Z druhé ruky - Honda XL1000V Varadero

Když v roce 1999 Honda přišla na trh s fungl novým cestovním endurem, spousta lidí v něm viděla nástupce legendární Afriky, která už v určitých ohledech přestávala stíhat moderním konkurenčním modelům. Jejich přání se ale vyplnilo jenom částečně, protože Varadero se v terénu nemohlo svými mamutími rozměry a váhou Africe ani vyrovnat. Přesto si našlo zástupy spokojených majitelů, kteří si nemohou vynachválit jeho cestovní komfort a spolehlivost.

Z druhé ruky - Honda XL1000V Varadero

Kapitoly článku

Varadero se sice nestalo živoucí legendou jako jeho konkurence z Mnichova, ale pro řadu lidí bylo a stále ještě je zajímavou alternativou – ať už kvůli dostupnější ceně, větší spolehlivosti nebo prostě tomu, co se nazývá loajalita ke značce. Teď už pár let na jeho místě v katalogu Hondy vídáme dvanáctistovku Crosstourer, ale na trhu ojetin má Varan pořád hodně dobré jméno. Od jeho majitelů uslyšíte především nebetyčnou chválu na cestovní pohodlí, za které tahle Honda vděčí hlavně prostornému sedlu, široké kapotáži s účinným plexištítem a cestovně naladěnému podvozku. Na nedostatek místa si tady nemůžou stěžovat ani dlouháni – to spíš jezdci menšího vzrůstu můžou mít problémy se sedlem ve výšce 850 mm a váhou čtvrt tuny. V superlativech se mluví také o nezničitelném motoru, snadné ovladatelnosti a vysoké kvalitě zpracování.
Adoptovat motor ze supersportu (VTR 1000 F Firestorm) do podvozku cestovního endura byla od Hondy v podstatě geniálně jednoduchá myšlenka, kterou později okopírovala řada dalších značek. Litrový vidlicový dvouválec přitom nepotřeboval ani moc úprav, stačilo přeprogramovat řídící jednotku, aby se výkon a krouťák přesunul do nízkých a středních otáček. Aby mohl motor – stejně jako u VFR - plnit funkci nosného prvku zadní kyvky, bylo potřeba ještě zesílit kartery v zadní části. Přeci jen se počítalo s občasným výletem do terénu a větším zatížením podvozku. Kvůli lepší průchodnosti dostal motor menší olejovou vanu, ale kdo to myslí s off-roadem na Varaderu trochu víc vážně, stejně se neobejde bez pořádného šusplechu, který byl u prvních modelů nahrazen obyčejným plastem, a ani když fabrika později přešla na hliník, není originální kryt motoru bůhvíjak účinný.
Výkon motoru se po úpravách mírně snížil na 95 koní, což je vzhledem k cestovnímu určení Varadera pořád ještě habaděj. Plně naloženou motorku dokáže 90°dvouválec hnát po německých dálnicích až dvousetkilometrovou rychlostí (tachometrovou), aniž by přitom nějak znatelně vibroval nebo jinak obtěžoval. Přímo ukázkově se chová i v nízkých rychlostech, takže při popojíždění v hustém provozu nebo zkoušení terénu není žádný problém s dávkováním plynu, jak by se u dvouválce dalo čekat. Můžete se setkát i s názory, že motor je nemastný neslaný, ale cestovatelé si jeho mírnější povahu jednohlasně pochvalují.
Co motory prvních Varader bohužel zdědily po svém dárci, je až nestydatá spotřeba paliva. Při trochu svižnějším tempu si klidně řeknou o deset litrů Naturalu a dostat průměr pod sedm, to už chce hodně opatrnou práci s plynem (ale slyšeli jsme, že při ekonomickém stylu jízdy se údajně dá jezdit i pod šest). V kombinaci s chybějícím palivoměrem, který na přístrojovce zastupuje jenom hladové oko, jde – optikou dálkových cestovatelů - o jeden z největších nešvarů téhle motorky vůbec. Do Hondy asi brzy začaly chodit stížnosti na toto téma, a už při prvním faceliftu v roce 2003 se zákazníci dočkali úspornějšího motoru, který byl na rozdíl od prvních Varader vybaven elektronickým vstřikováním a šestistupňovou převodovkou. Spotřeba šla rapidně dolů, zatímco nádrž zůstala 25litrová, takže se na jedno tankování konečně dala urazit slušná štreka.
A že Varadero je skutečný polykač kilometrů, o tom není pochyb. Pohodlím mu může konkurovat jenom málokterá motorka, a zrovna tak i spolehlivostí. Důkazem budiž dlouhodobý test, v němž Varan s Jardou Šímou (nebo obráceně?) během tří let najezdil bez problémů 100 000 km, a motor po rozebrání vypadal skoro jako čerstvě zajetý.
Při ladění podvozku se inženýři v Hondě zaměřili na co největší komfort, což je sice u cestovní motorky fajn vlastnost, ale zároveň jde na úkor jízdních vlastností. Hlavně u prvních modelů bylo tlumení hodně měkké, a řadu majitelů (zvlášť těch urostlejších) dokonce přimělo k nákupu tužších pružin do zadního centrálu i předních vidlic, nebo alespoň k výměně oleje za hustější. Od roku 2001 se začalo montovat tvrdší zadní péro rovnou ve fabrice, přední 43mm vidle bez možnosti nastavení prošla mírnou revizí o dva roky později, ale odpružení zůstalo i po těchto změnách pořád jako by bylo z plyše. Při cestování – hlavně na našich rozbitých okreskách – je měkčí podvozek super, na ostřejší svezení by se ale hodila lepší zpětná vazba od předního kola. Velkou výhodou je kombinovaný brzdový systém, díky kterému se předek při brzdění nijak znatelně nepotápí. Na brzdách byste vůbec těžko hledali nějakou slabinu, přední kotoučovky si s váhou motorky poradí s prstem, a zadek přibrzďuje automaticky po stisknutí pravé páčky. Od roku 2005 je v nabídce také verze s ABS.
Jako každá motorka, také Varadero má své mouchy. Majitele prvních modelů trápily problémy s palivovým čerpadlem (respektive jeho kontakty), ale ty už po těch patnácti letech budou pravděpodobně všechny vyřešeny. Nepovedenou sérii vadných čidel bočního stojanu, které občas za jízdy vypínalo motor, výrobce na vlastní náklady vyměnil ve svolávací kampani. Jestli konkrétní motorka výměnou prošla, se dá zjistit u každého dealera Hondy. Pár majitelů si ještě stěžovalo na vadný regulátor dobíjení, ale o jiných opakujících se závadách vážně nevíme.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.14
Známkováno: 42x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist