Pět velkých naháčů v testu

Tommy

Ducati Monster 1200 je model, který ve mně zanechal asi největší dojem, ale jen o píď před rakouskou bestií od KTM. Tu představu o dlouhé cestě k Jaderskému moři mám stále před sebou a z praktického hlediska jsem přehodnotil své mínění o králi nahatých strojů. Přestože je Ducati Monster druhým nejslabším motocyklem (145 koní) z našeho výběru, má v sobě něco, čím si získá srdce snad každého. Disponuje neuvěřitelným X faktorem, který dokáže rozpumpovat krevní oběh v žilách na takovou úroveň, že nebudete chtít přestat s italskou kráskou skotačit a zamilujete se do ní až na druhý pohled.

Už to pohodlí za řídítky vypovídá, že se na cestách budete mít jako v bavlnce, přesto budete mít přehled o všem, co se děje pod vámi přímo na silnici. Přes celkově velmi měkký dojem je podvozek krásně čitelný a sportovní jízda na trubkovém rámu s jednostrannou kyvnou vidlicí je velmi stabilní a bezpečná. Opravdu dobré jízdní vlastnosti jsou podpořeny i vlastní vahou motocyklu. Z pětice naháčů je Italka nejlehčím naháčem, když její hodnota činí 182 kg suché hmotnosti. Ducati Monster je user friendly především pro ty, kteří zrovna dvakrát nevynikají svou tělesnou výškou, protože pozice sedla je na nižší úrovni od země než je tomu u konkurenčních strojů. Navíc je výška sedla variabilní a lze ji nastavit ve dvou polohách 785 a 810 mm. Všichni jistě ocení i široká řídítka, které jsou ideální nejen pro pohodovou jízdu, ale i pro tu sportovní. Když už Ducati hodíte do brzdného smyku, máte dokonalou kontrolu nad samotným strojem. Fun Factory by mohlo být napsáno ihned za jménem Monster.
Elkový, kapalinou chlazený Testastretta dvouválec má opravdu co nabídnout. Na letišti všichni pochopí, že naháči nejsou o rychlosti, ale spíše o tom, vychutnat si ten monstrózní zátah od nejnižších otáček motoru, potrápit pružící jednotky a rozpálit brzdové soustavy. Tahle dvanáctistovka má největší sílu v 7250 otáčkách a produkuje téměř 125 Nm. Dobře odstupňovaná a zpřevodovaná šestistupňová převodovka nechává motor ještě více vyniknout a motocykl se tak stává skvělou hračkou nadrženého stuntridera. Její chod je rovněž ukázkový a přesné a jemné řazení ve spolupráci s hydraulicky ovládanou spojkou je důkazem toho, že po mechanické stránce je Ducati na vrcholu.
Během jízdy mi dělala společnost přehledná přístrojová deska, která zobrazovala snad všechno, naco si vzpomenete, jen číslo zařazeného převodového stupně zde chybělo. Přestože se jedná o motocykl s vysokým zdvihovým objemem, zcela klidně bych ho doporučil i začínajícímu motorkáři, který má všech pět pohromadě a neříká si Valentino Rossi od prvních dnů, kdy vlastní řidičský průkaz. Ducati dává jezdci na výběr ze tří možných variant palivových map a při volbě té nejslabší je motocykl skutečně vstřícný. Ve spojení lehkosti, dobré ovladatelnosti a motoru, jenž umí naslouchat, bych doporučil tento stroj i něžnému pokolení.

Ducati Monster 1200. Můj favorit. Nejmenší počet koní z celé party, ale s největším srdcem pro radostnou jízdu. Motor se vytáčí s velkým elánem a já se přitom nemusim soustředit zda mě na dalším výjezdu z vinglu shodí ze sedla. Charakter tu stříká proudem a design přitahuje pozornost všech lidí okolo.
Je to Ducati, takže nervózní poskakování v pomalé rychlosti je tu na pořadu dne. Ovšem vyrazíte-li na okresky, má přesně to co má naháč mít. Výkonu akorát, silácké brzdy a vás na hrbu v poloze naštvaného borce. Není to uplně nejlehčí život, ale má to emoce a tohle já od motorky chci. S BMW bych objel zeměkouli, na KTM bych jezdil furt po zadním, stejně jako s Kawasaki. S Aprilií vyrazím na okruh, ale s Monsterem můžu všechno jako ostatní s pořádnou dávkou emocí navrch. Pecka!

Hodnotím na základě pár kilometrů na letišti a dálničního přesunu. Silná a astronomicky zábavná motorka. Mám slabost pro dvouhrnky a tenhle je jejich esencí. Výhrady nemám ani k brzdám, ani k podvozku. Stejně jako u Zeda, i tady dokáže kaplička budíků zodpovědně zkrotit vítr i v poměrně nelegálních rychlostech. Boduje i svým čistým designem klasického naháče.
Sumasumárum 2. místo.