Aprilia RSV4 Factory

Úvod a první dojmy

Převzetí motorky ve Vrbovce bylo trochu hektické a na delší prohlídku nebyl čas. Navíc bylo domluvené focení s Michalem, majitelem poslední verze dvouválcové „factorky“.  Proto bylo potřeba pro začátek se co nejrychleji promotat Prahou. Bylo to překvapivě úplně ýzy a bylo to hodně kreyzy, protože proplétat se s EReSVéčkem nekonečným hadem okarosériovaných spěchavců bylo lehčí než napsat tuhle větu.
Praktický bylo, že snad i díky krásně vzteklému a nepřeslechnutelnému chrapláku z výfuku mně poprvé uhýbali z cestu opravdu všichni. Dychtivá reakce na plyn, vynikající brzdy a precizní podvozek jsou věci návykové a Aprilce stačilo pár kilometrů, aby se z první ochutnávky téhle italské lahůdky stalo bohapusté obžerství … Víc a pak ještě víc, brouku … 
Od samého začátku mi ale chuť téhle many nebeské trochu kazily dvě věci. Tou první byl sériový vakl na plynu. Píšu to pořád a týká se to všech nových mašin a pořád nevím, proč to tak je. Nastražit na chudáka motorkáře precizní 5 milimetrovou vůli dá přeci stejnou práci jako precizně nastavit vůli skoro žádnou :-( . Ještě mnohem horší ale byla poloha řadičky. Nacpat pod ní botku bylo o neustálém lámání nohy v kotníku.
Fakt mě to štvalo a tak během čekání na pumpě na druhou Aprilku jsem chtěl tuhle torturu napravit. Myšlenka byla jednoduchá - najít nářadí, povolit nastavit, utáhnout. Jenže po odemknutí deklíku velikosti vrabčího křidýlka jsem tupě zíral do podsedlového prostoru, který svojí velikostí nepřeje ani základní latexové ochraně. Tolik cavyků se zamykáním - kvůli tomuhle ?! No nic, obešel jsem pár řidičů a potřebný imbus si vypůjčil. 
O pár dní později jsem na žádost zvědavých kolemjdoucích znovu odemkl zadní zavazadlový prostor a ... pochopil jsem italskou snahu o zabezpečení. Zespodu byl v deklíku zacvaknutý právě ten imbus, který jsem předtím potřeboval. No dobře, 1:0 pro Itala.

Design, ergonomie

Estetika je disciplína, kterou na Apeninském poloostrově umí. Aprilia RSV 4 se líbila všem kdo měli možnost si ji okouknout. Její kabát je ušitý z rychlých nití agresivním a šikovným krejčím. Šikovným proto, že useknutá prdelka a nízká, dopředu natažená kapota motorku opticky zmenšují a staví někam vedle dvěstěpadesátek. Pravdou je ale skoro opak. Svým rozvorem, kdo by to řekl, je větší než ostatní supersportovní litry. 
Milimetry ale vezmi čert. Je to krasavice v karbonových mini a takovým projde všechno. Poloha jezdce je v pohodě, za řídítka vklouznete jako sardinka do plešky a bude vám tam fajn. Doby, kdy se rybky v plechu mačkaly, jsou totiž dávno pryč a jezdec na tomhle motocyklu si určitě rychle najde vyhovující polohu. Není to cestovní koráb, jasně, ale v rámci kategorie se dá mluvit o relativním pohodlí.
Váha jde hodně na ruce a nohy jsou prakticky pod zadkem, ale rozumně. V boji s větrem vám trochu, ale fakt jen trochu, helfne dobře vypadající miniaturní štítek. Tady dost pomáhá šikovně tvarovaná nádrž, která umožňuje hodně zastrčit hlavu. 
Zpětná zrcátka s integrovanými blinkly jsou taky fakt hodně hezká – ale protože o jejich jiné než estetické funkci siňor za designérským prkýnkem ani neuvažoval, je to k nim víceméně všechno :-). 
Co se týká ovládacích prvků obecně, je všechno na svých místech, jen zpočátku jsem místo blinkrů mačkal tlačítko MODE. 

Jízda

... tak to je jízda. Klidně se vám před nedělním kuřetem stane, že zahlásíte „jdu se trochu projet před obědem, lásko“, ale vrátíte se až večer a nedostanete už ani rizoto. Jenže vám to bude šumák. 
Mně se strašně líbíl podvozek vymazlený u Ohlinsů. Když k tomu přidáte lehká kovaná hliníková kola a zlaté monobloky Brembo… hračkárna pro velký kluky :-)
Kdo zkusil, nechce jinak. Vodit tuhle holku po zatáčkách zakroucených jako spaghetti al dente je díky tomu všemu nějak  snadnější, zábavnější a hlavně preciznější než na jiných strojích. Skoro jako by řízení koukalo kam koukáte a vycházelo vám vstříc. 
A motor? Véčko čtyřech hrnků je prostě jiné než všechno ostatní. Sílu rozdává s obrovskou chutí, ale trochu neučesaně. To by mohlo vadit možná na okruhu a určitě při kravení po zadním. Po přidání a prvním nášupu se ještě jednou nadechne, aby napodruhé vymazal všechno před vámi. Je tady nedaleko Hořic úsek silnice, dlouhý, široký a bystrozraký. Výjimečně tam nic nejelo, když jsem „ozkúšal“... 1..2…3….4….5…
Všechno bylo OK, makovici připlácnutou na nádrži se mi vítr snažil urvat a zahodit, zatímco motorka si letěla pevně a neochvějně jako z děla kule. Na zem mě hodně rychle posadil pohled na tacho. To, co tam bylo v pár vteřinách … fuujtajbl. Ani na šestku už nedošlo.
Takže jaké jsou moje odpovědi na otázky z úvodu? Jelikož její kukuč do puntíku splní všechno co slibuje, tak ani na silnici ani na okruhu to nebude ona, kdo se musí zlepšit. 
Je skvělá. 
Ale abych jen nechválil, i tahle holka má svý malý tajemství. Chlastá. Ale strašně. Protože jinak se to říct nedá. Na úseku, kde si K5 bere pod 7, kde si nová R1 vzala přes 8, tam si RSV4 glůtne k deseti. Takže majiteli budou pumpy druhým domovem. 

Společné foto

Díky Inkvizitorrovi a taky Milanovi ze sousední vísky a Karlovi z hradecké Kalinky klaplo společné focení s předchozími modely RSV a já jsem tak měl možnost po dlouhé době se znovu svést na RSV2. 

A jak to dopadlo? Nedá se svítit. Dvouválce můžeš milovat, ale pokrok nezastavíš. Jsou to stále krasavice spanilý, ale ta nová je ve všem o zeměkouli jinde. A pokud mám napsat nějaké smysluplné porovnání, tak to je přesně to, čemu se v tomhle případě záměrně vyhýbám. 
Na „staré“ je všechno OK. Velký dvouvál se pořád stará o přísun radosti ze života, podvozek, zvlášť u verze Factory, se chová stále víc než zodpovědně, Bremba brembují … prostě je to pořád o přeparádním svezení ..., ale ta nová je fakt úplně, ale úplně jiný level. Tak asi tak.

Klady a zápory