Elektrický skútr Akumoto 600

207  km
Ihned po předání elektroskútru s uvedeným počtem kilometrů na tachometru a upozorněním, že baterie ještě není plně zformována, sedám do jeho sedla a dostatečně poučen ohledně zacházení, odjíždím sbírat zkušenosti z prvních kilometrů. Ty najíždím v Čelákovicích. Pět kilometrů „okolo komína“ s elektronicky omezenou rychlostí na 45 km/h mě přesvědčuje, že po městě nikomu nepřekážím a že je to rychlost dostatečná i bezpečná. K rozjezdu stačí jen otočení rukojeti, a z nuly na 30 km/h stačí jen pár desítek metrů. Maximum trvá už déle.

214 km
Vyrážím směr Uhříněves. Na trasu měřící 22 km, na kterou mi stačí na motocyklu středního objemu běžně 20 minut, potřebuji v případě elektroskútru o málo více než dvojnásobek. Nutno podotknout, že v cestě stojí kolodějský kopec, který byl dobrou zkouškou. Na jeho vrcholek jsem dojel třicítkou.
236 km
Z Uhříněvsi směr Jižní město. Zde už přicházejí na řadu semafory, nad všemi kolem mám navrch, samozřejmě, že jen krátkodobě. Navštěvuji firmu kamaráda Pavla, kterou kdysi Akumoto kontaktovalo, stejně jako jiné prodejce motocyklů. Pavel je specialista a elektroskútry nechce. Já dodávám, že prozatím. Spletí uliček se dostávám na příjezd k Nuselskému mostu. Řady stojících aut předjíždím a ještě stíhám vyfotit známou dominantu. Za chvíli již dvanáctipalcová kola poskakují po dlažbě Vinohradské ulice a těsně před 18. hodinou ještě zahýbám ke kamarádovi Tomášovi. Jeho prodejna  právě zavírá a Tomáš vítá, že ho odvezu ty dva kilometry k němu nahoru na Vinohrady. Akumoto obsazené dvěma chlapy, tudíž zatížené bezmála 200 kg zvládá při nízké rychlosti i tohle, jen dvojice zadních pružinových tlumičů, jde při každé nerovnosti až na doraz.
272 km
Nabíjím v dolnoměcholupské hospodě Na Statku, kam dojíždím na poslední zbytek „šťávy“. Ty poslední 3 km jsem se ale spíše ploužil. Dohoda s panem vedoucím byla bezproblémová. Ihned vytahuje ze zásuvky na dvorku staré rádio s kazeťákem a já zapojuji nabíječku. Lehké vrnění nabíječky (mám zapůjčeno provedení 8 A) je prokládáno neustálými dotazy štamgastů, kteří už plodí nápady, jak by jim to na dojíždění do práce stačilo.... Krátká zastávka v Uhříněvsi a už si to „smažím“ zpátečním směrem. Ta hodinka Na statku, se v Jirnech ukázala býti málo, tak po dotlačení 200 m do velkoskladu Barvy-laky, musím ještě baterii na zbývajících 10 km ještě „docvrknout“. I zde je pro mě zásuvka ochotně k dispozici. Dojezd do čelákovické garáže je už na hlavní světlo. Doteď jsem svítil jen dvojicí diod po stranách čelního světlometu.
Ujeto: 105 km

312 km
Ráno na mě čeká plně nabitá baterie. Poznávám to podle svítící zelené diody na vypnuté nabíječce a také ztichlého ventilátoru, který jinak při nabíjení vydává mírný zvuk – to jen informace pro ty, kdo by snad chtěli baterii nabíjet přímo v ložnici. Nabíječku a prodlužovací kabel stáčím do podsedlového prostoru, jeden nikdy neví, zda nezmění plán. Tentokrát je ale cíl jasný. Potřebuji pouze do Brandýsa nad Labem na lékařskou kontrolu a zpět . To je jasná ukázka užití tohoto skútru, Polabím deset tam a za půl hodiny deset zpátky. Užití srovnatelné s benzínovou padesátkou, jen ty náklady se podstatně liší ve prospěch elektroskútru. Cestu zpátky zkropil děšť, ale skútr má dobrou ochranu.


333 km
Polední slunce mě zalilo energií, zatímco baterie skútru ji má ještě dost. Tak znovu do sedla. Je třeba ještě vyřídit něco v centru Prahy, ale beru to opět přes Brandýs. Jak vidíte zlákala mě cukrárna s vynikající zmrzlinou. A odtud přes Uhříněves až do Nuslí. Na Jižním městě odpojuji omezení rychlosti (doposud max. 45 km/h) a vjíždím na Jižní spojku. Šedesátka (z kopce i více) je mnohem příjemnější rychlost, ale jsem zvědav, co to udělá s dojezdem? Po příjezdu do Motoobchodu za partnerem testu, proto baterii zapojuji na nabíječku, ještě než se rozpovídám. Všude se setkávám s pozitivním ohlasem na elegantní desing skútru a ani tady tomu není jinak.

372 km
Ty necelé dvě hodiny dobíjení v Motoobchodu, byly vzhledem k odpojení omezení rychlosti, přece jen málo. To poznávám tentokrát na konci Šestajovic. Ručička ukazatele spotřeby je již v červeném pásmu a rychlost spadla na dvacku. Ty Jirny jsou nějaké zakleté, dnes nedojedu ani do Barev-laků. Naštěstí zjišťuji na náměstíčku hospodu o které jsem doteď nevěděl. I zde překvapuji otázkou: „Za kolik mi prodáte jednu kilowathodinu?“ Hospodská nechápe, ale já už mám vyhlídnutou zásuvku a za moment jsem tu s prodlužovákem. Štamgasti si vycházejí prohlédnout ten zázrak a spotřebu elektrického proudu nakonec platím útratou za Birell a tatranku. Tentokrát jsem to odhadl na půl hodiny, což bohatě stačilo na zbývajících 10 km, včetně odvozu manželky z práce.
Ujeto: 105 km

417 km
Tak dneska to nebude žádná sláva, pokud jde o kilometry. Baterie sice opět dobitá do maxima, ale vyjedu sotva polovinu kapacity. Nebude na to čas. Ráno totiž nasedám na skútra, coby běžný spotřebitel, který potřebuje, aby ho jeho stroj dopravil do zaměstnání. Tím mým zaměstnáním je dnes účast na setkání motocyklů značky Böhmerland, ze kterého byste se měli dočkat reportáže na tomto webu. Z Čelákovic začínám stoupáním do kopce na Mstětice a potom novou asfaltkou mezi poli, směr Zeleneč a Horní Počernice. Je to krásné ranní svezení. V tom tichu jízdy, kdy slyším jen vítr kolem uší, poslouchám štěbetání ptáků na stromech, které míjím. Nevím o jakém nebezpečí mluví ti, kdo se pořád odvolávají na to, že by z dopravního prostředku měl „lézt“ nějaký zvuk? Naopak, je to paráda, a to ticho kolem si náramně užívám. Teď trochu předběhnu a napíšu, že za celou dobu testu nebyl nikdo mojí tichou jízdou ohrožen, natož aby snad vylekaně uskakoval. A pokud je tím myšleno, upozornit na sebe, třeba v koloně vozidel, potom si musíme popravdě říci, že dnešní benzínová padesátka nevydává o moc silnější zvuk, než je právě vrnění elektromotoru. Ještě před zaparkováním zajíždím na Chvalskou tvrz, mezi majitele Böhmerlandů, kteří zírají co tichého, to mezi ně přijelo. Zvyklí na své jednoválce s práskavým zvukem, vycházejícím z předlouhého výfuku, to nemohou pochopit.
434 km
Večer přesedám ze sedla Böhmerlandu se kterým jsem absolvoval celou vyjížďku Prahou (zapůjčen sběratelem a kamarádem Jirkou Zezulkou) zpět do sedla elektroskútru. Je to pohlazení. Rychlost je téměř totožná a po dnešku odpočinu uším. Baterii jsem během dne neměl ani na nabíječce a uháním si to neomezenou, tudíž maximální rychlostí, která se na rovinách mezi poli vyšplhá místy přes 60 km/h a z kopce i více. Dnes zbylo i dost výkonu na odvoz manželky z práce, a tak parkuji v noci spolehlivého pomocníka do garáže a dopřávám mu připojení k nabíječce. Na zítřek to bude potřebovat.
Ujeto: 35 km

452 km
Dnes je přede mnou pěkně dlouhá cesta. Navečer mám slideshow svého sibiřského dobrodružství v Podbořanech, tak doufám, že to skútr i já „skousneme“? Vrátil jsem zpět omezovač rychlosti, který mi snad opět zaručí dojezd přes 60 km a musím počítat i s 10 kg, které váží časopisy, které vezu sebou. S jistotou plně nabité baterie vyrážím přes Horní Počernice a pouštím se do centra Prahy. Z každé křižovatky vystřelím první, rychleji než auta i ostatní skútry. Na konci křižovatky už jdou sice všichni přede mě, na další křižovatce je zase dojíždím a stejně se stavím na světla jako první. V Husákově tichu aneb Těšnovském tunelu, místě, kde jsem včera projížděl společně s dalšími Bohmerlandy, je neskutečné ticho. Včera tu práskaly čtyřdobé motory Albína Liebische a dnes (je neděle dopoledne, tudíž téměř žádný provoz), tu slyším jen vrnění elektromotoru. Asi největším dobrodružstvím je průjezd Letenského tunelu jehož stoupání zdolávám rychlostí 35 km/h. Hurá, jsem na Letné.
486 km
Před výjezdem na starou karlovarskou, využívám krátké občerstvovací zastávky na benzínce k oživení baterie. Mám štěstí, zásuvka je hned u výjezdu z myčky a obsluha nemá nic proti. V Praze to byla zábava, ale jak ji opouštím, je to nuda. Ty kilometry mezi vesnicemi se zdají nekonečné, ale hlavně, že jedu. Baterie dostává asi pěkně na frak, neustále plný plyn, ale dnes přijde ke slovu i rekuperace - jde o dobíjení baterie při brzdném procesu.
509 km
Před Velkou Dobrou se ukazatel nebezpečně pohybuje v červeném poli, proto dělám zastávku v příjemné zahradní restauraci. Mám za sebou téměř 60 km a bylo v tom spoustu rozjíždění i pár táhlých stoupání. Po optání natahuji ke stolku u kterého stojí skútr Akumoto, prodlužovák a v mezičase fotím a píši. Jeden z cyklistů, kteří se zde občestvovali, se mnou zapřede řeč. „Taky jsem tu posledně dobíjel“. Má ale jinou značku a dojezd prý 90 km. O chvíli později se od servírky dozvídám s kým, že jsem to vlastně mluvil. Byl to hokejista Hořava. Po více než hodině opouštím příjemné místo a jsem zvědav na jak dlouho mi vydrží získaná energie. Táhlé stoupáky si berou svou daň a svou roli možná dnes hraje i protivítr, se kterým jsem se zatím nesetkal. Moje úvahy se ukazují jako správné ve chvíli, kdy míjím kemp Bucek. Rovinu do Řevničova přejíždím jen tak tak a do kopce musím ze sedla. Zde trvá zatím nejdéle, než najdu pomoc. Mladá dvojice, která zde buduje své bistro je ale ochotnější než starousedlíci a konečně nabíjím. Ať počítám jak počítám, tak je jasné, že jsem se dnes přepočítal. Do plna je to minimálně dvě hodiny nabíjení a nějakých 30 km kopcovitým podbořanskem, také něco zabere. Ještě, že má Pavel dodávku. Setkáváme se před odbočkou na Svojetín a zbytek cesty se se skútrem vezeme. Jen díky tomu začalo promítání v hotelu Růže včas. Jak říkám, je to o těch zkušenostech, příště bych na takovouto cestu vyrazil o hodinu až dvě dříve.
Ujeto: 89 km

541 km
Probouzím se v Podbořanech, baterie je plně nabita a dnes mě čeká dlouhá cesta do Mělníka, kde mám do 14 hodin vrátit skútra. Proto vyrážím už před devátou. Spoustu času mi zabírá fotografování, ale tu krásnou krajinu si nemohu nechat ujít. Jedu přes Velkou Černoc a Svojetín. O kopce zde není nouze, ale jistě lepší než karlovarská. Tu si užívám především od krušovického pivovaru ve dvoukilometrovém stoupání!! Mám za sebou jen něco málo přes 30 km, ale na řevničovské benzince se raději připojuji k zásuvce. Než si dám kávu a něco k tomu, se to jistě vyplatí. Do Slaného je to částečně mezi lesy a stále rovně, ale občas je třeba nějaký ten kopec překonat. Průjezd městem je trochu kostrbatý, ale přece jen se ve městě cítím s elektroskútrem nejlépe. Před Velvary mám za sebou 66 km, ale zatímco já to díky pohodlnému posezu ani necítím, cítí to baterie.
Obchvat města není zrovna tím nejvhodnějším místem k nízké rychosti, kterou se skútr plazí vpřed a ještě méně vhodným místem k nabíjení. Zachránil mě sjezd na Uhy a zde starší manželská dvojice, na jejímž dvorku nacházím nejen možnost dobití baterie, ale i občerstvení. To sekání dřeva jako protislužbu, berte s rezervou. Pán byl velice čilý a nechtěl, abych mu bral jeho zamilovanou práci. Přejezdem dálnice D8 si uvědomuji, že konec mého ježdění v sedle skútru se nezadržitelně blíží a o kousek dál mi to neustále se zvětšující mělnický zámek jen potvrzoval. Vše definitivně končí za malý okamžik před prodejnou firmy Akumoto, kdy se na kilometrovém údaji objevují číslice 00642.
Pět dní, během nichž jsem najel celkem 435 km, mi dovolilo nahlédnout trochu do motocyklistické budoucnosti. Dokonce věřím, že bude rok od roku veselejší. To ale záleží na jejím „rozhýbání“.
Ujeto: 101 km

Ujeto celkem za 5 dní: 435 km
….............................................................

Změna filozofie:

S motocyklem pro mě není nikam daleko a pokud pospíchám, stačí jen trochu více zatáhnout za rukojeť plynu a skoro každé zpoždění se nechá přes „lehké“ překročení maximální rychlosti (nikoho k tomu ale nenabádám) dohonit. I to je jedním z mnoha důvodů, proč jízdu na motocyklu tolik miluji. U skútru s elektropohonem je tomu ale naprosto jinak. Zde musí člověk nejprve vyzkoušet na „vlastní kůži“ dojezd při plně nabité baterii, režimy dobití, ověřit funkčnost rekuperace a především počítat čas i kilometry a trasu dopředu plánovat. Nyní, když vím že mám s tímto skútrem reálný dojezd 65 km a chci v jednom dni jet kilometrů sto, je jasné, že po ujetí 65 km, což zabere tak 2,5 hodiny, budu muset  dalších 2,5 hodiny nabíjet a zbytek už ten den dojedu. Vše ale samozřejmě ještě záleží na profilu tratě, který vše může změnit, a to chce praxi. To, co zde bylo doposud napsáno, ale nezajímá toho, kdo na skútru najede denně 10-25 km do zaměstnání, či za zábavou a stejný počet kilometrů zpátečním směrem. Je jen na něm, zda v místě zastávky baterii dobije, či dojede do své garáže s vybitím na 90%. Většina uživatelů doufám dobře tuší k jakým jízdám je elektroskútr určen. Moje cestovatelské touhy proto berte jako snahu zjistit reálný dojezd a nutnost nabíjení. Vše uvedené v testu platí při použití skútru Akumoto 600/L85, vybaveného baterií LiFePO4.

Jezděte za 15 Kč

Zde předkládám reálné provozní náklady na 100 km. V mém případě, kdy platím za 1 kWh částkou 4,65 haléřů a nabití na ujetí 65 km spotřebuje 2 kWh, to znamená, že 100 km provozu mě přijde maximálně na 15 Kč. Toho, kdo má nižší tarif, tak samozřejmě ještě mnohem méně. Za tuhle částku není dnes ani půl litru benzínu a na to i ten nejúspornější motor neujede 30 km. Zbytek je jen na vás! Vím, že ekonomické hledisko není pro každého to nejdůležitější, ale pro toho kdo jej hledá, je zde možnost jezdit minimálně za třetinu až čtvrtinu nákladů oproti benzínovému pohonu. A to už je snad dost pádný důvod, ne?

Rád bych se ještě omluvil všem, kteří netrpělivě čekali každý den na online reportáž. Ještě, že jsem napsal v úvodním článku ono „rád bych“. Protože jak známo „člověk míní a Pán Bůh mění“, a tak se stalo, že do této reportáže vstoupila ještě celá řada dalších pracovních povinností a bylo rozhodnuto o uvedení článku, jako jednoho celku po jeho dokončení.


Technické údaje jezdce:
Celkové zatížení skútru – 108 kg
Hmotnost příslušenství (oblečení + přilba, batoh, fotoaparát, notebook, pití) – 13 kg
Živá hmotnost – 95 kg
Výška jezdce – 187 cm

Poděkování patří firmě MotoObchod.cz, která mi pro test elektroskútru zapůjčila velmi vhodnou a příjemnou přilbu Shiro SH-80 Naked.