Plochodrážka na vlastní kůži: půllitr čistého adrenalinu

Říkává se, že není důležité, jestli je zážitek dobrý nebo špatný, hlavně prý musí být silný - hodnocení dobrý/špatný se totiž s odstupem času mění, zatímco méně intenzivní zážitky z mysli zkrátka vyprchají. Tohle rčení určitě platí i pro moje „testování“ plochodrážní mašiny, protože i když jsem docela určitě nikdy neseděl na strašnější motorce, adrenalinové vzpomínky na tohle svezení z mojí mysli jen tak nezmizí!

Plochodrážka na vlastní kůži: půllitr čistého adrenalinu

Kapitoly článku

S čím se „plošina“ jezdí?

Žádná mašina (snad kromě tisícikoňových dragsterů) není vzdálená klasické motorce tak jako plochodrážní speciál. Nebudu popisovat to, co na motorce oproti běžnému cesťáku chybí - to by byl opravdu hodně dlouhý článek. Stačí vyjmenovat co na plochodrážce je: rám, motor, kola, řídítka, nádrž, sedlo a (neúčinné) blatníky - to je asi tak všechno. Jestli si myslíte, že k jízdě potřebujete převodovku nebo brzdy, tak se pletete a slova jako kontrola trakce nebo ABS před plochodrážníkem ani nevyslovujte - nebude vám vůbec rozumět, mohl by si myslet, že se jedná o nějaké nadávky a oheň by mohl být na střeše - plošináři nebývají žádní andílci! Výsledkem minimalistického přístupu při stavbě plochodrážních speciálů je peklostroj, který má při váze lehce přes 70 kilogramů kolem 70 koní! Motor je „ležatý“ čtyřtaktní vzduchem chlazený jednoválec (zde motor GM), točící až 11.000 otáček za minutu.

Jako palivo se užívá metylalkohol, který zvládne vyšší kompresi a má lepší chladivý účinek nežli klasický benzín. Vyprodukované kobyly se následně na zadní kolo přenášejí přes primární a sekundární řetězový převod a suchou vícelamelovou spojku. Kvalty ani neutrál tady nehledejte, a pokud chcete s nastartovaným motorem zastavit, musíte tak učinit buďto s vymáčknutou spojkou, případně mašinu opřít o hák, který nahrazuje pravou stupačku. Největší sranda ale je to, že zastavit moc nejde, protože mašina nemá žádné brzdy. Vypadá to (a pro normálního smrtelníka to je) naprosto šíleně - vodit mašinu s výkonovou hmotností 1PS/1kg na hliněném oválu bez jakýchkoliv únikových zón s absencí brzd, ale s nimi to kdysi bývalo prý ještě horší a právě bezpečnost byla důvodem, proč byla předpisy zapovězena nejprve přední, a následně i zadní brzda. Brzdy aspoň částečně nahrazuje brzdný efekt čtyřtaktního motoru s vysokou kompresí.

Převody se řeší nejčastěji zaměňováním řetězové rozety s rozpětím 45 - 60 zubů, případně výměnou primárních převodů. Podobně jednoduché řešení se používá i u předního odpružení, jehož krátká přední kyvná vidlice je odpružena pomocí gumových pásků - čím víc pásků (nebo silnější pásek) tím vyšší tuhost. Ke zklidnění rozlítaného předního kola přispívá také klasický olejovo – plynový tlumič. Zadní kolo není odpružené vůbec a „hardtail“ je napevno našroubovaný na hlavní středovou část rámu - vše je svařeno z chrom-molybdenových trubek (testovaný stroj využívá rám českého výrobce Stuha). Přední kolo má rozměr třiadvacet palců, zadní osmnáct a jeho pneumatika o rozměru 3,25 palce je natlakována na 0,5 baru a opatřena dvěma „haltry“ zabraňujícími jejich protočení na ráfku. Hodně specifické jsou stupačky - jednak jejich velikostí a tvarem, ale hlavně umístěním. Zatímco přední kraťoučký „špaček“ je umístěn před motorem, zadní mohutný hák je nainstalován hodně vzadu a nízko - až pod úrovní rámu.

Kde se jezdí?

Klasická plochá dráha se jezdí na oválech o délce 260 až 425 metrů, ovály na „dlouhou“ mívají délku až jeden kilometr. Na nich (a také na travnatých dráhách) se jezdí na modifikovaných motocyklech s delším rozvorem, zadním odpružením a také dvoustupňovou převodovkou. My se ale budeme držet „krátké“ plošiny, která je oproti těmto dvěma disciplínám daleko prestižnější - ne nadarmo se mistrovství světa nazývá Speedway Grand Prix.

Plochá dráha patří spolu s motocyklovými soutěžemi k nejstarším a nejtradičnějším motocyklovým závodům a zpočátku se jezdívala například i na travnatých hipodromech, či hliněných, ale i asfaltových a betonových plochách, které se pro zmenšení adheze jednoduše pokropily vodou. Dlouho se využívala také škvára, jejíž nevýhodou bylo ale to, že ji nebylo možné zhutnit a tak se postupně přešlo na mix skládající se z podloží dané lokality, promíchaný s prosívkou z kamenných lomů a prachem zachyceným ve filtrech těžebních strojů, jenž tahle materiál spojí dohromady. Často je také přidáván prostředek k lepšímu odpařování vody a rychlejšímu vysušení povrchu. Ovál musí být odvodněn a povrch vyspádován tak, aby se na něm nedržela voda. Sice se dráha mezi jízdami většinou průběžně kropí, aby se neprášilo, ale na rozdíl od motokrosu či silnice se „plošina“ na výrazně mokré trati nejezdí. Šířka tratě bývá v rozmezí od deseti do patnácti metrů, ale například v Pardubicích má tamní dráha v zatáčkách neuvěřitelných dvaadvacet metrů a je tak homologovaná pro šestici jezdců (namísto obvyklé čtveřice), stejně jako pro závody „dlouhánů“, tedy motocyklů pro dlouhou plochou dráhu. To co dává závodům na ploché dráze osobité kouzlo, jsou pevné mantinely. Jejich spojení s „fullkontaktními“ souboji na motocyklech bez brzd samozřejmě při každém závodě zajišťuje nebývalou dávkou adrenalinu, a navíc zajišťují divákům bezprostřední kontakt s děním na trati - na driftující piloty si můžou skoro sáhnout a sterilnost autodromů je těmhle závodům na míle vzdálená! Odvrácenou stránkou těchto závodů je velké množství kolizí a také zranění - plochá dráha je nejnebezpečnějším motocyklovým sportem vůbec. Pro zvýšení bezpečnosti jsou aspoň v zatáčkách mantinely „změkčeny“ nafukovacími vaky.

Informace o redaktorovi

Martin Hakl - Výška testovacího jezdce: 180 cm

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 23x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist