Großglocker a Marmolada

1) Víkend předcházející odjezdu - balení

Byl to tak trochu logistický problém. Nejdřív jak tu spoustu věcí dostat na motorku, pak kde nechám to, co nepotáhnu nahoru . Zkoušel jsem si to o víkendu cvičně balit na motorku i co mi zbude když půjdu k vrcholu. Vezl jsem i pro motorkáře dost neobvyklou výbavu jako cepín, mačky, lano, pohorky, sedák apod. Nakonec jsem měl kufr od Louisů, velký batoh přivázaný na sedadle spolujezdce, tankvak a na zádech prázdný batoh s doklady.

2) Úterý – odjezd

Po práci jsem přesedl z auta na připravenou motorku a vyjel v 16:30 po trase: Liberec, Praha, České Budějovice, Linz, Salzburg. Před Salzburgem jsem musel sjet z dálnice, zajet do lesíka a přespat. Moc jsem se ale nevyspal - asi 3 hodiny. Byl jsem líný stavět stan, tak jsem ležel jen vedle motorky, na zemi samý kámen a komáři.

3) Středa – úspěch

Cesta
Takže ještě za hluboké tmy vyjíždím na Salzburg, Bischofshofen a před Zell a See uhýbám na pověstnou Grosssglocknerskou alpskou silnici. Zrovna svítá, když platím poplatek (18 Eur) a stoupám na Hochtor (2504 m). Silnice je pustá, patří jen mě, je to nádhera, jak slunce olizuje vršky hor. Můj cíl je ale jinde, tak zase klesám a posléze vyjíždím na parkoviště Kaiser-Franz-Jozefs-Höhe (2369m).
Za slibného počasí přebaluji. Myslel jsem, že poodjedu kus níž z parkoviště a věci schovám v lese. Na parkovišti jsem ale k mé velké radosti objevil skříňky na úschovu věcí. Do té větší se mi vše vešlo. Motorku jsem zavezl o patro výš do krytého parkoviště a přikryl plachtou. Výstup
Sešel jsem na ledovec Pasterze a po něm došel k nástupu, který jsem po chvíli hlotonění se v šotolině našel. Nejdřív skalami a sutí, později po ledovci (zde bloudění a návrat) jsem došel na chatu Erzherzog Johan Hütte (3454m) na Adlersruhe . Únava, výška a nevyspání už dělaly své, k chatě jsem sotva dolezl. Bylo ale teprve 13 hodin, tak jsem uvařil čaj (na chatě není voda, musí se ze sněhu), odpočinul si a vyrazil pomalu k vrcholu. Ty sněhový a ledový prahy byly běs, ale na skále už mi to zas utíkalo. Ani jsem nesundával mačky. Hrne se tam dost lidí, já ale předbíhal a obcházel ty vůdce s klienty (co zdržujou nejvíc).




Ve 14:30 jsem byl na vrcholu nejvyšší hory Rakouska (3798 m) a možná mám rychlostní rekord na trase Liberec-Glockner- vrchol. Za neuvěřitelně nádherného počasí jsem tam pobyl asi hodinu a pak sešel zpět na Johanovu chatu. Dal jsem si pivko, venku uvařil večeři a přespal v „Lageru“ pro 30 lidí na patrových postelích (za 18 Eur).

4) Čtvrtek – přejezd

Sestup
Ráno všichni brzo vstávají a vyrážejí k vrcholu, já si v klídku venku vařím kafe, pozoruji a fotím nádherný východ slunce. Můj sen je splněn! Poslední obavy mám ze sestupu a aby motorka a věci byly na svém místě. Po menším bloudění na ledovci se dostávám na parkoviště. Vše je v pořádku, takže se pomalu převlékám a odjíždím do Dolomit pokusit se vylézt na jejich nejvyšší horu – Marmoladu. Mám tam totiž, jak horolezci říkají „pytel“(nevydařený výstup). V roce 2002, ještě s mojí předchozí XJ 600, jsem už pokus dal, ale náhlé sněžení mě vyhnalo a já měl problém přes ty sedla odjet. Teď jsem nenechal nic náhodě a ubytoval se na chatě Rif. Dolomia, přímo u lanovky.

Krize
Nejdříve jsem tam ale musel dojet. Z France-Josefa jsem sjel do Lienzu a dál do Dobbaica. Vedro a změna výšky opět udělaly své, v tomhle úseku jsem usnul na motorce! Únavě jsem nevěnoval pozornost, myslel jsem že nejde na motorce usnout, ale poklesly mi najednou ruce i hlava, klasický mikrospánek. Takže u první benzínky odpočívám a tlačím ledovou kávu. To opakuji u Billy, kde si kupuji i vodu na další pobyt a už je líp. Chvíli už jsem to chtěl vzdát a jet domů.



Jízda
Takže hurá do Dolomit z Dobbaica do Cortiny, pak nahoru do Passa Falzarega (2105 m), sjezd do Arraby, výjezd do Passa Pordoi (2242 m), sjezd do Canazei. Odtud výjezd k Lagu di Fedaia a po jeho hrázi k chatě Dolomia. Silnice jsou tady v Dolomitech trochu horší než na Glockneru, ale zas se za ně neplatí. Na chatě tentokrát komfortní "lager", pro 5 lidí, byl jsem tam sám, sprcha, záchod, výhled na jezero a až se to stydím říct - televize! (a za 15 Eur/noc)

5) Pátek – Marmoška

Nástup
Ráno výjezd srandovní lanovkou, je to plošinka se zábradlím pro dva do který musíš s rozběhem za jízdy naskakovat, na chatu Rif. Pian dei Fiacconi (zpáteční lístek stojí 7,50 Eur). Nejdřív se trochu sestupuje a pak stoupám po skálách a nakonec po ledovci k feratě západním hřebenem Marmolady.

Průšvih
Tady na ledovci doslova "pýcha předešla pád", liboval jsem si jak jsem rychlý, byl jsem první z těch lidi co tam šli, a že ty hlupáci si berou mačky, když to tak pěkně jde bez nich, po v ledu zamrzlých kamíncích. Už mi chybělo pár desítek metrů ke konci ledovce, když jsem ujel. Rozjížděl jsem se dolů stále větší rychlosti a zjišťoval, ze ty kameny zas tak dobře přimrzlý nejsou, protože mě neubrzďovaly. Akorát mi úspěšně odíraly celý tělo a rozřezávaly prsty na ruchách, jak se tonoucí stébla chytal. Naštěstí jsem se o jeden větší kamen zarazil. A pokorně si obul mačky ( cepín jsem měl samozřejmě taky NA batohu :-).



Výstup
Na nástupu jsem počkal na partu českých kluků. Poskytli mi náplasti a obvazy, takže jsem mohl lépe pokračovat. Šli jsme spolu po ferátě (krásný pilíř v pevné skále), kecali a asi v 11:30 jsme byli na vrcholu Marmolada di Penia (3340 m). Věřte-nevěřte, je tam i bufet. Za náplasti jsem se v něm odměnil kolegům pivem. Pak při klesání k lanovce po sestupovém ledovci s nepříjemnými trhlinami jsem uvítal, že mohu jít s nimi navázaný na laně, oni zase ocenili můj cepín. Na chatě jsme si dali pivo a lanovkou sjeli dolů.


Večer
Musel jsem se dlouho přemlouvat, abych vlezl do sprchy a vyčistil si rány. Aspoň, že jsem s sebou neměl mýdlo, takový zbytečnosti se mi na motorku nevešly a pištěl bych ještě víc.

6) Sobota – jízda domů

Ráno jsem brzo vstal, balil a za svítání jsem vyjel. Skoro všechny prsty zalepený, s neohebnou nohou a s bolavou, naraženou kostrčí to šlo ztuha, ale šlo. Nejdříve jsem musel po sjezdu do Canazei přejet Passo di Sella (2240 m). Pak jsem jel nejkratší cestou na dálnici a po ní v podstatě až domů (Brenner-Innsbruck-Mnichov- Regensburg-Plzeň-Pha-Lbc). Bál jsem se deště a zatáček už jsem měl taky dost. Takže jsem platil italskou dálnici (3,10 Eur), Brenner (8 Eur, jak za auto- ty kurvy) a rakouskou dálniční známku (4,30 Eur).
U Mnichova jsem musel kličkovat 30 km zácpami a za Plzní mě chytla průtrž mračen, abych to neměl tak zadarmo. Doma v Liberci jsem byl asi v 18:30.

Nakonec pár poznámek

a) Termín:
Výlet se uskutečnil 30.08. – 03.09.2005.

b) Strojní vybavení:
Motorka (XJR 1200 r.v. 1998) mě nezklamala. Jediný na co se budu muset podívat je kmitání řidítek, které mě otravovalo celou cestu při středních rychlostech. Měnil jsem na jaře pružiny ve vidlicích a něco zřejmě neštymuje.

c) Zbytečný věci:
Stan jsem ani jednou nestavěl a spoustu jídla jsem taky vezl zbytečně. V těch výškách nějak člověku „pes nežere“.
Spray na řetěz jsem chtěl stříkat před zpáteční cestou, ale pak k tomu z důvodu zranění nedošlo.
Pláštěnky jsem v horách ani na motorce taky nepoužil, ale bez nich bych nejel.

d) Varování:
Běžně se tohle nedělá, aby člověk chodil po horách sám a nedoporučuji nikomu, aby si ze mě bral příklad. Hlavně ten Glockner není žádná ferata = zajištěná cesta, natož turistický chodník, takže jistit se zde se spolulezcem je nutností (nebo si vzít horského vůdce).
Já ale od té doby co jsem ten kopec poprvé uviděl věděl, že na něj musím vylézt nějak neobyčejně: tedy sólo a dojet k němu sám na motorce. To je snad dost důstojné.
Popis výstupu na Grossglockner, včetně doporučeného vybavení najdeš zde
Popis výstupu feratou na Marmoladu , včetně doporučeného vybavení najdeš zde e) Veselá historka:
Ta chata Dolomia pod Marmoladou je čtyřpatrová a já bydlel v druhém patře. Při jednom příchodu do pokoje jsem se spletl a vlezl do stejného, ale o patro níž. Byli tam starší manželé a já myslel, že jsou to nový lidi, co se mnou budou na „lageru“ nocovat. Tak se hrnu dál, ale přitom mi dochází, že nevidím moje motorkový věci a zároveň mi německy říkají, že jsem si spletl pokoj. Trapas! A s omluvami couvám. Ještě že na „tom“ neleželi!

Informace o redaktorovi

Jarda Ducháček - (Odebírat články autora)