Aprilia RS4 125

Tohle „mimino“ s nápisem RS4 na bocích červenočerné kapotáže je další kousek z továrny Aprilia, a v letošním roce byl tento model představen jako žhavá novinka, po které budou jistě pokukovat mladí motorkáři a motorkářky s ještě teplým řidičákem. Italský sportovní vzhled s ostrými tvary nelze této krasavici upřít. Vypadá skutečně jako velký superbike a po právu by se měli mít na pozoru všichni jeho konkurenti, protože takto vysoko nastavená laťka tu dlouho nebyla.
Převzatá maska od eReSVé čtyřky je více než zřetelná, jen pod trojicí předních světlometů jsou náfuky vzduchu do sání airboxu pouhou atrapou. Krásně tvarovaná palivová nádrž je doplněna o dvě ploutvičky, do kterých při zalehnutí pěkně zaklesne přilba, ale spíše než o praktický se jedná o designový prvek. Sedlo řidiče s citelně vroubkovaným vzorem je poměrně rozměrné, což se o sedátku spolujezdce zrovna říci nedá, ale to zas dokonale kopíruje tvar uzoučké, špičaté krovky. Ta je zakončena elegantním koncovým světlem a samozřejmě směrovými světly s velkým držákem registrační značky.
Jak všichni dobře víme, Itálie je velmocí světové módy a u této stopětadvacítky se to opět potvrdilo a nemám ji v tomto směru co vytknout. Elegantní je i černá přístrojová deska s analogovým otáčkoměrem a malým displejem, která hezky zapadá do celkového konceptu eReS čtyřky. Bílá stupnice lichých čísel je krásně čitelná a kolik udělá kliková hřídel obrátek, to už napoví červená ručička otáčkoměru. Obdélníkový displej vykresluje pouze základní, naprosto dostačující údaje o momentální rychlosti, teplotě chladicí kapaliny, denní i celkové kilometry a jako bonus zaznamenává maximální dosaženou rychlost během poslední jízdy. Na řidítkách se setkáte rovněž se základními ovladači, zkrátka nic, nač by se dalo upozornit. Přestože se jedná o konstrukčně menší motocykl, úložný prostor pod sedátkem spolujezdce je vážný komfort a vejde se tam lékárnička společně se šrajtoflí i mobilem.
Pod kapotou této ďáblice najdete náhradu za dvoutaktní motor a jedná se o kapalinou chlazený, čtyřtaktní jednoválec s ventilovým rozvodem DOHC a čtyřmi ventily. Nová legislativa je neúprosná a namísto dvoutaktních cca 30 koní, jich v tomto motoru dřímá pouhá polovina a to právě tolik, kolik jich stávající zákon dovoluje pro jízdu na motocyklu s řidičským oprávněním podskupiny A1.
ECU neboli řídící jednotka motoru je produktem zvučného výrobce Magneti Marelli, který dodává řídící jednotky do strojů mistrovství světa Superbiků nebo i MotoGP. Převodovka je šestistupňová a je v přímém kontaktu s vícelamelovou, mechanicky ovládanou spojkou. A teď pozor! V nabídce je nabízen i systém Aprilia Quick Shift, který používá silná RSV čtyřka, takže za příplatek může jezdec řadit směrem nahoru bez použití spojkové páčky a přivírání plynu, což u maloobjemových strojů není zrovna obvyklé.
Co nelze v žádném případě přehlédnout je rám s hliníkové slitiny a od pohledu nabývám subjektivního dojmu, že v zatáčkách bude skutečně stabilní. Naproti tomu, ne moc masivně vypadá zadní asymetrická kyvná vidlice, ale přeci jen se dbá i na váhu a někde se šetřit zkrátka muselo. Odpružení motocyklu je jak vpředu, tak i vzadu hydraulické. Přední teleskopická vidlice má průměr 41 mm a zdvih 110 mm. Ani u této malorážky se charakteristika předního pružení nedá nijak ovlivnit, snad jen zvýšením či snížením hladiny oleje v obou tlumičích. Zajímavě vypadají i šestipaprsková černá kola. Na tom předním je namontován jeden brzdový kotouč o průměru 300 mm a do něj se zakusuje radiálně upevněný čtyřpístkový třmen, nejspíš vlastní výroby. Vzadu najdeme ocelový kotouč o průměru 218 mm a čelist s jedním pístkem. Přední bezdušová pneumatika má rozměr 110/80 a dozadu byla nazuta stotřicítka s výškou 70 milimetrů, obě jsou to klasické sedmnáctky.
Před první jízdou jsem nechal stroj pěkně zahřát a mezitím co si motor ševelil čtyřtaktní písničku, usedl jsem za opratě. První dojmy jsou dobré, mám pocit, že užší to už ani nemůže být a chválím krásně vykrojenou nádrž, kam se bez problémů schovají kolena. To vše nasvědčuje tomu, že motocykl bude velmi zábavný a že dominantou bude jízda městem. Mé přesvědčení nabylo ještě větších rozměrů, když jsem uchopil řidítka do svých rukou. Pocit, že sedím na malorážce, je evidentní. Ovšem částečně tento dojem eliminují dospělá řidítka, která svírají patřičně velký úhel, jako na velkém motocyklu. O to více začínám věřit, že motocykl bude doopravdy agilní, i přestože jeho váha dosahuje 136 kilogramů.
Zaklapávám hledí i první rychlostní stupeň a vyrážím vpřed. Na můj vkus je první rychlostní stupeň až moc krátký, a z křižovatky musíte dávat opravdu plný kotlík a řadit jeden stupeň za druhým, tím nedáte žádnému vozidlu šanci, aby Vás ohrozilo. Stupačky, které jsou na eReS čtyřce namontované, mě padly doslova do nohou. Mají ostřejší hrany a špička boty na nich drží skutečně dokonale. Posez je takový, jaký najdeme na všech sportovních motocyklech; sedadlo ve výšce 820 mm a váha přenesená na řidítka, což pěkně zatěžkává přední kolo. Přední vidlice jsou trochu měkčí, ale to jsem předpokládal. Na druhou stranu statečně eliminují povrch už tak nerovných cest vedoucí skrz Prahu.
Rozjíždím se z křižovatky a láduji tam jednu rychlost za druhou a opět intenzivně brzdím, aby si mě na červené prohlídla starší paní v luxusním off-roadu, cože to jede za cvoka. Zelená a opět ládovačka, abych trochu zapůsobil. Nemohu si pomoct, ale nelze se zbavit dojmu hlučnějšího klepání v převodovce při přeřazování rychlostních stupňů. Zato přední hlodavec se zakousne vždycky spolehlivě v době, kdy to opravdu potřebujete a síla skusu se náramně dávkuje. Přestože je motorka trochu těžší a má jen jednu kotoučovou brzdu, neměl jsem nikdy pocit, že by se brzdný účinek zmenšoval anebo páčka rezignovala z původní polohy.
Je čas vzít tuhle kočku do skutečného boje, a to na českou dálnici. Nejlepší pocit a zážitek z průběhu motoru mám v rozmezí od devíti tisíc až po omezovač otáček, který sepíná kolem 11200 obrátek za minutu. Dávám si záležet, vytáčím jednotlivé rychlosti až do maxima a jsem zvědavý, na jakou rychlost se vyšplhá digitální tachometr. Když už mám v naprostém zalehnutí zařazenou šestku a plný plyn, sleduji, jak se po 120 kilometrové rychlosti pomalinku mění čísílka z jedničky na dvojku, z dvojky na trojku a tak dále. Ještě chvíle strpení… a je to! Maximálně vytočený šestý rychlostní stupeň dává jasně najevo, že tahle motorka dosáhla svého vrcholu a že už rychleji jednoduše nepojede. Omezovač otáček zastavuje tuto malorážku na tachometrové rychlosti 129 km/h.
Tento motocykl předvedl, že má chuť do života a zabrnkal na šestý převodový stupeň na ty nejvyšší otáčky a cením si toho o to více, že maximálku jsem dosáhl na rovině, čili do 120 kilometrové rychlosti jede motorka, na to že je to čtyřtaktní jednoválec, velmi obětavě. Ještě větší potěšení mi dělají jízdní vlastnosti. Nejen že je hbitá v městských uličkách, ale i ve vyšších rychlostech je cítit pevnost rámu a v náklonu se jeví hodně bezpečně a nikterak se nekroutí. Rám motocyklu skvěle plní svou funkci a celkově s předním i zadním tlumením vytváří zbraň, se kterou se musí počítat v každé zákrutě. O spotřebě se nedá ani polemizovat, kolem třech litrů na 100 km dělá z Aprilie ekonomické vozítko na dvou kolech a se 14,5 litrovou nádrží lze teoreticky zdolat téměř 500 km.