Aprilia RSV4 vs BMW S1000RR vs Ducati 1198

Text: Libor Milota , Tomas Mysliveček , Vláďa Novotný | Foto: Jiří Jevický | Zveřejněno: 18.10.2010 | Zobrazeno: 69 763x

Kapitoly článku

Je tady ten slibovaný „trochu jiný“ test této unikátní italské motorky. Mluvím o Ducati 1198 model 2010, kterou jsme měli na test v redakci. Motorku s pořizovací katalogovou cenou 445 000,- Kč přebírám s respektem a v duchu si říkám, jak se k ní budu chovat slušně a opatrně. Vše zkontrolováno, naloženo a rande s Italkou může začít. Přijíždím na první benzínovou pumpu doplnit palivo a překvapení pro mě začíná. Zastavuji u stojanu a tankuji. Netrvá to dlouho a několik fandů motorek si moji novou kočku přišlo prohlédnout zblízka. Vracím se od kasy k motorce a kdybych snad nevážil metrák a netvářil se zle, normálně by mi ji štípnuli….!

Moje předchozí zkušenosti pramení především z jízdy na japonských motorkách, proto mě Ducati už zpočátku mile překvapuje. Její zpracování je přesné, pečlivé, se smyslem pro detail. Nenajdete na ní nic čistě účelového a surového. Kola z lehkých slitin Marchesini, čtyřpístkové radiální brzdy Brembo Monobloc, ostře řezané tvary kapotáží, agresivně se tvářící přední světlomety, velký LCD panel coby přístrojová deska, mohutné vrchní brýle držící přední vidle upside-down o průměru 43 mm zn. Showa, krásný zlatý centrální zadní tlumič od stejného výrobce, letmo uchycené zadní kolo… A celou tu krásu zakončuje dvojice mohutných výfuků umístěných vysoko pod sedlem s diodovým zadním světlem. Nikdy dříve jsem si neuvědomil, jak krásná záležitost tenhle stroj vlastně je.

Ale konec kochání, pokračuji v cestě. Zanedlouho mě začíná bolet za krkem, k tomu se přidává předloktí a doslova to končí bolavou prdelí! Motorka má sice designově krásné plexisklo, ovšem já jsem bez šance se za ně schovat. V ideálním zalehnutí mi spolu s nízkým plexi zabraňuje nádrž, která je vůči sedačce umístěná moc vysoko. Navíc jsem s přibývajícími kilometry zjistil, že i když bradu násilím dostanu až na nádrž a hlava je schovaná, plexisklo pak svírá vůči mým očím už tak malý úhel, že obraz přede mnou je zkreslený a „rozložený“ na kousky a skrz štítek tak není vidět. Design vyšel na jedničku, funkčnost ne.

To posez je hoden závodní motorky – vysoko umístěné tvrdé tenké sedlo, stupačky vzadu a řidítka umístěná tak, že pilot je vlastně pořád zalehnutý. Při prvním osedlání super, po dvaceti kilometrech jízdy je to už horší. Posez je ryze sportovní a bez kompromisu!
Pohonná jednotka motorky umí doplnit krásný vzhled svým nezaměnitelným zvukem. Říkám si že moje opěvování zvuku R1 („Big-bang“) bylo tak trochu unáhlené a myslím si, že ho tato ducna rozhodně překonává. Jedná se o vodou chlazený dvouválcový motor do L, čtyřventil Desmodromic. Kroutící moment má 131,4 Nm a k tomu výkon 170 HP při 9750 ot./min.

Hydraulicky ovládaná suchá spojka se obešla bez antilopu a myslím, že to naprosto odpovídá účelu motorky. Ten je jasný – pobavit a zaujmout jak pilota, tak diváka. Ve spodních otáčkách motor zatáhne pekelnou silou. Zátah je dokonce tak výrazný, že v první chvíli jsem měl pocit, jako by do mě zezadu narazil kamion. Zátah to byl opravdu brutální! Ovšem tímhle taky končí. Vršek tomuto motoru totiž úplně chybí a nad deset tisíc otáček mě už žádné další překvapení nečekalo. Při podřazování a nájezdu do zatáčky jsem dost často cítil poskakování zadního kola a nervozitu celé motorky. Na tom měla nejspíše zásluhu zmíněná spojka bez antihopu.

K tomuto všemu patří také šestistupňová převodovka. Převodovka, na kterou je potřeba na můj vkus hodně tlačit a při podřazování dávat pozor na falešné neutrály. Při řazení kvaltů směrem nahoru bez spojky je třeba zaklapnou více plynu, než jsem zvyklý. Není to nic nepřekonatelného, snad jen mě to nutilo zavzpomínat si a v myšlenkách se vrátit o nějakých deset let zpět. Agregát pohonu je prostě zábavný, ovšem ne příliš „rychlý“.

A jak bych tedy shrnul jízdní vlastnosti tohoto stroje? Zábava, dřina, ale ne moc velká rychlost. Motorka je nervózní na nájezdech do zatáčky. Proč? Nevím. Možná zmiňovaná spojka, možná špatné nastavení, možná divný rám… Při průjezdu zatáčkou je řízení nepřesné. Proč? Tak to opět netuším. Možná prostě proto, že nám motorku půjčili na úplně ojetých pneumatikách. Navíc je s touhle Ducati je v porovnání s ostatními litry velká dřina. Při přesednutí na konkurenční stroj jsem v první zatáčce měl pocit, že řídím šestistovku. Geometrii motorky tedy pochválit rozhodně nemohu!

Dle mého je ale na motorce vidět trochu jiné pojetí supersportu, než na jaké jsme zvyklí od konkurenčních japonských mašin. U Ducati nemůže samozřejmě chybět multifunkční displej, který je vybaven snad vším, co správná závodní motorka má mít. Najdete tu lap-timer, signalizaci dosažených otáček motoru, informace o napětí baterie, vnitřní i venkovní teplotě, tlaku oleje atd. Nenajdete ovšem ukazatel zařazeného rychlostního stupně, přepínání palivových map ani průměrnou spotřebu. Jako by tím chtěli konstruktéři z Boloně říct, že se jedná o surové závodní náčiní. Inu, jak se uvádí v prodejních materiálech – přístrojový panel je odvozený z Moto GP a minimálně designem se tak tváří. Další zajímavostí je startovací procedura stroje – v testu z minulého roku psal Vláďa o startovacím automatu, což je vážně

vychytaná hračička. Na tomto modelu ale automat nenajdeme, takže smůla. Při stisku start-tlačítka se vnitřek motoru začne s námahou sotva převalovat a vy tak máte pocit, že to jsou poslední otáčky tohoto motoru. Obličeje přihlížejících už nabírají škodolibý úsměv… a v tom rána! Trocha nepravidelnosti a už se dostavuje nezaměnitelný hluboký zvuk. Obličeje čumilů ztuhnou a všichni zírají s otevřenou pusou – podle mě je tohle startování naprostá magořina, ale moc působivá!

Test pokračoval návštěvou automotodromu v Mostě, kde se konaly jízdy pořádané společností Mototravel. Zde musím poděkovat pořadateli jízd panu Pánkovi za trpělivost s námi testovači a za výbornou organizaci celého dne. Na okruhu jsme měli dostaveníčko s konkurenčními stroji od Aprilie v podobě RSV4R a BMW S1000RR .

Video

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

K poznatkům získaným během sedmi půlhodinových rozjížděk

Moje zaslíbená Italka od Ducati se svojí tváří jevila nejbrutálněji, na pohled šlo o největší závoďák z přítomných mašin. Ovšem také byla rozhodně nejhůř ovladatelnou motorkou, s nejhorší převodovkou, s „pomalým“ motorem a s geometrií, kterou lze bez větších zkušeností s tímto strojem těžko nějak nastavovat. Nejprve jsem měl velikou chuť této krásce nějak pomoct, začít podvozek přenastavovat nebo ji obout do nových pneumatik, prostě jsem se snažil přijít na to, proč se s motorkou tolik trápím… Ale co se nestalo: přijel jsem do boxu, zastavil a z přepadu airboxu vytékal ve spodní části kapotáže motorový olej! Během dne se sice tohle „automatické odstranění nadbytečného oleje z motoru“ už neopakovalo, já jsem ale svůj boj s větrnými mlýny taky vzdal.

Po několika málo kolech v sedle Aprilie jsem totiž nabyl pocitu, že už zase sedím na opravdovém závoďáku a začal jsem znovu cítit adrenalin v krvi. Svezení na druhé Italce se mi moc líbilo a jsem si jist, že se jedná o zatraceně rychlou motorku!

Pak následovalo osedlání motocyklu od západních sousedů v podobě BMW. No a to byl, dámy a pánové, jedním slovem ma – sa – kr! Ta motorka bude mít určitě spoustu nevychytaných věcí a pro nové majitele bude krom radostí přinášet i kupu starostí. Konkrétněji to nechci rozebírat, protože všechny nasbírané informace o německém BMW mám jen zprostředkovaně. Každopádně, těch pár kol v sedle tohoto brutálního stroje mě naprosto dostalo. Při druhém kole a nájezdu do retardéru jsem řval radostí do helmy a začal si na živo připomínat svá rychlá kola na tomto okruhu. Ta motorka je sakra dobrá!

Závěrem testu bych o Ducati řekl asi tolik: motorka má ducha, je krásná a umí zaujmout. Není divák, který by se za tímto strojem neotočil. Působí dojmem ostrého závoďáku a na parkovišti nákupního centra to bude rozhodně největší hvězda. Je zábavná a na jízdu s ní v silničním provozu jsem se pokaždé těšil. Myslím si, že právě takhle ji konstruktéři zamýšleli a rozhodně jsme si s touhle motorkou padli do noty. Je to prostě „závodní“ motorka postavená tak, aby bavila v silničním provozu. Svým výkonnostním průběhem ale pilota nijak nenutí letět v patnácti tisících otáčkách po D1. Kvůli tomu, aby vám zatrnulo při nájezdu do zatáčky, nemusíte na žádný závodní okruh. Tahle Ducati je holt originál a umí chytnout za srdce. A to i přesto, že na závodním okruhu jen těžko bude stačit řadovým čtyřválcům osazeným moderní elektronikou a vyspělými technologiemi.