Honda VFR1200F

Udržet Hondu VFR mezi špičkou třídy sportovních cesťáků byl pro Hondu vždy důležitý úkol. V prvních letech po uvedení řady VFR byl tento uznávaný všestranný stroj s motorem V4 jednoduše jedinou volbou, pokud jste chtěli to nejlepší.

Honda VFR1200F

Kapitoly článku

Postupem času ale začala být VFR ze své pozice stále více vytlačována konkurencí. K tomu přispěl i fakt, že od roku 2002, kdy byla uvedena verze 800 VTEC, nedošlo k žádné přelomové inovaci. To se v této třídě neodpouští a pokud výrobce svůj model pravidelně nevylepšuje, brzy může ztratit kontakt se špičkou. S představením nové Hondy VFR 1200F, která právě míří do prodeje, tato modelová řada dostává šanci obnovit svůj náskok, který si po většinu své éry udržovala.
Ve svém motorkářském vývoji jsem dospěl do fáze, kdy mi přívětivý charakter a všestrannost motoru V4 osobně dávají dokonalý smysl. Již před testem jsem si byl téměř jistý, že tato radikálně inovovaná verze nabitá novými technologiemi a hlavně tím nejdůležitějším, po čem lidé již několik let volali – větším motorem, se opět stane zaslouženým vítězem své kategorie. Můj pozitivní přístup ale dostal první trhlinu hned první ráno na začátku testu, kdy jsem roztáhl žaluzie a zjistil, že noční déšť udělal ze španělských silnic mokré kluziště. Začínám mít neblahé tušení, jestli se celý test neponese v trochu jiném duchu.
Abych pravdu řekl, jízda na mokru mi vůbec nevadí. Myslím, že pomáhá poukázat na některé silné stránky ve vlastnostech každého motocyklu a naopak odhalit případné slabiny. U sportovních cesťáku jako VFR se navíc s jízdou v tomto typu počasí přece počítá, takže pokud by si s ním dvanáctistovka nedokázala poradit, bylo by dobré zjistit proč.


Netrvalo dlouho a moje optimistická nálada se začíná vracet. První dojmy z motorky jsou velmi uspokojivé. Přesvědčují mě hlavně dobré výkony stroje i ve velmi náročných podmínkách způsobených počasím. Kvality značky VFR se znovu prokazují hlavně v ovladatelnosti doplněné kultivovaným a přesným chováním. Přitom nejde zrovna o nejlehčí stroj, tedy alespoň na papíru. Ovšem většinu času je cca 280 kilo váhy plně natankované Hondy cítit jako mnohem lehčí mašina. Nejen že není problém se otočit na silnici bez nutnosti sundání nohy ze stupaček (i když tady by ještě prospěl trochu ostřejší úhel řízení), ale co je hlavní, mašina se i ve vyšších rychlostech s přehledem vypořádává se zakroucenými španělskými silničkami .
Oblast jižního Španělska, kde jsme měli možnost motocykl otestovat, docela znám a některé z vybraných silnic patří mezi moje favority. Nejen že se vinou nádhernou krajinou, ale dokážou při testu perfektně odhalit všechny vlastnosti stroj. Podobně jako jsem zmínil u deště – dobře zvýrazní silnější i slabší stránky každého motocyklu. A tato Honda prošla mojí zkouškou velmi uspokojivě, když plusy podstatně převážily nad všemi mínusy.
Největší pochvalu si u mě asi zasloužil podvozek. Nejen že si velmi dobře poradí s pomalou jízdou, ale jakmile to silnice dovolí, poskytne vám velkou porci nadšení při sportovním svezení.
Není pochyb, že VFR je v porovnání s čistě sportovním motocyklem, například Hondou Fireblade, podstatně rozměrnější a těžší mašina. I přesto ale velmi snadno zvládá svižnou jízdu a přináší jezdci důvěru aj jistotu. Tomu pomáhá pěkně lehké a rychlé řízení, se kterým změníte směr mnohem snadněji, než byste u takového motocyklu čekali. Jasně, stále cítíte delší rozvod, který vám připomíná, že v určitých situacích nejde právě o sportovní model. Ale nikdy to není tak zlé, aby to bylo doprovázeno fyzickou námahou při řízení, a nikdy vás nepřekvapí pocit, že tuhle zatáčku asi nezvládnete.
Řada rysů téhle mašiny umožňuje jet podstatně svižněji a ostřeji, než bych před testem odhadoval. Za prvé jsou to pneumatiky, Dunlop Roadsmart, s působivým a velmi předvídatelným držením na silnici. V kombinaci se stejně precizním odpružením byla jejich odezva a celkový dojem prostě dokonalé. VFR1200F je zkrátka motocykl, který dokáže velmi dobře komunikovat s jezdcem. A přestože jedna z hlavních tras, které jsme projížděli, je po celé své délce velmi náročná a dokáže nepříjemně vytrestat za každou jezdeckou chybu (vím to z vlastní zkušenosti), měl jsem po celou dobu naprostou důvěru, že mě VFR na konci dne v doveze do cíle v jednom kuse. Vidlice a kyvka vedle dobré podpory motocyklu totiž navíc nabízejí působivou kvalitu jízdy.
Za pocit jistoty a bezpečí jsem do velké míry vděčil také skvělým brzdám. Propojený systém nejen že zajišťuje ostrou a razantní brzdnou sílu z každé rychlosti, ale systém ABS navíc skvěle pomáhá odměřovat držení pneumatiky na každém povrchu. Ohřát pneumatiky na správnou teplotu můžete ostrou akcelerací a následným silným brzděním z vysoké rychlosti. Mnohem lepší je ale na začátku jízdy jednoduše sledovat ABS a všímat si, jak zasahuje stále později. Podle toho bezpečně poznáte, kdy jsou Dunlopy připraveny podávat ten nejlepší grip na vozovce.
Pokud jsem ale při objevování schopností dvanáctistovky v zatáčkách ocenil brzdy, musím tu samou chválu přiznat i výbornému motoru. Má tak kultivovaný a snadno využitelný průběh, že ani při hodně agresivním přístupu v žádném okamžiku nenahání strach. Podle tempa, na které dokáže celou motorku rozpohybovat, docela věřím údajům Hondy udávající výkon 170 koní. Ovšem tak plynulý a progresivní nárůst výkonu má za následek, že ze sedla motocyklu tomu chvílemi ani nechcete věřit. Tomuhle říkám přátelský a dobře využitelný motor.
K ovladatelnosti agregátu zcela jistě přispívá chytrý a velmi dobře fungující systém elektrického plynu (ride-by-wire). A přestože z displeje máte přehled o tom, jakou máte právě zařazenou rychlost, díky pružnému motoru je nutné tyto číslice měnit jen velmi zřídka. Po prvním dni jsme z motoru naprosto unesený a jedinou drobnou nedokonalostí, kterou jsem schopen mu vytknout, jsou slabé vysokofrekvenční vibrace konce palivové nádrže při hodně vysokých otáčkách a málo otevřeném plynu. Když vezmete za plyn trochu víc a zatížíte motor, vibrace se ztratí a jde tak o výtku, které si všimnou jen zarytí zastánci perfektnosti. Mě osobně bylo spíše příjemné, posilovalo to charakter motoru a dávalo to lépe najevo, že pod sebou máte živý agregát. Kromě toho je zde prostě příliš mnoho pozitivních vlastností, než abyste se takové drobné výchylce věnovali.

Poté, co se ukázalo sluníčko a silnice oschly natolik, aby pneumatiky pořádně držely, zůstala Honda stejně přátelským strojem jako při pomalejším tempu. Podvozek i rám zůstávají ve stejném harmonii a v každé rychlosti přinášejí jezdci příjemnou jistotu.
Zastávka na oběd je příležitostí motocykl podrobněji prozkoumat. Přestože jakékoli soudy týkající se vzhledu a stylu jsou velmi subjektivní, podle mě jsou tvary a linie VFR rozhodně výrazné a nezaměnitelné. Každý musí uznat, že celková podoba je jedinečná a oblasti jako přední maska tvarovaná do X kolem světla a otvorů sání působí poutavě – což je právě to, o co designéři Hondy zamýšleli. Řadu líbivých prvků oko najde i na bočních vrstvených kapotážích. Jejich tvar má za cíl podpořit chlazení motoru i jezdce a zvýšit stabilitu motorky ve vysokých rychlostech.
To můžu bezezbytku potvrdit, při delších přesunech rychlostí 155 km/h se motocykl i řidič cítili ve svém živlu. Naprostá stabilita a dobrá ochrana před větrem mě obepnula do příjemné cestovní bubliny. Vyšší jezdci možná budou trochu víc trpět turbulencemi, ale pro mých 170 cm výšky byla výška plexištítu více než dostatečná. K dispozici je i nastavitelné prodloužení, pokud by vám standardní verze nestačila.
Abyste měli u tohoto motocyklu problémy s pohodlím, museli byste mít hodně extrémně dlouhé nebo krátké končetiny. Pro jezdce s kratšíma nohama je dobrou zprávou úzký pas motocyklu, díky kterému snadno dosáhnou oběma chodidly na zem, ale můžou také sáhnout po volitelném a sníženém a zúženém sedlu.
Přestože někteří kolegové na konci dne považovali standardní sedlo za nepříliš pohodlné, já osobně jsem se cítil natolik v pohodě, že bych klidně natočil ještě pár desítek kilometrů. Žádné spory ale nevznikly ohledně zpracování VFR. Kvalita výroby a zvláště hlubokého a pronikavého lakování je příkladná. Motocykl dává každým coulem najevo, že patří do luxusní třídy drahých strojů.

Do naprosté perfektnosti mu ale podle mě stále pár maličkostí schází. Tou nejdůležitější výtkou je velikost nádrže, u které by se pár litrů navíc pro delší dojezd určitě hodilo. Přístrojů by slušelo ještě více informací a praktické využití motocyklu by určitě podpořil centrální stojan montovaný již v základu. I když s ohledem na skvělý kardan, který perfektně napodobuje chování řetězu, jen bez nutnosti jakékoli údržby, možná zvedání zadního kola do vzduchu není až tak důležité. Častokrát jsem ale toužil po lehčím ovládání klaksonu a spínače směrovek, protože jejich podivné obrácené uspořádání mi v tom moc nepomáhalo. Osobně si myslím, že tahle myšlenka je zkrátka chybou a byla použita jen v touze „se odlišit“.
V celkovém přístupu k jinak skvělému motocyklu mi ale žádná z těchto drobností nedokázala příliš pokazit dojmy z dne stráveném na VFR1200F. Je to výborná mašina a ve srovnání s předchozím modelem VFR představuje významné vylepšení. Jsem přesvědčen, že příznivci VFR budou z nejnovější verze tohoto slavného sportovního cesťáku stejně nadšeni, jako jsem byl já.

Zatím je ještě brzy na hodnocení, jak si Honda povede v rostoucím počtu konkurenčních produktů. Odpověď na tuto otázku odhalí až důkladný srovnávací test. Ale ať už bude vítězem, nebo poraženým, Hondě nelze upřít to, že se jí podařilo postavit další velice význačný motocykl podporující skvělou pověst řady VFR.

Informace o redaktorovi

Filip Tichý - Výška testovacího jezdce: 195 cm

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 2.25
Známkováno: 20x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist