Život v sedle motocyklu

Přinášíme vám další rozhovor, tentokrát s cestovatelem, novinářem a dobrodruhem, Jardou Šímou. Letos se mu na životním tachometru přehouplo padesátileté výročí a celkové počítadlo najetých kilometrů se přetočilo přes jen stěží představitelných 800 000 km absolvovaných v sedle mnoha motocyklů. Co ještě? Za tento rok získal opět titul mistra republiky ve sportovní mototuristice. Po získání cenného titulu v letech 1995, 1996 a 1997 je to tedy již čtvrté vítězství v absolutní kategorii a jen kilometry najeté v této soutěži jsou úctyhodným číslem – k nejvyššímu ocenění jich bylo zapotřebí něco málo přes 19 000 km.

Život v sedle motocyklu
Při našem posledním setkání 10.12.2006 na Pomezní boudě, při příležitosti představení nové kolekce přileb Shark, zaznamenal Jarda zatím poslední osobní rekord. Zatímco vloni vyrovnal svůj dosavadní rekord z roku 1997, kdy najel od prvního ledna do posledního prosince (je známo, že Jarda se nezalekne ani sněhu a ledu) celkem 57 500 km, podařilo se právě cestou na tuto akci zarovnat roční rekord na 70 000 km. Těsně před umístěním článku na web máme informaci, že toto číslo je již minulostí a přibylo dalších 1500 km. Jardu asi budete znát také jako autora a řidiče dlouhodobých testů motocyklů. Ty redakční, znáte je jistě z magazínu Supermoto (ještě předtím Motocykl) jsou povětšinou krátkodobé, ale pozor, mezi ně počítá Jarda i třeba ty desetitisícové. Jen tak namátkou Honda CBR600, CBR900RR, CBR1100XX, NX650 Dominator, Husqvarna 610 LT nebo BMW F 650 GS Dakar v roce 2000. Ty opravdu dlouhodobé se mu staly výzvou a koníčkem zároveň. Letos v říjnu po 27 měsících a 27 dnech dokončil test na 100 000 km s Hondou XL1000V Varadero ABS. Historicky prvnímu stotisícovému testu podrobil v letech 1984-1995 svůj první velký motocykl - Jawu 350/634. Za řídítky jednoválcové dvěstěpadesátky Jawy model 593 to bylo během pěti let již 150 000 km. Jen málokdo neslyšel o testu Hondy XRV750 Africa Twin v jejímž sedle Jarda procestoval během šesti let přes tři desítky států třech kontinentů.


Další Jardovou láskou se v posledních letech staly výpravy na Rally Dakar, který společně s asistenční kolonou již třikrát absolvoval. První cestu na světoznámou dakarskou rally podnikl se svojí manželkou Lenkou v roce 2004 právě na „Africe“, která měla ve chvíli odjezdu najeto již přes 160 000 km. Rok nato vyrazil na malé stopětadvacítce Jawa, která si dle jeho slov o tu cestu přímo říkala, když už ji v týneckém podniku nazvali Dakar. I letos v lednu vyrazil do Dakaru na Dakaru. Sám s minimem bagáže si tentokrát užil v sedle motocyklu BMW F 650 GS Dakar tu nejsportovnější společnou cestu s dakarským konvojem a po konci závodu na břehu Růžového jezera zůstal v Africe další měsíc, aby si projel Západní Afriku a některé její státy (Gambie, Guinei, Guinei Bissau, Mali). Ale ani tím ještě jeho dakarské dobrodružství neskončilo. Cesta domů v polovině února a po vlastní ose také nepostrádala dobrodružství.





Když jsme tě potkali v listopadu v Miláně, s překvapením jsme zjistili, že i na tuto spíše zimní výstavu jsi vyrazil na motocyklu. Jaké to vůbec bylo s Jawou 650 Dakar přes Alpy?
Jawu máme v dlouhodobém redakčním testu a jelikož svůj úkol s Varaderem jsem již splnil, nenapadlo mě ani nic jiného, než skočit na Jawu a vyrazit do slunné Itálie. Pravdou ale je, že oproti loňsku, kdy jsem stejnou cestu podnikl právě s Varaderem a výstava byla o měsíc dříve, mi počasí tolik nepřálo. Cesta z Prahy do Innsbrucku byla pro provazy deště nekonečná a ve stoupání na Brenner se ještě přidalo husté mokré sněžení. Ještě, že za průsmykem mě Itálie přivítala sluníčkem. Silné nachlazení a téměř nevinný pád motocyklu po tankování ještě v Německu mi učinily ze zpáteční cesty doslova peklo. Než jsem si uvědomil nebezpečí, pomáhal jsem si totiž k odtažení ulomené páčky sytiče (následek onoho pádu), zapalovacím klíčkem. Ve chvíli nočního odjezdu z Milána, kdy moje teplota dosahovala již 39°C jsem na jediný okamžik zaváhal a lup křup. Klíček jsem těsně před odlomením stačil ještě zasunout do zapalovací skříňky. Ven už ale nešel a druhý ležel v týnecké Jawě, kde mi nebyl nic platný. Na promyšlení, jak budu tankovat, jsem měl asi 80 km. První tankování se s pomocí Italů a komplikovaného nočního shánění nářadí protáhlo na několik hodin. V redakci již kolegové netrpělivě čekali na italská cédéčka, na kterých záviselo dokončení Supermoto katalogu motocyklů, takže mimo dvou hodin odpočinku na benzince mě čekala dvanáctihodinová nonstop jízda s nebezpečím stříkajícího benzínu z vylomeného uzávěru nádrže. Takže vlastně dobrá zkušenost před nadcházejícím Dakarem, na který, jak již není žádným tajemstvím, se chystáš právě s touto Jawou.
Již při prvním představení Jawy 650 Dakar jsem se netajil tím, že jsem rád, že takový motocykl existuje, a tudíž mám ve výběru příštího motocyklu na Dakar jasno. Týnecká Jawa byla mému plánu zřejmě nakloněna, protože jej ihned zahrnula do testovacího plánu. Dlouhá a náročná sezóna ve které jsem chtěl především dokončit test Varadera mi nedovolila se tomuto plánu věnovat. Začal jsem ještě později než obvykle a jestli stihnu před odjezdem vše potřebné, je tentokrát opravdu ve hvězdách. Tentokrát zápasím nejen s penězi, ale i s materiálem a především časem.




Jak jsi tedy s přípravami na další Dakar daleko?
Motocykl s najetými 8500 km, kterými prošel v redakci Supermota, je již dva týdny v týnecké továrně, kde na něm provádějí mnou požadované úpravy. Po dvou letech samostatných Dakarů chci vzít s sebou Lenku, a tak se první úprava týká stupaček. Minimum bagáže se musí vejít do textilních brašen Lojzo, na které zde vyrábí držáky, aby „nešly“ do kola a výfuku. Přibyl zadní nosič a na něm jediný uzamykatelný prostor - plastový kufr. Hodně pozornosti se věnuje těsnosti vzduchového boxu a funkčními změnami projde i vzhled motocyklu. Pneumatiky MITAS jsou pro mě již léta samozřejmostí a stejně jako posledně použiji i nyní řetěz EK, se kterým mám ty nejlepší zkušenosti. Škoda jen, že se dopředu nevejde kolo rozměru 21“, to by byla jiná jízda. Hodně místa zaberou náhradní díly, které se také chystají.

Zmiňoval jsi, že po Dakaru ještě projedete kus Afriky - kam se chystáte a na jak dlouho?
Jen pokud stihnu všechny další úkoly, které je třeba ještě učinit. Už to vidím, jak samolepky partnerů, tedy těch, díky kterým se budu moci největší akce svého druhu zúčastnit, vylepuji na Silvestra, tedy těsně před odjezdem. Pokud se vše podaří a dojedeme společně s těmi několika desítkami šťastných závodníků až ke břehu Růžového jezera, mám v plánu i tentokrát zůstat v Africe nějaký ten týden navíc. Rád bych Lence ukázal krásy Mali a díky navázaným kontaktům v Bamaku bych navštívil rodinu mého kamaráda v oblasti Dogonů. No a pokud vše vyjde, je to odtud už jen skok do Burkina Faso, které by mohlo být dalším naším poznaným státem.

Velkou část svých cest absolvuješ se svojí ženou Lenkou. Baví ji dělat "baťůžek"? Jak zvládá náročné cesty?
Nejenom, že ji to baví (jo a to slovo batůžek přímo nesnáší), ale po společných 25 letech jízdy v jedné stopě, tedy stejně tolik jako jsme spolu, si to ani jinak neumí představit. Ty poslední dva roky, kdy jsem jezdil sám, zavinila téměř nevinná nehoda. Já i Varadero jsme z toho vyšli bez poškození, Lenka si odnesla komplikovanou zlomeninou kolenního kloubu. Bohudíky je zase znovu v sedle a letošní sezóna, která pro nás začala společně v dubnu Budapešti a přes květnové Chorvatsko, letní Faro a poté kouzelné Irsko, pokračovala cestou do podzimní Francie, byla opět jednou z nejhezčích. A těch jízd po republice, těch bylo letos nepočítaně. Pro Lenku je, stejně jako pro mě, jízda na motocyklu více než zábavou - je to náš život. Vždyť já paradoxně přesedlal na motocykl právě kvůli Lence, které se v autě dělalo špatně.

Řídí taky Lenka mašinu a zvládla by tě třeba v nouzi někam převézt?
To je další z paradoxů, Lenka jezdila s kamarádkou na Jawě 350 mnohem dříve než já. Do 28 let jsem jezdil sám a poté, co jsme se poznali, tak společně, pouze na padesátce Pionýru. Teprve potom přišla na řadu naše první velká Jawa. Doba, kdy mě Lenka, samozřejmě, že bez papírů, zkoušela vozit po Vysokých Tatrách, je už dávno pryč. Papíry nemá dosud a vlastně by to bylo zbytečné, vždyť mně by ty kilometry potom chyběly. Jízda na motocyklu je moje všechno a můj vztah k němu jistě nejlépe vystihuje moje krédo: „Den, kdy nesedím na motocyklu, je jako kdybych nežil.“ Přesto věřím, že kdyby bylo potřeba, uměla by situaci vyřešit.

Internetoví anonymové si v diskuzích stěžují: „No jo, Šíma, tomu se to cestuje, všechno mu platěj sponzoři a on si jen machruje zlatou kreditkou v pětihvězdičkových hotelech“. Co ty na to?
Kolikrát už jsem si řekl, že moji nejbližší dobře vědí, jak to je, a ostatním to nemá ani cenu vysvětlovat. Stejně si každý myslí to, co sám chce, ale zdaleka to není taková procházka, jak se mnohým zdá. Je jasné, že když jdu do dlouhodobého testu, který i s odkoupením motocyklu jde do mnoha statisíců, musí nastoupit partneři, kteří vypomohou s financováním celé akce. V první řadě to ale vždy dělám pro čtenáře a ne pro sebe! Sehnání peněz je ta největší práce, proto většinou, když mám potřebný základ, končím a zbytek financuji z honorářů. U každého dalšího motocyklu potom začínám opět od nuly, protože ten z testu mi zůstane navždy. Nedokážu jej totiž prodat a peníze vložit do dalšího, jsou v něm naše vzpomínky a kus života. To vše ale dokáží pochopit jen ti, kteří znají historky, jak se ze světa dokážu vrátit třeba s pouhými pěti eury v kapse. Mít nabitou kartu bych ani nechtěl, vždyť by zmizelo to dobrodružství a napětí, jak to dopadne, jestli se to povede…


Jak přespáváš? Lehneš si pod motorku, nebo spíš v hotelích?
Ty tam jsou doby, kdy jsme na svých prvních zahraničních cestách po Evropě vyhledávali služeb kempů. Jsou to vyhozené peníze a mimo ohraničeného území mi nemají co nabídnout. Na chrápajícího nocležníka ve vedlejším stanu fakt nejsem zvědav a nebo nevím proč bych měl poslouchat muziku z naplno puštěného rádia některého z kempařů. Přes dvacet let preferujeme volnost a stan stavíme tam, kde se to líbí nám. Samozřejmě s ohledem na majitele pozemku. Stan je naším druhým domovem. Možná si někdy dám tu práci a spočítám kolik let jsme v něm již prožili. Pokud jedu sám, někdy ani stan nestavím. Noc vedle motocyklu pod oblohou plnou hvězd je zážitkem nade vše. Někdy se ale hotelu nevyhnu ani já - buď jde o významnou akci, kdy je hloupé stavět si stan v hotelové zahradě, a nebo jsem na cestě již tak dlouho, že je třeba použít hotelové zázemí. Mám ale na mysli levné africké hotely, kde noc přijde i na méně než 100 Kč.




Počítal jsi někdy země, které jsi procestoval? Chybí ti v tom výčtu nějaká země nebo směr, kam by ses ještě rád vypravil?
Stejně jako si pečlivě vedu evidenci ujetých kilometrů, mám přehled o počtu navštívených států. Tím, že se však s oblibou vracím na stejná místa a každá cesta je cestou samostatnou, nové státy zase tolik nepřibývají. Zato ty oblíbené nebo průjezdné jsou i pro mě překvapením. Takové Německo nebo Francii ani nepočítám, ve Španělsku jsme byli alespoň patnáctkrát a v Portugalsku sedmkrát, stejně jako v oblíbeném Maroku. Po posledním Dakaru přibyly čtyři nové africké státy a letošní návštěvou Irska, které bylo s výjimkou Malty naším posledním nenavštíveným evropským státem, jsme dosáhli čísla 55. Z toho tedy vyplývá, že toho chybí ještě dost, ale mým cílem není být všude. Stále ještě věřím, že dva nejvzdálenější kontinenty mám před sebou.


Co myslíš, kdy se přehoupneš přes hranici 1 000 000 najetých kilometrů na motocyklu?
To je stejně tak blízko jako daleko, proto o tom zatím nepřemýšlím. Kdoví, zda se podaří i v příštích letech držet vysoko nasazenou laťku průměrných 50 000 km ročně? Každopádně bych ten okamžik jednou rád zažil. Na cesty jezdíš většinou sám, nebo také někdy v partě s dalšíma motorkářema?
Prvních deset let jsme jezdili sami, tedy pokud šlo o zahraničí, na výlety po vlastech českých jsme vyráželi samozřejmě s kamarády. V době mnou založeného a vedeného Mototourclubu Praha, který měl v dobách své největší slávy 33 členů, jsme vedle samostatných cest preferovali i společné ježdění. Nyní, pokud zrovna nejde o nějakou prezentační akci, jsme opět v opačné fázi.

Šlo ti někdy na cestě o život? Nebo o peníze a majetek?
Za ta léta bylo těch příběhů nespočet a většinou na ně raději rychle zapomínáme. Poprvé na nás vytáhl pistoli v roce 1988 jeden Bulhar. Kdoví, jak by to skončilo, kdyby ho nevyrušilo přijíždějící auto. Ruce nad hlavou jsem měl při zásahu policie v Albánii a můžu vám říct, že do hlavně samopalu není hezký pohled. V našem tolik oblíbeném Španělsku se nám zase stalo, že na nás opilý majitel pozemku vyrukoval s flintou a dal nám pět minut na sbalení, stačily nám jen tři. Kdo ví, co by se všechno mohlo stát, když jsem třeba při naší první cestě po Západní Sahaře nechal Lenku ve dvě v noci u motocyklu uprostřed pouště a v náklaďáku se s velbloudářema vydal do 60 km vzdáleného města pro benzín.
Z jiného soudku je havárie v marockém Atlasu odkud mě odváželi do marakéšské nemocnice se zlomenými žebry a proraženou plící, tenkrát mě zachránil jen letecký převoz do pražské nemocnice. Nebo když jsme se zabaleni v prostěradle vraceli po nepříjemném výslechu, okradeni z bulharské pláže. Poslední nepříjemnost, která nám překazila návrat po vlastní ose a připravila nám nemalý finanční deficit, bylo okradení na závěr Dakaru v roce 2004.




Ve kterých zemích se ti nejvíc líbilo a které bys naopak pro dovolenou na motorce třeba nedoporučil?
Nejkrásnějším místem, které jsme v sedle motocyklu navštívili, byl bezesporu Island. Tam bych se jednou rád vrátil. Najdete tam vše. Ledovce vedle písečných pouští, sopky a s nimi související horké prameny, stejně jako divoké řeky a úžasné vodopády. Oblíbenou destinací je střední Ásie. Nesmazatelná je vzpomínka na Sýrii a Jordánsko, tam si nás předávali z rodiny do rodiny. Pro cestovatele není nic lepšího než kontakt s místními obyvateli. Stejné zážitky prožíváme i v jiných muslimských zemích. Neexistuje místo, které bych nedoporučil, člověk má vidět vše. Mohu však říci, které místo mi nebylo doporučeno. Je to Grónsko, kde je jen několik desítek kilometrů sjízdných silnic.

Co si všechno bereš s sebou na cesty? Třeba náhradní díly?
Běžnou výbavu, nic extra. Držím se hesla: „Co nemáš nepotřebuješ“. Časem jsme vše redukovali na minimum. Třeba vozit jídlo do Afriky je blbost, není nad to stravovat se z místních zdrojů. S náhradními díly je to podobné. Čím více věcí máte, tím větší je šance, že budete potřebovat právě to, co zrovna nemáte. A to dobrodružství je právě také o té nejistotě. Nebýt loňského Dakaru, na který mě jeden z partnerů vybavil mobilem, abych mohl posílat čerstvé informace na web, nepoužíval bych jej zřejmě doposud, nemám touhu být v permanentním spojení.

Chceš snad říct, že nepoužíváš ani GPS?
Donedávna jsem pomalu ani nevěděl co to je. Při návratu z posledního Dakar jsem si ještě udělal dobrodružný výlet starou nepoužívanou španělskou pistou do centra Západní Sahary. To se mi málem stalo osudným. Když zašlo slunce, začal jsem bloudit a s půlkou nádrže a litrem vody mě přivedli nejčerstvější stopy k prázdnému berberskému stanu. Jeho obyvatelé přišli teprve za dva dny a já měl dost času na to si uvědomit, že takhle už nikdy. Právě se učím zacházet s nejnovějším modelem Garmin GPSmap 60CSx, který mi na Dakar 2007 zapůjčila pražská společnost Picodas, výhradní dovozce této značky. Dodávku, instalaci a speciální držák Touratech, realizovalo české zastoupení značky Touratech.

Co plánuješ příští rok přes léto, zase Faro?
Zhurta to berete, já ještě nedokončil letošní sezónu, která slibuje, že bych mohl ještě nějaký kilometr ujet, a vy už na mě s létem. Prioritou je Dakar a případná následná cesta po Africe. Samozřejmě, že bych se po letošní odmlce vrátil k tradici, kdy jaro slavíme ve Španělku. Vše také záleží na tom, zda se vrhnu do nového dlouhodobého testu, nebo si dám na chvíli oddych a budu si jen tak jezdit na Varaderu, které mohu střídat s redakční Jawou. V Evropě už mohu jen opakovat, ale rád bych rozšířil svou sbírku o cesty po středomořských ostrovech, ze kterých už zbývají jen ty malé. A pokud jde o Faro, někde jsem četl, že dost bylo Šímy i Fara. No, ale pokud to není provokace, rád odpovím. Nevím, zda to bude zrovna 26.ročník, ale pokud pojedu do Fara (a to asi ještě někdy pojedu, protože je to moje srdeční záležitost), přemýšlím o neobvyklém pojetí cesty. Více ale neprozradím.
Každopádně přeji při této příležitosti všem čtenářům perfektního motorkářského webu hezké Vánoce a šťastný Nový rok a také spoustu nádherných kilometrů v sedlech vašich motocyklů sezóně 2007.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 3x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist