán a to tím spíš, když s sebou máte motorku pro přímé porovnání. Copak z kopce - tam byly oba biky vyrovnané a řekl bych, že Brinco bylo i ve výhodě díky nižší váze a možnosti lepší kontroly pomocí stehen. Horší to bylo s jízdou do kopce – kde jsem si s trialkou hrál, tam Brincu výkon elektromotoru chyběl a nedohnali jste to ani sebeusilovnějším šlapáním.

Navíc kontrolka v podobě červeného vykřičníku varovala před přehřátým motorem a příliš nepomáhaly ani detaily, které konstruktéři úmyslně využili pro vyšší bezpečnost „svátečních“ bikerů. Konkrétně se jednalo o vypínání přívodu energie v případě použití (jakékoliv) brzdy a také o prodlevu na plynu, kdy po jeho přidání chvilku trvá, než se výkonová odezva projeví i na zadním kole. To jsou ale naštěstí věci, které lze jednoduchým zákrokem doladit a byla by to určitě první úprava, kterou bych na Brincu udělal. Pokud totiž máte v terénu s motorkou trošku naježděno, tak víte, že občas je nutné si ji stabilizovat přidaným plynem se současným brzděním, přibrzdit si zadní brzdou ve chvíli, kdy jste přehnali náklon při jízdě po zadním kole, a stejně tak (například při dropu - seskoku ze skalky či vyššího obrubníku) musíte mít co nejtěsnější odezvu mezi přidáním plynu a reakcí stroje.

Původně jsem si myslel, že s tímhle kolem byste mohli být vyrovnaným parťákem v bandě trialistů, která po nedělním obědě vyrazí z města do spleti lesních cest a tam s nimi bude řádit při překonávání pařezů, šutráků a krkolomných výjezdů – ale tahle představa se ukázala jako naprosto mylná. Zatímco jsme si s Čárysem v těchhle krpálech průběžně střídali trialku, eRBéčko a obě Brinca, Petr jen vrtěl hlavou: „Tady jste špatně, chlapáci! Vidíte ty zakroucený uzoučký cestičky mezi borovicema? Vyrazte tam!“

Trošku zklamáni jsme tedy opustili tuhle skalku a vydali se na „normální“ bikové traily. Hodně rychle nás ale zklamání přešlo, a pusu jsme měli hned do rohlíku: „Tohle je ono - přesně k tomuhle bikování ho španělští konstruktéři vytvořili!“ V tu chvíli jsem pochopil, proč nám Petr chtěl kolo osobně předat a nasměrovat nás na to, kde a jak ho využít, protože i on sám údajně první měsíc tápal a zjišťoval, kam tenhle těžko zařaditelný exot vlastně patří. Plynulá jízda po rychlých a širokých cestách s táhlým stoupáním a klesáním, či pomalejší a techničtější bikování na uzoučkých stezkách s utaženými zatáčkami, obojí Brinco zvládá na jedničku a je jenom na vás, jestli se vydáte na krásně rozhoupané terénní vlny, nebo preferujete raději ostřejší úseky propletené kořeny a kamením. I když jsme k tomuhle poznání došli už první den, s přibývajícími kilometry jsem si čím dál víc uvědomoval, kam s Brincem vyrazit, abych se vždycky vracel plný adrenalinu, zážitků a nadšení, a po dvou týdnech byl můj názor na tohohle Španěla úplně jinde, než po ukončení první seznamovačky u Ralska. Proto bych všem zájemcům o jeho vyzkoušení určitě doporučil to, aby na testovací jízdy vyrazili s někým, kdo už má Brinco v ruce, neudělá zezačátku stejnou chybu jako my a nevyrazí s ním do terénu, kam absolutně nepatří.

Můj typický „bultačí“ den s ním probíhal většinou následovně: Ranní cesta do práce byla zcela asfaltová a čítala kolem pětadvaceti kiláků. Na ní jsem si zahrál hru „vyděržáj piaňér“ – hned po vyjetí z garáže jsem navolil turistický mód, plyn otočil až na doraz, posichroval tlačítkem „tempomatu“ a snažil jsem se až do Jičína neubrat a nebrzdit, tak aby tempomat byl stále účinný. Na tachometru bylo celou cestu 50 – 60 km/h a musím říct, že na rozbitých a klikatých okreskách to byl kolikrát pořádný adrenalin! Během cesty z akumulátoru ubyla přibližně čtvrtina voltáže, kterou jsem ale hned doplnil pomocí nabíječky, kterou není problém převážet s sebou v batohu. Po práci nadešel čas plně offroadového návratu domů, který jsem musel vždycky naplánovat – buďto kratší variantou (kolem čtyřiceti kilometrů) přímo domů, případně delší, předělenou ale zastávkou u nějakého kámoše, u kterého kromě kávičky došlo i k dobití baterky a následnému dojezdu domů. Tam Brinco dostalo další příděl voltů a občas ho podrobil důkladné tortuře ještě synátor. Ten prošel podobným procesem jako já, když se po první vyjížďce vracel trošku zklamán, po mojí následné instruktáži, kam se má vydat a jak kolo využít už byl podruhé spokojenější, ale ze všech dalších už pokaždé přijel doslova „s hubou od ucha k uchu“.

Dva kilowaty sice na papíře totiž nevypadají nijak oslnivě, ale v kombinaci s „cyklistickým“ pojetím tohohle biku je to naprosto dostačující výkon a i když někteří španělští nadšenci ladí Brinco až na patnáct koní, mně by stačila určitě tahle varianta. Frčet po lese 55 km/h v cyklistické přilbě, šortkách a tričku s krátkým rukávem úplně totiž stačí, ale uvítal bych jej radši s vychytanými nedostatky, na které jsem během testu také narazil.

Protože abych jen nechválil, tak i na Bultacu jsem našel pár chyb, které mi vadily a připadly zbytečné. Vedle už zmíněných „bezpečnostních pomocníků“, které bych okamžitě deaktivoval, to byl hlavně povolující se výplet v zadním kole – po jednom týdnu jsem musel část drátů pomocí centrklíče dotáhnout. Je jasné, že přenést točivý moment 60 Nm není jednoduché, ale právě proto bych určitě využil silnější dráty, případně jejich niple pojistil proti jejich povolení. Nešikovná mi přišla také volba módů na přístrojové desce, protože při jejich přepínání (navíc velmi titěrného tlačítka) je nutné pustit řídítka, což je pochopitelně při jízdě v terénu poměrně velká komplikace. Určitě by bylo výhodnější prohození tohoto spínače s „chcípákem“ u pravé rukojeti (ponechal bych i jeho velikost), který rozhodně nevyužijete tak často a urgentně jako právě volbu jízdních módů. Poslední věcí, která mi vadila, je občas se přehřívající se motor (signalizuje červená kontrolka), ale je pravda, že Brinco ode mě dostávalo pořádnej kouř a navíc teploty, kdy jsem ho testoval, byly opravdu tropické.

Nedostatky tady jsou, ale pozitiva je převyšují, a i když jsem se na Brinco opravdu těšil, tak moje očekávání ještě překonalo. Z těch dvou týdnů nebyl jediný den, kdy bych na něm neseděl, a i když mi rukama prošla už pěkná řádka motorek, tak s žádným strojem jsem se neloučil tak těžko, jako právě s ním. Je důležité si uvědomit, že Bultaco Brinco R není motorka, má určitě blíže ke kolu a elektromotor je pouze skvělý bonus navíc. Pokud tohle pochopíte a budete tak k němu přistupovat, budete s ním spokojeni. Poslední věcí, kterou bude mnoho lidí řešit, je cena, ale názor na ní je vždy plně individuální – pro někoho je 140.000,-Kč moc, pro jiného je to cena přiměřená. Pokud váš argument bude ten, že za tuhle cenu seženete slušně „jeté“ enduro, na kterém nebudete muset ani šlápnout, pak sice máte pravdu, ale pak nejste cílová skupina, pro kterou Bultaco tenhle model připravilo. Není to však ani kompromis mezi kolem a motorkou – je to prostě zážitek „jiného druhu“.

Informace o redaktorovi

Martin Hakl - Výška testovacího jezdce: 180 cm

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 2.71
Známkováno: 7x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist